Při jednou ekumenickém setkání se mi přiznal jeden dobrý přítel z evangelické církve, že se byl potají podívat do Lurd, aby uviděl, jak to tam chodí. Trochu jsem se podivil tomu ?potají?: ?Je to pro vás skutečně tak těžké umět ocenit hodnotu mariánských pobožností?? Přiznal se, že pro něho samého to je. Nemůže se zbavit dojmu, že se tím odsunuje do pozadí úcta k samému Kristu. Nediskutovali jsme dále. Ale já sám jsem přemýšlel o tom, jak oprávnit srozumitelněji to, co se říkají katolíci a pravoslavní, že je naopak mariánská úcta známkou pravověří. Pokusme se o to a začněme hodně zdaleka. Proč lidé od dávna věřili a se pokoušeli navázat styk s božstvem.
První stupeň bychom nazvali dialogický, pokus o rozmluvu. Člověk, který si uvědomil, že existují nějaké vyšší bytosti, které mohou zasahovat do jeho života, má zájem na tom, aby s nimi navázal dobrý styk. Přinese jim dary, aby si je naklonil a zdvořile je požádá o pomoc v záležitostech, na které sám nestačí. Vidíme tu tedy dva základní prvky bohoslužby: přinášení obětí a prosebné modlitby. Slova ?rač přijmout, pohleď na nás laskavě, vyslyš nás? najdeme na nejstarších archaických nápisech v blízkosti svatyní.
Protože jsou bohové tak uctívaní není divu, že se je někteří snažili napodobit a jim se vyrovnat, požadovat božskou poctu, jako i římští císaři. Ten pokus však bohové sami obyčejně tvrdě trestali jako svatokrádež. Ale lidé se nedali. Inteligentní myslitelé svým způsobem sesadili bohy z trůnu. Prohlásili je za symboly přírodních sil a vznešených idejí. Tak tomu bylo na konci starověku v římské říši. Filosofové uznávali jenom jednoho opravdového boha, tím je idea dobra a krásy nebo zákon celého vesmíru. Není tedy živou osobou. A jak tomu bylo u Židů? Neměli chuti zmenšovat dialogický charakter s Bohem Abraháma, Izáka a Jákoba a jeho odlišnost od člověka hájili tak houževnatě, že zakazovali dělat i jakékoli obrazy Boží.
V této situaci se objevuje nové učení křesťanské, zvěst, že se Bůh stal člověkem. Není divu, že se toto tvrzení jevilo Židům jako pohoršlivé a pohanům jako pošetilé. Ale přesto převládlo u lidu, římská říše se stala křesťanskou, dokonce i na školách inteligentů. Ti si ovšem nevěděli rady, jak smířit víru se starým uvažováním filosofickým. Pojem Boha a pojem člověka jsou logicky zcela neslučitelné: jak může být věčným někdo, kdo se narodil a umřel v čase, jak ho mohu nazvat všemohoucím, když podléhal lidským slabostem? Zdálo se tedy nutné, že je potřeba lidovou víru v Bohočlověka vysvětlit přijatelněji. Objevily se záhy dvě velké hereze: doketismus a arianismus.
Doketismus navazuje na starou tradici židovskou. Bůh není člověk, ale když se lidem zjevoval, bral na sebe viditelnou podobu. Ale to bylo jenom ?viděni?, ne skutečnost, pomůcka k umožnění dialogu s lidmi. Tak musíme chápat i Krista. V něm se Bůh zjevil ve formě člověka, aby k lidem lidsky promluvil, ale opravdovým člověkem nebyl. Proto se nakonec vznesl zase na nebe. Opačnou herezí byl arianismus. Ten je spíše v tradici filosofického výkladu božství: někteří lidé tak dokonale zosobní krásné ideje dobra a krásy, že vypadají božsky, ale zůstávají přesto jenom lidé. Tak prý bychom měli chápat i Krista. I když už ho lid uctívá jako Boha, je jenom bůh druhotný, podřadný.
Ty dvě hereze byly tak rozšířené, že církev musela svolat koncily, aby se úředně potvrdilo, co křesťanská víra je a co není. Definitivní prohlášení podal koncil chalcedonský a opakujeme je ve vyznání víry, že je Ježíš Kristus ?pravý Bůh a pravý člověk?. A jak se obojí spojí? V jedné osobě. Kristus sám má dvojí přirozenost: božskou a lidskou. Vyznání této víry bylo prohlášeno za znamení pravověří. Protože šlo o věc tak důležitou, koncilní jednání trvala dost dlouho. Před chalcedonským předcházelo usnesení v Efesu a tam bylo stanoveno, že Pannu Marii uctíváme právem jako Bohorodičku, tj. matku, která zrodila osobu, a ta je současně Bůh a člověk. Každý člověk má otce a matku. Kristus má otce na nebi a matku na zemi, proto je Bohočlověk. Víra v Bohorodičku je tedy také známkou pravověří.
Každá opravdová víra má důsledek pro praktický život. Nebyli bychom křesťané, kdybychom evangelium jenom četli a nepovažovali je za pravidlo denního života. Ale jak tuto zásadu aplikovat na vyznání víry v Marii Bohorodičku? Velmi spontánně. Životnost člověka se projeví v jeho činnosti, je aktivní. Tím přetváří svět i sebe sama. Malíř namaloval obraz. Bílé plátno se stalo něčím novým, stalo se obrazem krajinky. A bylo-li to jeho první dílo, teprve nyní se stal malířem. Ptejme se ho, co ho k tomu přivedlo. Odpoví nám více méně takto: Přišla mi inspirace, že pohled na krajinu by měl lidem dávat radost k životu. Pokusil jsem se tu myšlenku vyjádřit v tomto obraze, vyjádřit to světlo radosti v pohledu zde z mého pohledu do kraje.
Čtěme nyní v této souvislosti zprávu evangelia o početí Kristově. Anděl Marii zvěstuje, že se má stát matkou syna, který bude Mesiášem. Maria se ptá, jak by se to mohlo stát. Slyší, že to bude vlivem Ducha svatého. Bude to tedy inspirace v plném slova smyslu. Ta způsobí, že syn, který je jakoby bílé plátno lidství, se stane synem Božím a tím se změní i ona sama, svým lidským mateřstvím se stane rodičkou Boha. Otcové církve to vyslovili principem: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Božím. Malíři ikon to vyjádřili dvěma barvami: červená značí božství, modrá lidství: Kristus je tedy namalován v červeném šatě, přes který si přehodil modrý plášť, Bůh se stal člověkem. V obraze Marie jsou barvy naopak, její modré lidství je zahaleno červeným pláštěm božství. Stala se ideálním příkladem pravověří našeho duchovního života. Zůstaneme lidmi, naše jednání bude lidské, ale milost Ducha svatého jako stálá inspirace bude postupně všechno prozařovat božským světlem, abychom i my podle svého stupně došli k hodnost synovství Božího. Pak teprve budeme se plným právem zde na zemi modlit: Otře náš, který jsi na nebesích.
odeslat článek
vytisknout článek
