Vypadá to jako ironie dějin, že současná Evropa, která si tolik zakládá na sekulárním charakteru svých států, musí řešit celospolečenské problémy týkající se náboženství, konkrétně spory o náboženské symboly. Nedávné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, že v italských školách nesmějí viset kříže, má pozoruhodnou paralelu v referendu Švýcarů, kteří se vyslovili pro ústavní zákaz stavby minaretů. Myšlení a cítění průměrného Evropana tedy asi není tak nábožensky netečné, jak se obvykle domníváme, když pozorujeme pokles náboženské praxe. Veřejné projevy víry včetně symbolů a gest někdy vyvolávají u nevěřících obavy spojené s otázkami, nejde-li o duchovní nátlak či útok na jejich přesvědčení. V současném světě ovšem neexistuje žádný stát, který by nutil své občany ke křesťanství, přesněji řečeno který by zákonem ukládal povinnost být členem církve. O řadě islámských zemí se podobná věc říct nedá: odpad od islámu nebo vyznávání jiného náboženství se v nich stíhá podle zákona. V takové situaci by se na první pohled zdálo, že křesťané budou odsuzovat zákaz křížů a schvalovat zákaz minaretů. Ale celá věc je složitější a je otázka, nakolik může rozhodnutí soudu nebo výsledek referenda tuto složitost postihnout.
Zákaz křížů ve školách se jeví jako nepřiměřená reakce na situaci, která nebyla nijak závažná. Pouhý kříž na stěně přece není žádným pokynem ke vstupu do církve; soudy by měly zasahovat až v tom případě, kdyby skutečně živí lidé, tedy zaměstnanci školy, vyvíjeli na žáky nátlak a nutili je, aby se stali křesťany nebo se povinně účastnili modliteb či obřadů. V Itálii jsou kříže ve školách dávnou tradicí, která se neprotiví mentalitě většiny obyvatel. U nás byly odstraněny už dříve, když mladá Československá republika ?účtovala s Vídní i s Římem?, a jejich návrat do škol by jistě narazil na odpor většiny národa. Ještě že už jsou pryč doby komunismu, kdy ve školách vadil i křížek na krku některých žáků a mnozí učitelé i ředitelé ho zakazovali s odvoláním na povinnou ateistickou výchovu. Nynější období demokracie je zatím nevyzpytatelné; náboženská svoboda tu nepochybně je, ale dají se čekat nenápadná opatření, která by mohla omezit aspoň náboženské symboly na veřejnosti. Mám ve své učitelské pracovně na stole malý křížek a mariánský obrázek; za těch dvacet let mého působení si ho musely všimnout stovky studentů, kteří přicházejí na zkoušky a na konzultace. Nikdy si žádný nestěžoval, že tím urážím jeho cítění nebo že ho tím agituji pro církev. Kdyby se jednou něco takového stalo a já byl vyzván, abych křížek a obrázek uklidil, na čí straně by byl soud pro lidská práva? Jestlipak by příslušné orgány aspoň v duchu uznaly, že mít v pracovně křížek je prostě součást osobní svobody podobně jako mít tam fotografii manželky nebo plyšového medvídka? V takových zatím předčasných obavách si vždycky vzpomenu na sestru Marii Restitutu, která ponechala v nemocničních pokojích kříže i přes zákaz nacistů. Jestlipak bych byl aspoň přibližně statečný jako ona? Komu vadí veřejně vystavený kříž, ten je možná poněkud nejistý ve své nevíře. Kdo proti křížům na veřejnosti aktivně zasahuje, dává tím zároveň najevo, že nepokládá kříž jenom za neškodnou modlu. A navíc projevuje naprostý nedostatek tolerance, tedy negativní vlastnost, která se obvykle vyčítá především křesťanům.
Užívání náboženských symbolů na veřejnosti ? samozřejmě pokud je pokojné a není průvodním znakem skutečného ideového nátlaku ? by mělo být v demokracii automaticky respektovaným lidským právem, o kterém podle mě není třeba pochybovat. Ale chceme-li tuto svobodu my křesťané, měli bychom ji v zásadě přát také jiným. Rozhodování, zda zakázat stavbu minaretů, je v současné době zatěžkávací zkouška jak demokracie, tak křesťanství. V principu by muslimové měli mít právo, aby si tento náboženský symbol zbudovali. Je to i příležitost k projevu vzájemné úcty různých vyznání. a k dalšímu pokojnému soužití. Myslím v této souvislosti na pohanského setníka z evangelia, kterého Židé měli rádi, protože jim postavil synagógu. Neznám dostatečně poměry v evropských zemích s vyšším procentem muslimů, ale domnívám se, že pouhý minaret ještě neohrozí demokracii ani místní duchovní tradice. Ohrožení může přijít teprve od lidí, v daném případě od takových příslušníků muslimské komunity, kteří by skutečně vyvíjeli náboženský nátlak a zastrašovali spoluobčany jiných vyznání, kteří by třeba v rozporu s evropskými zákony uplatňovali ve svých řadách islámské právo nebo by opravdu pracovali na politickém ovládnutí evropských zemí a následném omezení občanských svobod. Teprve takové aktivity má stát stíhat pomocí zákazů a podobných opatření. A zůstává otázka, je-li samotný minaret signálem takových snah a plánů. Přiznám se, že bych nebyl rád, kdyby poblíž našeho bydliště vyrostl minaret a každý večer z něho volal muezín. Ale kdyby přitom nevyzýval k útisku jinověrců a nehanobil veřejně jejich ani naše přesvědčení, nezbylo by mi než jeho symbol i jeho počínání tolerovat, podobně jako se naši nevěřící bližní nakonec smíří například s pravidelným zvoněním zvonů, s přenosy bohoslužeb v televizi a podobně.
Teoreticky je možné, že se někdejší křesťanské země Evropy změní v islámské teokratické státy; demografický vývoj v některých krajinách tomu na první pohled nasvědčuje. Dovedu si představit, i když si to nepřeju, že za nějakou dobu bude v některých evropských zemích demokraticky odhlasováno islámské zákonodárství. Co má církev v této situaci nebo zatím v této perspektivě dělat? Iniciátoři a vítězové švýcarského referenda argumentovali křesťanskou tradicí země. Muselo by to být podstatně živější a přesvědčivější křesťanství, a nejenom ve Švýcarsku, aby se o ně mohla demokracie opřít a bez ohrožení spolužít s cizími kulturami.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
