Nový portál Vatikánského rozhlasu

Návštěva Svatého otce Benedikta v České republice byla jednoznačně úspěchem. Přesto ve dnech a týdnech, které po ní následovaly, vzplanuly i mezi samotnými katolíky na řadě míst a internetových diskusních fórech spory o míře její úspěšnosti. Tedy o to, zda byla úspěšná stoprocentně, nebo zda se vyskytly i nějaké nedostatky, které stojí za zmínku a kterým se dalo předejít.

Kritické hlasy se vracejí především k bohoslužbě na svátek sv. Václava ve Staré Boleslavi. Kromě vážných výhrad k prazvláštním pokusům o moderované skandování přede mší svatou, které si plně ?vychutnali? především televizní diváci a které by bylo záhodno z předprogramu papežských mší vyloučit na věky věků amen, směřují výtky na její hudební složku.

Říkají, že nebylo dobrým nápadem pokusit se uctít Benedikta XVI. hudbou, kterou, jak je obecně velmi dobře známo, nemá příliš rád - a při liturgii už vůbec -, a o které lze jen stěží tvrdit, že ctí ducha církevních směrnic včetně dokumentů II. vatikánského koncilu. Někteří mají dokonce za to, že se jednalo o úmyslné ?přepadení? ne nepodobné onomu dávnému přepadení knížete Václava bratrem Boleslavem. Že šlo o další využití papežské přítomnosti pro ?kanonizaci? hudby, kterou by papež z vlastní iniciativy nikdy nekanonizoval a kterou lze výstižně klasifikovat jako ?křesťanskou popmusic?. Nebo přesněji řečeno: Jako popmusic opatřenou křesťanskými texty, více či méně hodnotnými. Tedy jako hudbu, která by pro bohoslužby takovéhoto významu, a dost možná pro liturgii obecně, měla být ?tabu?. A to nikoliv proto, že by byla sama o sobě ošklivá, že by se hrálo na ?špatné? nástroje nebo špatně, ale proto, že není posvátná, tzn. nesouzní s duchem katolické liturgie. Jak kritici poznamenávají, ne vždy světí účel prostředky. Vybírat ?hudbu pro liturgii s účastí mládeže? není a nemá být totéž, co vybírat ?hudbu pro mládež?.

Navíc se podle nich pod pojmem ?hudba pro mládež vyjadřující radost? příliš mechanicky rozumí ?rytmická hudba s pokud možno i dostatečně výraznými bicími?, což nepřímo vyplynulo i z jedné ze souvisejících besed v České televizi, která se této otázky také dotkla.

Nespokojenost byla nakonec natolik velká, že vedla k sepsání ?Otevřeného dopisu mladých lidí všeho věku o liturgii?, který byl iniciován především mladými lidmi činnými v oblasti liturgické hudby, který už k dnešnímu dni podepsalo bezmála osm set lidí a který je k nahlédnutí i případnému podpisu k dispozici na internetové adrese http://dopis.varhanici.info/. Zvídavý čtenář zjistí, že všichni signatáři kalendářně mladí nejsou. To však akci neubírá na přesvědčivosti. Je to spíš pobídka k tomu, aby měli režiséři podobných budoucích událostí na paměti, že ani ?mládežnická? mše nebývá jen pro mládež, zvláště pokud je živě přenášena státní televizí.

Nelze popřít, že mnozí katolíci (možná i početnější než signatáři dopisu) se nad tímto ?kažením jednoty a dobré nálady? pozastavují a budou pozastavovat. Otázkou ovšem je, zda toto ?pozastavování se nad pozastavováním se? není právě jedním ze symptomů nedobrého stavu, po jehož změně dopis volá.

Autorům petice se například vytýká, že dělají z komára velblouda. Autoři této výtky ale nijak neozřejmili, že šlo opravdu jen o komára a ne o velblouda. Taktéž se iniciátorům vyčítá, že zapomínají na lásku a farizejsky druhé ?mlátí po hlavě liturgickými předpisy?. Pohled na mnohé tyto protivýpady ovšem vyjevuje jednu fundamentální pravdu: Že ?mlátit druhé po hlavě? lze i přikázáním lásky. Bylo by tedy asi lepší opustit dohady, kdo je láskou naplněn víc, a zůstat jen u otázky liturgické hudby.

Iniciátoři jsou také obviňováni, že nejsou schopni brát na vědomí názory jiných. Ti odpovídají, že v této oblasti nejde jen o subjektivní názory a pocity ?líbí-nelíbí? a že je právě třeba tuto hudbu z poddanství subjektivismu (či svévole) vysvobodit. Tento názor se kritikům dopisu pochopitelně nelíbí. Ale chtějí-li být důslední, odmítat by ho neměli, když k respektování jiných názorů sami nabádají.

Někteří odpůrci dopisu také veřejně argumentují, že se jedná o příliš veřejně vyjádřený odpor. Ale byla snad boleslavská mše záležitostí soukromou? Není obvyklé, že se na věci veřejné reaguje veřejně? Jiní připomínají, že papež sboru a hudebníkům přátelsky pokynul. Otázka ale zní: Pokynul papež proto, že se mu vše velmi líbilo, nebo přesto, že se mu něco nelíbilo? Je to z pokynutí samého poznat? Jinými slovy: Ke komu Benedikt směřoval dobrosrdečné gesto? I k hudebnímu žánru, nebo jen k hudebníkům, jejich nefalšovanému úsilí a hudební zdatnosti? Odpověď hledejme třeba v jeho textech nebo v pohledu na liturgii, u níž si styl volí sám.

Papež Jan Pavel II. v r. 2003 vlastnoručně napsal: ?Navíc byl v současnosti význam kategorie ´liturgická hudba´ rozšířen natolik, že zahrnuje repertoár, který nemůže vstoupit do slavení liturgie, aniž by znásilňoval jejího ducha a její pravidla.?[1]. Když uvážíme, že ani v tzv. ?pokoncilní? době nebyla do liturgie snad až na výjimky vpuštěna hudba typu heavy-metal, techno apod., zbývá otázka: Opravdu jsou iniciátoři onoho dopisu jen zhrzení kverulanti? Co jiného mohl mít Jan Pavel II. na mysli než to, čeho jsme byli svědky např. právě ve Staré Boleslavi dne 28. září léta Páně 2009?

Lze předpokládat, že ne všichni signatáři souhlasí s každou formulací či požadavkem. Velké množství podpisů sebrané v krátké době i kvalifikace řady signatářů ale nepochybně signalizují, že vážnější zamyšlení nad obsahem je na místě. Stejně jako položení si otázky, zda církevní směrnice (ohledně liturgie i jiných věcí) nemívají náhodou i nějaký dobrý důvod a zda tu ?jednotu a obecné blaho? nekazí primárně právě podobné hudební produkce při liturgii. Zdá se totiž, že tomu tak opravdu je. [2]