Zdobit oltář květy je starý dobrý zvyk. Donést tam z vlastní zahrádky první jarní růže se stává výmluvným symbolem. Kostelníkům to ovšem přidává práce a mají často nápad nahradit je květy umělými, trvalými. Vždyť je dnes umějí udělat tak pěkně, že se zpovzdálí rozdíl nepozná. Ale přece se těmto náhražkám raději bráníme. Biblický Bůh je Bůh živý, eucharistie je chléb života, Duch sv. je životodárce. Živé květiny na oltáři jsou symbol našeho vlastního života a nejenom vnější okázalosti. Je to tím výmluvnější, že žijeme dnes v době, která už několikrát byla označena tragickým názvem jako kultura smrti. Není to označení nespravedlivé? Vždyť právě dnes vidíme všude všecko v pohybu, stačí se podívat z okna. Ale je opravdu živé všecko to, co se hýbá?
Pohledem z okna však nezachytíme kulturu. Smysly pozorují to, co je, ale jenom, co je teď, nyní, v tomto okamžiku. Nese to stopy minulosti, jsou v tom i náznaky budoucnosti, ale nevidíme, bude-li to zítra. Díváme se např. na semeno. Je v něm život, má růst a vykvést. Vykvete opravdu? Uvidíme, ale nevidíme. Malý chlapec je plný síly. Přejeme mu mnoho dobrého v životě. Doufejme! Kéž by alespoň nezemřel brzy! Musí tedy jednou doopravdy zemřít? Je nám líto, ale musí. Vždyť i Bible stanoví člověku k jeho pozemskému putování 120 let (Gn 6,3). Kdopak jich dosáhne?
Když se na to díváme jenom z tohoto hlediska, není to povzbudivé. Starozákonní mudrc v knize Kazatel káže pesimisticky: ?Marnost, samá marnost...Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země trvá? (Kz 1,1-49). Jsme tu jenom k tomu, abychom udrželi zemi? Byla by to převrácená logika. Vždyť přece byla země stvořena pro nás a ne my pro zemi. Moderní mudrci chtějí myslet optimističtěji. Neobětujeme své životy pro zemi, ale pro lidstvo, pro budoucí generaci. Jednotlivec sice umírá, ale lidstvo žije a žít bude i na hrobech padlých, slibují tzv. vitalisté. Těm, kdo se pro budoucí blaho obětovali, společnost staví pomníky. Neodvažujeme se ty oběti cynicky zlehčovat, mluvit proti. Ale v srdci potichu se vždycky ptáme skepticky: Bylo toho opravdu potřeba? Nemá-li smysl život každého z nás, nač snít o nějakém budoucím blahu celé kopy lidstva. Ještě neskutečnější se jeví ideály, které se předkládají abstraktně. Je dobré, aby nespravedlivě byl ubit živý člověk s nadějí, že ho přežije spravedlnost?
Protože ty problémy jsou opravdu lidsky neřešitelné, u všech národů a ras byli a jsou lidé náboženští. Ať si to představují všelijak, všichni se shodnou v tom, že opravdový život je nezničitelný a že bude i po smrti. K tomu však je potřeby víry v Boha. Zde však je slabá stránka dnešní tzv. evropské kultury. Stala se ateistická prakticky i teoreticky. Ale chce být reální, mít smysl pro skutečnost. Z toho tedy plyne důsledek: vědomě a plně se soustředit na život přítomný a nemyslet na další. Těch pár let, které tu máme k disposici, si přece dokážeme tak upravit, aby se nám zamlouvaly. Nikdy k tomu neměli lidé tolik možností, jako dnes, hleďme tedy využít všeho, dokud je čas. Dříve se říkalo: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Pro dnešek by se to dalo upravit: Co můžeš sníst a vypít dnes, využij toho hned, zítra to skončí v odpadku, možná i s tebou. Velké obchodní domy, cestovní kanceláře, diskotéky a neobyčejně vynalézavé zábavní podniky, všechny vymýšlejí a nabízejí, jak líbivě prožít dnešek zapomenutím na včerejšek i na zítřek, nejde-li to jinak, třebas i drogami.
A přesto všecko se to některým lidem nepodaří. Vstoupí do života např. docela banální nemoc. Naštěstí je tu lékařská věda tak vyspělá, jak ještě nikdy nebyla. A co když i ta zklame? Chce mít i tu po ruce novou možnost, kterou dříve nemívali. Prastarý lékařský slib zavazoval sloužit jenom životu. Dnes by se mělo posloužit lidem i euthanasií, sebevraždou vědecky vyspělou. A co když by se měly na naši šťastné planetě zrodit nové lidské bytosti, o kterých se předvídá, že šťastny nebudou nebo že budou hatit štěstí jiným? Vyspělá věda má mít dost možností, aby jim přístup do života zabránila. Je to logické. Nechce-li člověk vidět jiný život než ten, který je nám vymezen na zemi, chce jej mít plně ve své moci, být jeho pánem a ne sluhou.
Malý příklad této skutečnosti. Před léty, když jsem přišel do Itálie, se mi náhodou svěřil jeden sympatický mladík, že se bude ženit. ?Doufám, že jsi našel dobrou?? optal jsem se. Odpověděl: ?Doufám, přál bych si, aby byla alespoň polovina mé matky, která se tak obětovala pro nás.? Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem dal stejnou otázku jinému modernějšímu ženichu. Odpověď padla nečekaně jiná: ?Nechtěl bych, aby byla takovou otrokyní, jakou bývaly naše matky. Nechám jí svobodu.? Těžko jsem k tomu mohl něco dodat. Ale pogratulovat jsem nedokázal.
V takové situaci je ovšem těžké recitovat: Věřím v Boha...Věřím v těla vzkříšení a život věčný. Mentalita je ateistická. Máme lidi proto dnešními lidmi pohrdat? To nepatří k postoji těch, kdo věří v život věčný. Těsně předtím totiž recitujeme: Věřím v hříchů odpuštění. To ovšem předpokládá, že se hříchů lituje. A nedovedou-li to, musíme litovat jich samých. Hlásají, že mají rádi život, ale doopravdy věří jenom ve smrt. Lenin tvrdil, že je náboženství opiem lidstva. Kolik lidé dnes užívá opia, aby mohli zůstat nenáboženští. A protože je příčinou smrti hřích, lidé bez Boha jsou donuceni věřit ve všemocnost zla, jeho nenapravitelnost. Tím se všecky sny o pohádce mládí promění v tragedii. Je z ní východisko? Křesťanští katecheti přemýšlejí o nové účinnější evangelizaci masy nevěřících. V základě však je účinný jenom jeden prostředek: umět říci: ?Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké milosrdenství zahlaď moje nevěrnosti...Bože, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu? (Ž 50,1 násl.).
odeslat článek
vytisknout článek
