Nový portál Vatikánského rozhlasu

Mám velkou radost z toho, že mohu spolu s vámi lámat chléb Božího slova a eucharistie, tady v srdci diecéze Brescia, kde se narodil a vyrostl Boží služebník Giovanni Battista Montini, papež Pavel VI. Všechny vás srdečně zdravím a děkuji vám za vaše vřelé přijetí! Děkuji zejména biskupovi mons. Luciano Monari za jeho úvodní slova na uvítanou a zdravím rovněž kardinály, biskupy, kněze a jáhny, řeholníky a řeholnice, a všechny pastorační asistenty. Děkuji starostovi a dalším občanským i vojenským představitelům. Zvláštní vzpomínka pak patří nemocným, kteří jsou uvnitř dómu.

Ústřední místo liturgii slova dnešní 32. neděle v mezidobí patří postavě chudé vdovy nebo přesněji jejímu gestu, když dává do chrámové pokladny poslední drobné, které jí zbývají. Toto gesto se díky pozornému Ježíšovu pohledu stalo příslovečným. ?Vdovin haléř? je totiž synonymem štědrosti toho, kdo dává bez výhrad i to málo, co má. Nejprve bych však rád zdůraznil význam prostředí, ve kterém došlo k této evangelní epizodě, totiž Jeruzalémského chrámu, náboženského centra Izraelského lidu a srdce celého jeho života. Chrám je místem veřejného a slavnostního kultu, ale také poutí, tradičních rituálů, a rabínských disputací, které podávají evangelia a v nichž Ježíš vystupuje způsobem, jenž je vlastní učitelům, avšak s jedinečnou pravomocí. Pronáší přísné soudy o zákonících z důvodu jejich pokrytectví. Navenek totiž vystavují velkou zbožnost, využívají chudého lidu a ukládají povinnosti, které sami nedodržují. Ježíš tak vlastně projevuje svou hlubokou náklonnost vůči chrámu jakožto domu modlitby. Právě proto ho chce očistit od nepatřičných zvyků, ba dokonce chce zjevit jeho nejhlubší význam, související s naplněním samotného jeho Tajemství, tajemství jeho smrti a zmrtvýchvstání, kterým se On sám stává novým a definitivním chrámem, místem, kde se setkávají Bůh a člověk, Stvořitel a jeho tvor.

Epizoda o vdovině haléři zapadá do tohoto kontextu a pohled samotného Ježíše nás přivádí k tomu, abychom věnovali zvláštní pozornost prchavému, ale rozhodujícímu detailu: gestu velmi chudé vdovy, která dává do chrámové pokladny pár mincí. A stejně jako kdysi učedníkům říká Ježíš nám: Všimněte si! Pozorně se dívejte, co činí tato vdova, protože její skutek obsahuje velké ponaučení; vyjadřuje totiž základní charakteristiku těch, kteří jsou ?živými kameny? tohoto nového chrámu, úplným darem sebe samého Pánu a bližním. To je nepomíjející smysl daru chudé vdovy, kterou Ježíš chválí, protože ? jak říká ? dala více než bohatí, kteří dávají ze svého přebytku, zatímco ona dala všechno, co měla na živobytí (srov. Mk 12,44).

Drazí přátelé! V souvislosti s touto evangelní ikonou bych rád krátce rozjímal o tajemství církve, živého Božího chrámu, a vzdal tak hold památce velkého papeže Pavla VI., který jí zasvětil celý život. Církev je konkrétní duchovní organismus, který prodlužuje v prostoru a čase oběť Božího Syna, oběť zdánlivě bezvýznamnou v dimenzích světa a dějin, ale rozhodující v očích Božích. Jak praví list Židům ? v úryvku, který jsme slyšeli ? Bohu stačila Ježíšova oběť, přinesená ?jednou provždy?, aby zachránila celý svět (srov. Žid 9,26.28), protože v této jediné oběti je kondenzována veškerá Láska Božího Syna, který se stal člověkem, jako je v gestu vdovy koncentrována veškerá láska oné ženy k Bohu a k bližním: nechybí nic a nebylo by možné nic dodat. Církev, jež se nepřetržitě rodí z eucharistie, je pokračováním tohoto daru, této hojnosti, vyjádřené v chudobě, celku, který se dává v části. Je to Tělo Kristovo, které se dává cele, Tělo lámané a sdílené v neustávajícím přilnutí k vůli jeho Hlavy. Jsem rád, že prohlubujete eucharistickou přirozenost církve, vedeni pastorační listem vašeho biskupa.

To je církev, kterou Boží služebník Pavel VI. vroucně miloval a všemi silami usiloval o to, aby byla chápána a milována. Čtěme jeho ?Myšlenky před smrtí?, tam kde v závěrečné pasáži mluví o církvi. ?Mohl bych říci ? píše ? že jsem ji vždycky miloval? a mám za to, že jsem žil pro ni a pro nic jiného. Chtěl bych však, aby to církev věděla.? Jsou to akcenty chvějícího se srdce, které pokračuje takto: ?Chtěl bych ji nakonec pochopit celou, v jejich dějinách, v jejím božském plánu, v jejím posledním cíli, v jejím složitém, úplném a jednotném složení, v její lidské a nedokonalé soudržnosti, v jejích neštěstích a v jejích bolestech, slabostech a bídách tolika jejích dětí, v jejích méně sympatických aspektech, a v její ustavičné snaze o věrnost, lásku, dokonalost a dobročinnost. Mystické Tělo Kristovo. Chtěl bych je obejmout, pozdravit, milovat v každé bytosti, která ji tvoří, v každém biskupovi a knězi, kteří jí asistují a vedou, v každé duši, která v ní žije a kterou osvěcuje; požehnat ji?. A poslední slova jsou určena jí jako nevěstě celého života: ?A co řeknu církvi, které za vše vděčím a která byla mou? Na tobě spočívají požehnání Boha, buď si vědoma své přirozenosti a svého poslání; měj smysl pro pravé a hluboké potřeby lidstva; a jako chudá, tj. svobodná, silná a milující putuj ke Kristu?.

Co lze dodat ke slovům tak vznešeným a intenzivním? Rád bych podtrhnul jenom tuto poslední vizi církve ?chudé a svobodné?, která připomíná evangelní postavu vdovy. Takové má být církevní společenství, aby dokázala mluvit k současnému lidstvu. Setkání a dialog církve s lidstvem této naší doby ležely obzvláště na srdci Giovanni Battistovi Montinimu ve všech obdobích jeho života, od prvního roku kněžství až po pontifikát. Věnoval veškerou svou energii službě církve, aby byla co nejpodobnější svému Pánu Ježíši Kristu a soudobý člověk mohl při setkání s ní potkat Jeho, Krista, protože Jeho absolutně potřebuje. To je základní touha 2.vatikánského koncilu, která koresponduje s reflexí papeže Pavla VI. o církvi. Její hlavní body chtěl podat ve své první programové encyklice Ecclesiam suam ze 6.srpna 1964, kdy ještě neexistovala koncilní konstituce Lumen gentium a Gaudium et spes.

Touto encyklikou se papež snažil všem vysvětlit důležitost církve pro spásu lidstva a zároveň požadavek, aby mezi církevním společenstvím a společností existoval vztah vzájemného porozumění a lásky (srov. Enchiridion Vaticanum, 2, str.199, n.164). ?Vědomí?, ?obnova?, ?dialog? ? tato tři slova zvolil Pavel VI. k vyjádření svých dominantních ?myšlenek? ? jak je sám definuje ? na začátku petrovské služby, a všechny tři se týkají církve. Především je to požadavek, aby prohloubila vědomí sebe samé: původ, přirozenost, poslání, konečný cíl; za druhé její potřeba obnovy a očisty s pohledem upřeným na vzor, kterým je Kristus; a nakonec problém jejích vztahů s moderním světem (srov. ibid., str. 203-205, nn.166-168). Drazí přátelé ? obracím se zvláště na bratry v biskupské a kněžské službě ? jak nevidět, že otázka církve, její nezbytnost v plánu spásy a její vztah se světem zůstává i dnes absolutně centrální? Ba dokonce, že se rozmachem sekularizace a globalizace stává ještě radikálnější jednak v souvislosti se zapomněním na Boha a jednak s ohledem na nekřesťanská náboženstvím? Reflexe papeže Montiniho o církvi je více než aktuální; je dokonce cenným příkladem jeho lásky k ní, neoddělitelné od lásky ke Kristu. ?Tajemství církve ? čteme v encyklice Ecclesiam suam ? není pouhý předmět teologického poznání, musí být žitým faktem, o kterém může věřící duše mít jakousi spolu-přirozenou zkušenost ještě dříve než jasný pojem? (ibid., str.229, n. 178). To předpokládá robustní vnitřní život, jenž je ?velkým zdrojem spirituality církve, vlastním způsobem, jak přijímat záření Kristova Ducha, radikálním a nenahraditelným výrazem její náboženské a sociální činnosti, nedotknutelnou zálohou a zřídlem energie v jejím obtížném kontaktu s profánním světem? (ibid., str.231,n.179). Právě otevřený křesťan, otevřená církev má zapotřebí robustní vnitřní život.

Drazí, jak nedocenitelným darem byla pro církev lekce Božího služebníka Pavla VI! A jaké nadšení vyvolává pokaždé, když se ocitneme v jeho škole! Je to lekce, která se týká všech a zavazuje všechny, podle různých darů a poslání, jimiž je naplněn Boží lid působením Ducha svatého. V tomto Kněžském roce bych ji rád doporučil zájmu a zaujetí zejména kněží, k nimž papež Montini vždy choval zvláštní city a péči. V encyklice o kněžském celibátu napsal: ??Uchvácen Kristem? (Flp 3,12) až k naprostému svěření sebe samého Jemu, se kněz připodobňuje dokonaleji Kristu také v lásce, kterou věčný Velekněz miloval své tělo, církev, když jí cele přinesl v oběť sebe samého? zasvěcený celibát posvěcených služebníků totiž vyjevuje panenskou lásku Krista k církvi i panenskou a nadpřirozenou plodnost tohoto sňatku? (Sacerdotalis caelibatus, 26). Tato slova adresuji četným kněžím diecéze Brescia, zde v hojném počtu přítomným, a také mladým, kteří se formují v semináři. A chtěl bych připomenout také ta, jimiž se Pavel VI. obrátil k seminaristům Lombardského semináře 7.prosince 1968, kdy se v kvasu světa mladých nakupily pokoncilní těžkosti: ?Mnozí ? řekl ? očekávají od papeže silná gesta, energická a rozhodující vystoupení. Papež se nedomnívá, že by měl sledovat jinou linii než tu, kterou je důvěra v Ježíše Krista, na kterém jeho církev lpí více než kdy jindy na komkoli jiném. On bude tím, kdo utiší bouři? Nejde o očekávání sterilní či netečné, nýbrž o bdělé očekávání v modlitbě. Toto je situace, kterou Ježíš vybral pro nás, aby v plnosti mohl jednat On. Také papež má zapotřebí pomoci v modlitbě? (Insegnamenti VI., 1968, 1189). Drazí bratři, kněžský příklad Božího služebníka Giovanni Battisty Montiniho ať nás stále vede a sv. Arcangelo Tadini, kterého jsem před chvílí krátkým zastavením uctil v Botticinu, ať se za nás přimlouvá.

Zdravím a povzbuzuji kněze a nemohu zapomenout, zejména tady v Brescii na věřící laiky, kteří v tomto kraji prokázali mimořádnou vitalitu víry a činorodosti v různých oblastech apoštolátu a sociálního nasazení. Ve sborníku Insegnamenti Pavla VI., drazí brescianští přátelé, můžete nalézt vždy cenné ukazatele, jak čelit nynějším výzvám, zejména ekonomické krizi, imigraci a výchově mládeže. Papež Montini zároveň neopomíjel příležitost zdůrazňovat primát kontemplativní dimenze, tedy primát Boha v lidské zkušenosti. A proto neúnavně prosazoval zasvěcený život v různosti jeho aspektů. Intenzivně miloval mnohotvárnou krásu církve, v níž rozpoznával nekonečnou krásu Boha, která se zračí na Kristově tváři.

Modleme se, aby záře božské krásy byla patrná v každém našem společenství a církev byla zářivým znamením naděje pro lidstvo třetího tisíciletí. Kéž nám tuto milost vyprosí Panna Maria, kterou Pavel VI. prohlásil na závěr 2.vatikánského koncilu za Matku církve. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie