Existovala holandská knížečka s titulem ?Čím je mně Kristus?. Titul byl kritizován od teologa v recenzi pro tento důvod: My křesťané věříme, že je v Kristu plnost pravdy a že je jediný. Není vhodné jej relativizovat a vymýšlet, čím je pro mne, pro tebe a pro kohokoli jiného. Přesto však knížečka, napsaná od konvertity z ateismu, vzbudila velký zájem. A nejsme ochotni dát zapravdu kritikovi. Kristus je opravdu jedna celá pravda, ale není abstraktní systém. Je živá osoba a zjevuje se svobodně různým lidem a jeho jevení je svobodně přijímáno podle stupně víry, důvěry k němu. I ten postoj je živý a roste.
I sv. Pavel byl konvertita, Kristus se mu postupně zjevoval a jeho víra rostla. Jeho první obrácení se sice projevilo znenadání, ale v plánech Boží prozřetelnosti mělo od věčnosti předurčené místo vzhledem k povolání jeho vlastnímu, jeho národa a celé církve v rozkvětu. Měl vyjít z vyvoleného židovského národa, aby se stal apoštolem národů jiných. V obojím prostředí měl vydat svědectví, co pro ně znamená příchod Bohočlověka na zemi.
Pokud jde o jeho svědectví k Židům, srovnejme je s povoláním ostatních apoštolů, jak je podivuhodně načrtnuto v Prologu k evangeliu sv. Jana. Svou mentalitou patřili Židé psychologicky k tzv. akustickému typu. Zatím co visuální Řekové od nejstarších dob věřili s Anaxagorem, že mají uznat za pravdivé jenom to, co na vlastní oči viděli, hebrejský termín pro pravdu (emes) označuje vyřčené slovo, kterému můžeme poskytnout důvěru. Nedivíme se tedy svědectví danému v tomto smyslu: ?Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh (Jan 1,1). V dějinách spásy se to Slovo od počátku obracelo k vyvolenému židovskému národu, až v plnosti času se to ?Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi? (v.14). Vrchol zjevení se však stal i vrcholem tragedie. ?Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali? (v.11). Všecko je ztraceno? Bible nezná tragedii. Vyvolení apoštolé je přijali, uvěřili v jeho jméno, dosvědčili i jiným tuto radostnou zkušenost a zvěst, že Kristus chce dát ztraceným sílu zvítězit nad mocí hříchu a slabosti, možnost Ježíše přijmout, aby se stali Božími dětmi. ?Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha? (v.13).
Jaké svědectví k tomu přináší sv. Pavel Židům? On je jeden z těch, kdo Krista nepřijali. Jeho odpor nebyl jenom osobní, ale považoval za svou povinnost horlit na všech stranách, aby ukřižovaného Ježíše zavrhnul celý izraelský národ, protože by tím ztratil svou identitu danou Bohem od dnů vyvolení praotce Abraháma, mnohokrát potvrzenou proroky, psaným Zákonem a historickým vývojem. Co se však stalo při jeho obrácení? Úžasný objev, že přijetím Krista se židovský národ své identity nezříká, ale naopak ji plně rozvine, vyvrcholí své původní poslání.
Není tedy divu, že se po svém velkém osvícení okamžitě obrátil v synagogách ke svým krajanům, vždyť oni měli být první, kdo měli slyšet poselství evangelia. Ale stalo se něco, co nečekal. Našel daleko vděčnější posluchače u národů pohanských a byl nakonec i od ostatních apoštolů k nim poslán na shromáždění v Jeruzalémě, které lze považovat jakoby za první církevní koncil (Sk 15). Bylo to pro něho osobně těžké? Zdálo se, že se musí zříci své národní příslušnosti, na které tolik lpěl. Ale i tu se mu dostalo velkého osvícení. I tu pochopil, že svou identitu národní neztratí, ale naplní. Vždyť jejím základem byly přísliby dané Abrahámovi. Začínají slovy Božími: ?Učiním tě velkým národem? tj. židovským. Ale končí: ?V tobě najdou požehnání veškeré čeledi země? (Gn 12,2-3).
Jako učitel národů se ovšem Pavel ptal, čeho je jim nejvíc zapotřebí a jaké jsou jejich problémy, které bez Krista nemohou vyřešit. Když svého času F. Nietzsche vypustil do světa svou teorii o tzv. ?radostné antice a truchlivém křesťanství?, které ji zničilo, bylo mu odpověděno citáty z řeckých autorů, jak úzkostlivě se antický svět bál dvou úhlavních nepřátel: nezvratného osudu a smrti; a jak antické myšlení nedokázalo smířit jasnost ideálů s temnou konkrétní zkušeností. Při moha příležitostech jim tedy Pavel ukazuje, jak mohou najít řešení jen v Kristu. Bohočlověk přišel, aby lidstvo vyvedl z otroctví fyzických zákonů ke svobodě Božích dětí. Tragiku smrti se všecky náboženské systémy pokoušely zažehnat slibem náhrady, darováním jiného posmrtného života za ztracený první, slibem po kterém upřímně nikdo netoužil. Dobře pochopil Pavel, že právě těmto národům musí hlásat Kristovo vítězství nad smrtí, k záchraně života, který je náš a jediný. Je si také Apoštol vědom, že právě toto evangelium je pro ně úžasnou novostí. A proč nazval jejich kulturní myšlenkovou vyspělost pošetilostí? Vždyť považovali své velké ideje za božské, ale jejich realitu přenesli do neskutečného světa idejí, zatím co člověk v kaverně denního života pozoruje jenom jejich stíny. Kristus, idea Otce, se vtělil na zemi ne jako stín, ale jako plné uskutečnění Boži pravdy na zemi. Patrologové často ukazují, jak mnoho řečtí Otcové užívali platónských myšlenek k vysvětlení křesťanského učení. V duchu Pavlově jsme ochotni ten závěr převrátit. Užívali Krista, aby dal smysl řecké moudrosti přednášené ve školách.
Co k tomu všemu dodáme? Jsou dnešní národy jinačí.? Spíš bychom řekli, že se jejich úzkosti tak rozmnožily, že se nejenom bojí o život, ale i života samého a jeho neřešitelných problémů. To, co psal Pavel Efezským, je poselstvím i dnešním národům: ?Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu... A ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest? ( Ef 1,17-23).
odeslat článek
vytisknout článek
