Drazí bratři a sestry,
Vstoupili jsme do posledních dvou týdnů liturgického roku. Děkujeme Pánu, který nám opět umožnil vykonat tuto ? starobylou a stále novou ? pouť víry ve velké duchovní rodině církve! Je to nedocenitelný dar, který nám dovoluje prožívat v dějinách tajemství Krista, přijímat sémě Božího Slova v brázdách našeho osobního i kolektivního bytí, sémě věčnosti, které tento svět zevnitř proměňuje a otevírá jej pro nebeské království. V rámci nedělního liturgického čtení nás provázelo evangelium svatého Marka, který dnes prezentuje část Ježíšovy promluvy o konci časů. V této promluvě je jedna věta, která zaráží svou shrnující jasností: ?Nebe i země pominou, ale má slova nepominou? (
Mk 13,31). Zastavme se chvíli u tohoto Kristova proroctví.
Obrat ?nebe i země?, který se v Bibli často vyskytuje, odkazuje na celý svět, na veškerý kosmos. Ježíš prohlašuje, že to všechno má ?pominout?. Nejenom země, ale také nebe, jež je zde pojato právě v kosmickém smyslu, nikoli jako synonymum Boha. Písmo svaté nezná dvojakost. Celé stvoření je poznamenáno konečností, včetně elementů, které byly v antických mytologiích zbožšťovány. Neexistuje žádné směšování stvoření a Stvořitele, nýbrž zřetelný rozdíl. Tímto jasným rozlišením Ježíš prohlašuje, že jeho slova ?nepominou?, tzn. že jsou na straně Boha a proto jsou věčná. Přestože jsou pronesena v konkrétnosti své pozemské existence, jde povýtce o slova prorocká, jak praví Ježíš na jiném místě, když se obrací k Otci: ?Slova, která jsi dal mně, dal jsem jim? (Jan 17,8). Ve slavném podobenství se Kristus přirovnává k rozsévači a vysvětluje, že semeno je Slovo (srov. Mk 4,14): ti, kteří mu naslouchají, přijmou ho a přinesou plody (srov. Mk 4,20) mají podíl na Božím království, tj. žijí pod jeho vládou, zůstávají ve světě, ale nejsou ze světa; nesou v sobě zárodek věčnosti, princip transformace, který se projevuje již nyní dobrým životem oduševňovaným láskou a který nakonec přinese zmrtvýchvstání těla. Taková je moc Kristova Slova.
Drazí přátelé, Panna Maria je viditelným znamením této pravdy. Její srdce bylo ?dobrou půdou?, která s naprostou ochotou přijala Boží Slovo, takže celé její bytí, transformované podle obrazu Syna, bylo s tělem i duší uvedeno do věčnosti a předjímá tak věčné povolání každé lidské bytosti. V modlitbě nyní přijměme za svou její odpověď Andělovi: ?Ať se mi stane podle tvého slova? (Lk 1,38), abychom následováním Krista na cestě kříže mohli také my dosáhnout slávy vzkříšení.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
