Nový portál Vatikánského rozhlasu

Pane kardinále,
Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí přátelé,
Srdečně vám děkuji za vaše pozvání k inauguraci nového sídla Institutu, nesoucímu jméno Pavla VI. a vybudovanému vedle jeho rodného domu. Zdravím každého z vás, počínaje pány kardinály, biskupy, občanskými autoritami a osobnostmi. Můj zvláštní pozdrav patří předsedovi Giuseppe Camadinimu, jemuž děkuji za zdvořilá slova na uvítanou, jimiž přiblížil původ, účel a činnost Institutu. Rád se také účastním slavnostního ceremonie předání ?Mezinárodní ceny Pavla VI.?, udělené letos francouzské ediční řadě ?Sources Chrétiennes?. Volba zaměřená na oblast výchovy, má za cíl vyzvednout - jak bylo jasně zdůrazněno ? nasazení vyvíjené touto historickou edicí, založenou roku 1942 mezi jinými také Henri De Lubacem a Jeanem Daniélou za účelem opětovného objevení antických a středověkých křesťanských pramenů. Děkuji řediteli Bernard Meunierovi za jeho úvodní slova. Využívám této vhodné příležitosti, abych vás, drazí přátelé, povzbudil ke stále usilovnějšímu představování osobnosti a učení tohoto velkého papeže nejenom z hlediska hagiografického a oslavného, ale spíše z hlediska vědeckého bádání, jak to zde bylo správně naznačeno, a přispět tak k poznání pravdy a k porozumění dějin církve a papežů 20.století. Čím lépe je Boží služebník Pavel VI. poznáván, tím více je ctěn a milován. Mne s ním spojují pouta citů a úcty již od dob konání 2.vatikánského koncilu. A nemohu také nevzpomenout, že mně roku 1977 právě Pavel VI. svěřil pastorační péči o mnichovskou diecézi a jmenoval mne kardinálem. Cítím se povinován mnohou vděčností k tomuto velkému papeži za úctu, kterou mi při různých příležitostech dával najevo.

Rád bych na tomto místě prohloubil různé aspekty jeho osobnosti. Omezím však své úvahy na jediný rys jeho učení, který mi připadá velice aktuální a je v souladu s motivacemi udělení letošní Mezinárodní ceny Pavla VI., totiž na jeho schopnost vychovávat. Žijeme v době, ve které lze zaznamenat opravdu ?nouzový stav v oblasti výchovy?. Formovat mladé generace, na kterých závisí budoucnost, nebylo nikdy snadné, ale v této naší době jakoby se stalo ještě složitějším. Dobře to vědí rodiče, učitelé, kněží a ti, kteří nesou přímou odpovědnost za sektor výchovy. Šíří se atmosféra, mentalita a forma kultury, které vedou k pochybnostem o hodnotě osoby, významu pravdy a dobra a v posledku vlastně o tom, zda život je dobrem. Přesto lze však s rostoucí silou vnímat šířící se žízeň po jistotách a hodnotách. Je tedy třeba předávat budoucím generacím něco platného, solidní pravidla jednání a ukazovat vznešené cíle, k nimž je třeba zaměřit vlastní život. Roste poptávka po výchově, schopné splnit očekávání mládeže; výchově, která je především svědectvím a pro křesťanského vychovatele především svědectvím víry.

Napadá mne v této souvislosti pronikavá programová teze Giovanni Battisty Montiniho napsaná roku 1931: ?Chtěl bych, aby byl můj život svědectvím pravdě? Svědectvím rozumím střežení, hledání a vyznávání pravdy? (Spiritus veritatis, in Colloqui religiosi, Brescia 1981, str. 81). Takovéto svědectví ? poznamenává Montini roku 1933 ? se stává naléhavou z konstatace, že ?přemýšliví lidé si na profánním poli - také a možná zvláště v Itálii ? nemyslí nic o Kristu. Je neznámý, zapomenutý a ve velké části současné kultury chybí? (Introduzione allo studio di Cristo, Roma 1933, str. 23). Vychovatel Montini, student a kněz, biskup a papež, vždycky vnímal nezbytnost kvalifikované křesťanské přítomnosti ve světě kultury, umění a společnosti, přítomnosti zakořeněné v Kristově pravdě a současně pozorné vůči člověku a jeho životním požadavkům.

Proto je vnímavost k problému výchovy a k formaci mládeže konstantou Montiniho myšlení a jednání, vnímavost, která vyplývala také z rodinného prostředí. Narodil se v rodině, jež byla součástí brescianského katolicismu té doby, horlivé a činné ve skutcích a vyrostl ve škole otce Giorgia, protagonisty důležitých zápasů o potvrzení svobody katolíků v oblasti výchovy. V jednom ze svých prvních spisů, věnovaném italské škole, Giovanni Battista Montini poznamenává: ?Nežádáme nic jiného než trochu svobody vychovávat tak, jak chceme, mládež, která je ke křesťanství přitahována krásou víry a jejích tradic? (Per la nostra scuola: un libro del prof. Gentile, in Scritti giovanili, Brescia 1979, str. 73). Montini byl knězem velké víry a široké kultury, vůdce duší, pronikavý analytik ?dramatu lidské existence?. Generace mladých univerzitních studentů v něm jakožto asistentovi FUCI (Italská katolická univerzitní federace, orgán univerzitní pastorace - pozn. překl.) nalezla opěrný bod, formátora svědomí, schopného nadchnout, poukázat na úkol být svědky v každé životní chvíli a nechat zářit krásu křesťanské zkušenosti. Když mu naslouchali ? dosvědčují studenti té doby ? bylo možné vnímat vnitřní oheň, který dávala duše jeho slovům v kontrastu s jeho fyzickým vzezřením, které se jevilo křehkým.

Jeden ze základů formační předlohy univerzitních kroužků FUCI, které vedl, spočíval v uchovávání duchovní jednoty osobnosti mladých: ?v duši nesmí být žádná nepropustná oddělení: ? říkával ? kultura na jedné straně a víra na druhé; škola na jedné straně, církev na druhé. Nauka a život jsou jedno.? (Idee=Forze, in Studium 24, 1928, str. 343). Jinými slovy, pro Montiniho byla podstatnou úplná harmonie a integrace kulturního a náboženského rozměru formace se zvláštním akcentem na poznání křesťanského učení a jeho praktický dopad na život. Právě proto již od počátku svého působení v římském kroužku FUCI spolu se seriozním duchovním a intelektuálním nasazením prosazoval mezi univerzitními studenty charitativní iniciativy na pomoc chudým, tzv. konferencí v San Vincenzo. Neodděloval nikdy to, co později označil za ?intelektuální charitu?, od sociálního působení, od naplňování potřeb těch nejposlednějších. Studenti tak byli vychováváni k objevu kontinuity mezi rigorózní povinností studovat a konkrétním posláním mezi nuznými. ?Věříme ? napsal ? že katolík není soužen sto tisíci problémy, byť třeba i duchovního řádu? Nikoli! Katolík je ten, kdo má plodnost jistoty. A tak může ve věrnosti své víře hledět na svět nikoli jako na propast záhuby, ale jako na pole zrající ke žni.? (La distanza dal mondo, in Azione Fucina, 10. únor 1929), str. 1).

Giovanni Battista Montini kladl důraz na formaci mládeže, aby byla schopna vstoupit do vztahu s moderností, vztahu obtížného a často kritického, ale vždy konstruktivního a dialogického. V moderní kultuře poukazoval na záporné charakteristiky ať už v oblasti poznání nebo jednání, jako subjektivismus, individualismus a bezmezné utvrzování subjektu. Současně však považoval za nezbytný dialog, vycházející vždy ze solidní věroučné formace, a jehož jednotícím principem byla víra v Krista; zralé křesťanské ?vědomí? schopné konfrontace se všemi a nepodléhající dobovým módám. Jako papež, řekl rektorům univerzit a institutů Tovaryšstva Ježíšova, že ?kamufláže nauky víry a mravů zajisté nejsou ve shodě s duchem evangelia?. ?Ostatně, ti kteří postoje církve nesdílejí ? dodal ? od nás naopak požadují jasná stanoviska, aby mohli navázat konstruktivní a nosný dialog?. A proto kulturní pluralismus a respekt nemají nikdy vést k tomu, aby ?křesťan ztrácel ze zřetele svou povinnost sloužit pravdě v lásce a následovat onu Kristovu pravdu, která jediná dává pravou svobodu? (srov. Insegnamenti XIII, 1975, 817).

Podle papeže Montiniho je třeba mladého člověka vychovávat k posuzování prostředí, ve kterém žije a jedná, a k tomu, aby se pokládal za osobu a nikoli za číslo v davu: jedním slovem je třeba mu pomoci mít ?silnou mysl? schopnou ?silného jednání? a vyhýbat se někdy hrozícímu nebezpečí klást jednání před myšlení a dělat ze zkušenosti zdroj pravdy. V této souvislosti stvrdil: ?Jednání nemůže být samo sobě světlem. Nemá-li být člověk ohýbán k tomu, aby myslel, jak jedná, je třeba jej vychovávat k tomu, aby jednal, jak myslí. I v křesťanském světě, kde mají svrchovanou a rozhodující důležitost láska, charita, není možné odhlížet od světla pravdy, která prezentuje lásce svoje cíle a důvody.? (Insegnamenti II, 1964, 194).

Drazí přátelé, léta strávená s FUCI byla obtížná z hlediska politického kontextu Itálie, ale vzrušující pro ty mladé, kteří rozpoznali v Božím služebníkovi vůdce a vychovatele, a zůstala vtištěna do osobnosti Pavla VI. Jakožto milánskému arcibiskupovi a později Petrově nástupci mu nikdy nechyběla dychtivost a pečlivost ve vztahu k tématice výchovy. Dosvědčují to jeho četná vystoupení, věnovaná novým generacím v bouřlivých a pohnutých dobách jakou byl rok 68. Odvážně ukazoval cestu k setkání s Kristem jako výchovnou a osvobozují zkušenost a jedinou pravou odpověď na tužby a očekávání mladých, kteří se stali oběťmi ideologie. ?Vy, dnešní mladí ? opakoval ? jste někdy okouzleni konformismem, který se může stát návykem, konformismem, který podvědomě ohýbá vaši svobodu pod bezděčnou vládu vnějších myšlenkových proudů, mínění, pocitů, jednání a módy: a potom svedeni stádností, která vám dává dojem, že jste silní, stáváte se někdy skupinovými rebely v davu, aniž byste často věděli proč?. A Pavel VI. pokračuje: ?Ale potom, až se vám dostane vědomí Krista a přilnete k Němu? dojde k tomu, že se stanete svobodnými vnitřně? a budete vědět proč a pro koho žít? A zároveň pocítíte něco nádherného a zrodí se ve vás věda přátelství, sociálnosti a lásky. Nebudete už izolovaní.? (Insegnamenti VI, 1968, 117-118).

Pavel VI. definoval sebe sama jako ?starého přítele mladých?: dovedl rozpoznat a sdílet jejich soužení, když se zmítají mezi vůlí žít, potřebou jistoty, touhou po lásce a pocitem dezorientace, pokušením skepticismu a zkušeností zklamání. Naučil se rozumět jejich duši a připomínal, že agnostická indiference soudobého myšlení, kritický pesimismus, materialistická ideologie sociálního pokroku nestačí duchu, otevřenému ke zcela jiným horizontům pravdy a života (srov. Insegnamenti XII, 1974, 642. Dnes jako tehdy vyvstává v nových generacích nevyhnutelná otázka po smyslu, hledání autentických lidských vztahů. Říkával: ?soudobý člověk naslouchá raději svědkům než učitelům a pokud naslouchá učitelům, pak proto že jsou svědky? (Insegnamenti XIII, 1975, 1458-1459). Učitelem života a odvážným svědkem naděje byl tento můj ctihodný předchůdce, který byl ne vždycky chápán, ba dokonce více než ojediněle byl popírán a izolován tehdy panujícími kulturními proudy. Avšak, přestože byl fyzicky křehký, vedl církev pevně a bez kolísání; nikdy neztratil důvěru v mladé lidi a opakovaně jim a nejenom jim adresoval výzvu, aby důvěřovali Kristu a následovali ho na cestě evangelia.

Drazí přátelé, ještě jednou děkuji, že jste mi dali příležitost, abych se tady v jeho rodném kraji a v těchto místech plných vzpomínek na jeho rodinu a jeho dětství mohl nadýchat ovzduší, ve kterém se formoval Boží služebník Pavel VI., papež 2.vatikánského koncilu a doby po koncilu. Tady všechno hovoří o jeho osobnosti a jeho rozsáhlé nauce. Tady jsou také památky na další pastýře a protagonisty dějin církve minulého století jako například kardinála Bevilacqua, biskupa Carlo Manziana, mons. Pasquale Macchi, jeho důvěrného osobního sekretáře a O. Paolo Caresana. Upřímně doufám, že láska tohoto papeže k mládeži a ustavičná pobídka svěřovat se Ježíši Kristu, jak ji převzal Jan Pavel II. i já na začátku svého pontifikátu, bude novými generacemi přijata. Ujišťuji vás, že se za to modlím a žehnám vás všechny přítomné, vaše rodiny, vaši práci a iniciativy Institutu Pavla VI.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy