Nový portál Vatikánského rozhlasu

Banální příležitost... Pozvali mne na slavnostní oběd, kde se sešel houf lidí, známých i neznámých, jídlo se podávalo zdlouhavě. Seděl jsem vedle lékaře, vedoucího nemocnice, ale už jsme nevěděli, o čem ještě mluvit. Najednou mi však on ukázal prstem stařečka u druhého stolu, který usebraně dojídal zbytky sladkostí na talíři: ?Podívejte se na toho starého pána. Tak by se měli naučit všichni jíst, aby se dočkali takového věku, jako má on.? Podíval jsem se, ale nechápal jsem, co bych měl vidět. ?Dívejte se ještě déle!? Stařeček olizoval lžičku tak usebraně, že nic jiného neviděl a nikoho nevnímal. Byl jako zosobněný portrét jídla, jako nějaká postava z filmů Formana, které dostávají mezinárodní cenu pro jejich ucelenost. Zde u oběda lékař ocenil soustředěnost na jídlo. Psycholog by ocenil podobnou pozornost při studiu a práci. Mne samého napadla myšlenka Platónova: při všem časném myslet na věčnost. Jaké by z toho měly plynout důsledky? Podle lékaře dobré využití času k jídlu čas života prodlužuje. Podle psychologů soustředěnost na práci zlepšuje dílo. Platónovo rozjímání nás naopak od zájmu o časné pozvedne k myšlence na věčnost.

Který z těchto postojů je vhodný pro náboženství? První dva svou soustředěností na svět odvádějí od myšlenky na Boha. Platónův Bůh je mimo svět; soustředit myšlenky jenom na Boha znamená ztratit zájem o přítomnou skutečnost. A jaký postoj nacházíme v Bibli? Tam první myšlenku na Boha nacházíme právě v času a ve světě: ?Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi? (Gn 1,1). Když začal jednat mimo sebe, vstoupil do času a i nadále vždycky do času vstupuje. Jeho skutky se dějí ?za onoho času?, v té a té příhodné době. Plyne z toho snad, že je času podřízen? Tak si to představovaly staré mytologie. Jediný pravý bůh je Chronos, čas, kolo věčně se točící, rodí lidi i bohy, ale hned je zase požírá. V Bibli je tomu jinak. Bůh sám je mimo čas i jeho rozhodnutí jsou věčná. Ale když je chce navenek uskutečnit, dává sám sobě i věcem příhodný čas. Jenom tak se zjevuje na zemi: ?Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat?, jak vypočítává Kazatel (3,1n).

Ale z toho plyne další důsledek. Všecky věci i události dostávají od Boha svůj čas. Ten ovšem pomine. Ztrácí tedy smyslu všecko to, co se v čase stalo? ?Marnost nad marnost a všecko je marnost.? K tomu závěru byl nakloněn biblický Kazatel, když se na svět díval světsky, profánně. Ale jako inspirovaný autor hned se opravil: ?Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává na věky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat? (3,14). A protože člověk ve světě jedná společně s Bohem, dovede najednou Kazatel ocenit i práci člověka, která se jevila marná: ?Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží? (3,12-13). Tato starozákonní kniha, která má titul Kazatel, je velmi zajímavá. Autor se upřímně pokouší o všem přemýšlet ve světle lidské moudrosti a zkušenosti, ale dochází k závěru, že tím nic z našeho života na světě nedostane hodnotu. Do naší existence musí vstoupit Bůh, aby měla opravdovou cenu. Hned se ovšem ptáme: Kdy a jak Bůh do našeho díla vstupuje? Myslím, že by bylo lepší tu otázku obrátit: Kdy a jak my vstupujeme do díla Božího. U něho je totiž začátek všeho: Na počátku Bůh stvořil. To ovšem bylo dávno a dávno. A co tenkrát bylo? Asi jenom mrtvá první hmota. Od té doby vznikají stále nové a nové věci. Zůstaneme-li na poli představivosti, pak se nám zdá nesmyslné, že by nebeský Otec musel stále a stále do světa vstupovat. Z toho důvodu se někteří bránili vývojové teorii světa. A dětem v katechismu se ten problém vysvětluje naivní představou takto: Bůh sám zasáhl do světa jenom jednou, tj. na počátku. Pak už svěřil řízení světa Boží prozřetelnosti, která je jakoby jeho anděl, který ve světě pokračuje v tom, co Bůh začal. Největší dílo Boží ve světě je zrození Krista. Proto Bůh poslal anděla, aby to Panně Marii ohlásil. Je ovšem naivní oddělovat Boha od jeho prozřetelnosti. Ve skutečnosti jde stále o jedno velké počáteční stvořitelské rozhodnutí Boží, které má stálou věčnou platnost ve všech a ve všem. Pěkně to vyjadřuje žalm 135. Popisuje dějiny izraelského národa od prvního stvoření a za každým veršem se opakují slova: ?Protože věčné je jeho milosrdenství?, to znamená že je to všechno výsledek jeho jedinečné věčné lásky.

A lidé? Ti jsou jedni druhému jako andělé, aby tu lásku jeden druhému i světu ohlašovali a předávali. Je to jejich svobodná činnost, uskutečňující se v čase a tedy pomíjivá, chvilková, ale protože je v každém dobrém skutku spojena s činností Boha, každé dílo má věčnou hodnotu. Pěkně to ilustruje v Bibli popis Mojžíšovy smrti v Deuteronomiu (31). Je mu 120 let a mnoho v životě prožil. Ale nyní umírá o samotě na hoře Nebo. Nikdo nenajde jeho hrob. A co se jeví nejtragičtější, je ta okolnost, že nevstoupí do zaslíbené země. Vždyť ta byla cílem všech jeho prací a námah. Bylo to tedy nadarmo? On však nijak neteskní, dívá se nazpět s obdivem k Pánu a Písmo mu vkládá do úst píseň díků. Je si vědom, že všecko, co vykonal, je věčné. A on sám? Ví, že je od svého díla neoddělitelný, tedy věčný je i on. Ve Starém Zákoně není ještě zjeveno, jak se to stane. Ale Mojžíš si neslibuje odměnu v nějakém ilusorním neskutečném nebi. Měl tedy jakoby předtuchu věčného návratu na zemi zmrtvýchvstáním. Proto on symbolicky ještě do zaslíbené země nevstoupil, ale umíral s pohledem na ni z hory Nebo.

Ale tak umírají dodnes všichni spravedliví. Věří Bohu a věří, že všecko dobré, co udělali, bylo ve spolupráci s Kristem, je to věčné a věčně toho budou užívat. Proto z toho už nyní odvodili základní pravidlo pro duchovní pracovní morálku: Mysli na přítomnost, nedej si uniknout nic z dobrého, co teď právě můžeš vykonat! Neztrácej falešnými představami svět, který ti byl dán v čase, abys jej učinil věčně posvěceným a stal se ti jakoby pokrmem, u kterého zasedáš s plnou chutí. Pozemské hostiny jsou už nyní pozváním k hostině věčné radosti v obnoveném světě.