Drazí bratři a sestry,
dnes se budu věnovat jedné zajímavé stránce dějin, týkající se rozkvětu latinské teologie ve 12. století, ke kterému došlo díky řadě prozřetelnostních okolností. V zemích západní Evropy panoval tehdy relativní mír, který zajišťoval společnosti ekonomický rozvoj i upevňování politických struktur a podporoval živou kulturní činnost také díky kontaktům s Východem. Uvnitř církve se blahodárně projevovalo rozsáhlé hnutí, známé jako ?gregoriánská reforma?, která byla energicky prosazována v předcházejícím století, vnesla více evangelní čistoty do života církevního společenství, zejména kléru, a vrátila církvi i papežství autentickou svobodu jednání. Kromě toho se šířila rozsáhlá duchovní obnova, podporovaná kypícím rozkvětem zasvěceného života: vznikaly a šířily se nové řeholní řády, zatímco ty už existující procházely slibným oživením.
Vzkvétala také teologie, která nabývala stále silnějšího vědomí své vlastní povahy: vytříbila metodu, vyrovnávala se s novými problémy, pokročila v kontemplaci tajemství Boha, dala vznik základním spisům, inspirovala významné kulturní iniciativy v umění a literatuře, a připravila mistrovská díla následujícího století, století Tomáše Akvinského a Bonaventury z Bagnoregia. Tato nadšená teologická aktivita se rozvíjela především ve dvou oblastech: klášterech a obecních školách, scholae, z nichž některé daly vznik univerzitám, které představují jeden z typických výdobytků křesťanského Středověku. Právě v souvislosti s těmito dvěma oblastmi, kláštery a scholami, je možné mluvit o dvou odlišných modelech teologií: ?mnišské teologii? a ?scholastické teologii?. Představiteli mnišské teologie byli mniši, většinou opati, kteří byli obdařeni moudrostí a evangelním zápalem a byli bytostně oddáni snaze vzbuzovat a oživovat milující touhu po Bohu. Představiteli scholastické teologie byli učení muži, horlivě se věnující studiu, magistři, kteří se snažili ukazovat rozumnost a opodstatněnost tajemství Boha a člověka, přijímaných zajisté vírou, ale zároveň chápaných rozumem. Růzností účelů je dána odlišnost jejich metod a způsobů pěstování teologie.
V klášterech 12.století byla teologická metoda principiálně spojena s výkladem Písma svatého, sacra pagina ? řečeno spolu s autory té doby; praktikovala se zejména biblická teologie. Všichni mniši byli zbožnými posluchači a čtenáři Písma svatého a jedno z jejich hlavních zaměstnání spočívalo v lectio divina, tzn. v modlitebním čtení Bible. Prostá četba posvátného Textu jim nestačila k vnímání hlubokého smyslu, vnitřní jednoty a transcendentního poselství. Proto bylo zapotřebí praktikovat ?duchovní četbu?, rozvíjející chápavost vůči Duchu svatému. Ve škole Otců tak byla Bible vykládána alegoricky, aby každá stránka Starého i Nového zákona odhalila to, co říká o Kristu a jeho díle spásy.
Biskupská synoda z minulého roku o ?Božím Slovu v životě a poslání církve? poukázala na důležitost duchovního přístupu k Písmu svatému. Za tím účelem je prospěšné docenit mnišskou teologii, nepřetržitou biblickou exegezi, jakož i díla, sepsaná jejími představiteli, vzácné asketické komentáře biblických knih. Mnišská teologie proto s literární přípravou spojovala přípravu duchovní. Byla si totiž vědoma, že čistě teoretická a světská četba nestačí. Aby bylo možné přistoupit k srdci Písma svatého, je třeba jej číst v tom duchu, ve kterém bylo napsáno a vytvořeno. Literární příprava byla nezbytná pro poznání přesného významu slov a usnadňovala porozumění textu vytříbenou gramatickou a filologickou vnímavostí. Benediktinský znalec z minulého století Jean Leclercq nazval svou studii, která představuje charakteristiky mnišské teologie L´amour des lettres et le désir de Dieu (Láska k slovům a touha po Bohu). Touha po poznání a milování Boha, jenž nám vychází vstříc prostřednictvím svého Slova, které je třeba přijmout, meditovat a praktikovat, skutečně vede ke snaze hlouběji poznat biblické texty ve všech jejich dimenzích. Potom je tu jiná šíře, na kterou kladou důraz ti, kteří praktikují mnišskou teologii, tj. intimní modlitební přístup, který má předcházet, provázet a dovršovat studium Písma svatého. Poněvadž mnišská teologie je v posledku nasloucháním Slova Božího, nelze k jeho přijetí ponechat srdce neočištěné a především se bez roznícené vroucnosti nelze setkat s Pánem. Teologie se proto stává meditací, modlitbou, zpěvem chval a nutí k upřímnému obrácení. Nemálo představitelů mnišské teologie dosáhlo touto cestou nejvyšších stupňů mystické zkušenosti a jsou pobídkou také nám, abychom sytili svůj život Božím Slovem, například pozornějším nasloucháním liturgických čtení a evangelia zvláště na nedělní mši. Kromě toho je důležité vyhradit si každý den určitý čas na meditaci Bible, protože Slovo Boží je svítilnou, která osvěcuje naše všední pozemské putování.
Naproti tomu scholastická teologie, jak jsem řekl, byla praktikovaná ve školách (scholae), které povstaly při velkých katedrálách té doby a byly určeny pro přípravu kléru anebo kolem určitého učitele teologie a jeho žáků, aby formovala odborníky v oblasti kultury v dobách, kdy si vědění začalo získávat rostoucí vážnost. V metodě scholastiků měla ústřední místo quaestio, tj. problém, který stojí před čtenářem, který se vyrovnává se slovy Písma a Tradice. Tváří v tvář problému, který je těmito směrodatnými texty dán, vznikají otázky a rodí se debata mezi učitelem a studenty. V této debatě se objevují jednak argumenty autorit, jednak rozumu a debata se rozvíjí s cílem nalézt nakonec určitou syntézu mezi autoritou a rozumem a dosáhnout tak hlubšího porozumění slova Božího. V této souvislosti říká svatý Bonaventura, že teologie je ?per additionem? (srov. Commentaria in quatuor libros sententiarum, I, proem., q.1,concl.), to znamená, že teologie doplňuje k Božímu slovu dimenzi rozumu a vytváří tak hlubší víru. Pořádání quaestiones vedlo ke stále rozsáhlejšímu sestavování syntéz, sepisovaly se různé quaestiones spolu s odpověďmi, které vyšly najevo, a vytvářela se tak jediná syntéza, takzvané sumy (summae), které byly ve skutečnosti rozsáhlými teologicko-dogmatickými traktáty, jež vznikly ze setkání rozumu se slovem Božím. Scholastická teologie se snažila prezentovat jednotu a harmonii křesťanského Zjevení metodou, označovanou právě jako scholastická, tedy školní, a která dává důvěru lidskému rozumu: gramatika a filologie slouží teologickému vědění, ale ještě více mu slouží logika, tj. disciplina, která studuje ?fungování? lidského rozumu, aby ukázala zřejmost pravdy určitého tvrzení. Dodnes při četbě těchto scholastických sum udivuje přehlednost, jasnost, logické propojení argumentů a hloubka některých intuicí. Za pomoci technického jazyka je každému slovu přiřazen přesný význam a mezi vírou a porozuměním nastává vzájemný pohyb vysvětlování.
Drazí bratři a sestry, s odvoláním na výzvu z prvního listu Petrova nás scholastická teologie podněcuje, abychom byli stále připraveni odpovídat komukoliv, kdo se nás ptá na důvody naděje, kterou v sobě nosíme (srov. 3,15); slyšet otázky jako svoje vlastní a být tak schopni také podat odpovědi. Připomíná nám, že mezi vírou a rozumem existuje přirozené přátelství, spočívající v samotném řádu stvoření. Boží služebník Jan Pavel II. v úvodu encykliky Fides et ratio píše: ?Víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy.? Víra je otevřena ke snaze rozumu o pochopení; rozum pak uznává, že ho víra neumrtvuje, ba naopak podněcuje směrem k širším a vznešenějším horizontům. Sem se řadí nepomíjivá lekce mnišské teologie. Víra a rozum se ve vzájemném dialogu rozechvívají radostí, když jsou společně oživovány hledáním vnitřního sjednocení s Bohem. Když láska oživuje modlitební dimenzi teologie, pak se rozšiřuje poznání, získané rozumem. Pravda je hledána pokorně, přijata v úžasu a vděčnosti. Jedním slovem: poznání roste jedině, miluje-li pravdu. Láska se stává inteligencí a autentická teologie moudrostí srdce, která orientuje a podporuje víru a život věřících. Modleme se tedy, aby cesta poznání a prohlubování tajemství Boha byla stále osvěcována božskou láskou.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
