Může lidské společenství přežívat bez tradic? A jaký je rozdíl mezi tradicí a kulturou? Odpovědi na podobné otázky jsou dnes, kdy hledáme svou národní i evropskou identitu, kdy si připomínáme dvacet let života v nové, demokratické tradici, velmi žádaným a nedostatkovým zbožím. Pomyslnou ?mezeru na trhu? se snaží vyplnit esej Václava Bělohradského, českého filozofa dlouhodobě žijícího v italském exilu. Vydal ji pod názvem ?Doba Ratzingerova? koncem října v příloze Salon deníku Právo, a velmi kriticky v ní pitvá osobu a myšlení současného papeže Benedikta XVI. Nutno dodat hned v úvodu, že tak činí tupým skalpelem a při zhasnutém světle. Jeho kritika není skutečnou filozofickou analýzou, ale slepým výstřelem do tmy. Nejde ani tak o rozbor filosofických východisek současné hlavy katolické církve, ale spíše o vyjádření Bělohradského nesouhlasu s církví obhajovanou morálkou a etikou.
Proč? Za prvé, Bělohradský ve své eseji nijak nevysvětluje, co sám označuje pojmem tradice, nijak toto slovo nedefinuje. Při pokusu o spor tedy nelze mít jistotu, že budeme hovořit o tomtéž, že ?tradici? přiřadíme stejný obsah.
Za druhé, Bělohradský kritizuje myšlenky papeže Benedikta XVI. Ani jednu však výslovně necituje, takže náhodnému čtenáři vůbec není jasné, co skutečně pochází z papežova pera, a co je pouze interpretace myšlenek Svatého otce, více či méně překroucených.
A konečně za třetí, není jasné, co je cílem eseje Václava Bělohradského. Je jím kritika tradice jako takové? Chce kritizovat některé náboženské tradice? Nebo se snaží dokázat, že konkrétní vybrané tradice katolické církve si zaslouží kritické přehodnocení, případně odmítnutí? Jsou to celkem tři možné cíle a nelze je vzájemně zaměňovat.
Když Bělohradský zmiňuje, že zdrojem identity nás Evropanů je také kritická kultura, osvícenská kritika všech náboženství, která tradice boří jako nerozumnou minulost a považuje za legitimní jen to, co lze obhájit v argumentujícím dialogu se svobodnými lidmi, sám příliš nepůsobí jako svobodný argumentující člověk. Klade jaksi mimochodem rovnítko mezi náboženství a nesvobodu, upírá lidem nábožensky organizovaným svobodnou vůli a schopnost racionální, vědecké argumentace. Zapomeňme pro tuto chvíli na to, že i ona velebená vědecká racionální argumentace je výsledkem tradice scholastiky, církevního intelektuálního života. Jak už bylo naznačeno výše, Bělohradský ve své eseji zásady argumentace stejně nenaplňuje.
Veďme tedy polemiku s několika argumenty Václava Bělohradského bez útoků ad dominem, tedy bez toho, aniž bychom se uchylovali k napadání a zneucťování protivníka, jak to velmi nenápadně a v sametových rukavičkách činí samotný Bělohradský. Ostatně chabá myšlenková konstrukce bez metodologického ukotvení jeho esej vlastně diskvalifikuje již předem.
Bělohradský své teze o nutnosti překonat náboženskou tradici (a opět připomeňme, že náboženství se pro něj očividně pojí pouze s katolickou církví) obhajuje na příkladech, které jsou předmětem rozsáhlých diskusí a sporů v církvi samotné. Patří sem scéna z filmu Michela Placida Velký sen, patří sem registrace párů stejného i různého pohlaví, patří sem otázka po definici života a možnostech jeho ukončení.
Znovu se ptejme: kritizuje filozof právě tyto sporné příklady nebo tradici jako takovou? Chce snad Bělohradský říct, že veškerá náboženská tradice je špatná? Pokud je tomu tak, pak nelze než konstatovat, že jde o smutný příklad krátkozrakosti městského salonního intelektuála. Vždyť do evropské náboženské tradice kromě tragických a politováníhodných jevů patří také péče o nejmenší a nejchudší, o ty vrstvy společnosti, o než nikdo jiný nestojí. Špitály, leprosária, péče o postižené morem, domy pro chudé, staré a nemohoucí - to vše se zrodilo z křesťanského přikázání lásky a péče o bližního. Je tedy i tato tradice špatná? Pak tedy zřejmě máme pohrdat prací například řádových sester jen proto, že k práci v nemocnicích nebo sirotčincích je vede jejich náboženské přesvědčení.
A jiný příklad - na jihu Moravy je s náboženskou tradicí velmi úzce propojena tradice národopisná. Právě v ní lze vidět jasné popření Bělohradského argumentů, neboť národní identita, folklor, je zde spjata s náboženským životem, bez něj by snad nebyl možný.
Jistě, třeba je folklor mrtvý, jak to tvrdí někteří badatelé, ale ve svém okolí to rozhodně nepozoruji. Hody, poutě, posvícení - tam všude se objevují mladí lidé v regionálních krojích, pro které tyto chvíle nejsou jen formální záležitostí, rutinním oprášením dědictví po prarodičích, ale součástí jejich života, součástí jejich identity.
Je smutnou historickou skutečností (tradicí, chcete-li), že největší likvidátoři tradic byly režimy s rukama od krve. Jde vlastně o pravidlo a nutnost - každá násilná revoluce nejdříve ze všeho smete staré pořádky, staré tradice.
Ani my dnes nemusíme přece všechny tradice slepě naplňovat, každá generace má právo (a také to tak dělá) přezkoumat zavedené pořádky, odmítnout špatné a zachovat dobré. Ale masová likvidace všech tradic s mečem v ruce a ohněm v srdci se snad téměř vždy zvrhla v prosté masové vraždění. Navíc - jak přesně lze stanovit, kdy se jedna tradice mění v druhou a nakolik se v tradici odráží zkušenosti předchozích generací? Typickým příkladem je vývoj architektury - bez gotiky by nebylo renesančních paláců, bez baroka a secese by se nezrodil funkcionalismus.
Ač se tedy zdá, že Václav Bělohradský je proti tradicím obecně, vybírá si některé, které podle něj jsou správné a hodné zachování, viz třeba osvícenská kritika náboženství. Je to věčný problém všech rádoby postmoderních filosofů. Navenek se sice tváří, že možné je vše, ale ve skutečnosti pro ně tato svoboda končí u svobody vyznání a svobodné volby příslušnosti k určitému náboženství, k nějakému etickému systému. V této souvislosti by si samostatný rozbor zasloužila jedna Bělohradského věta: ?Ateismus je pravdivější než nečestná víra.? Ta výmluvně zapadá do chaosu, v němž se lidé zmatení postmoderní nejednoznačností pohybují. Pomiňme otázku, zda vůbec může existovat něco jako nečestná víra. Kdo si ale může osobovat právo hodnotit čestnost, upřímnost něčí víry?
Dějiny západní civilizace ukazují, že z dlouhodobého hlediska je pro lidské soužití pořád ještě nejlepší tradice křesťanské lásky k bližnímu. Žádná sebeosvícenější filozofie zatím nepřekonala přikázání lásky, tradici milosrdenství, pokání a odpuštění.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
