Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Na poslední audienci v tomto roce bych rád pohovořil o Petru Lombardském: teologovi, který žil ve 12. století a který se těšil velkému věhlasu, protože jedno z jeho děl nazvané Sentence bylo po několik století učebnicí teologie.

Kdo vlastně byl Petr Lombardský? Přestože zprávy o jeho životě jsou skrovné, můžeme podstatné rysy jeho životopisu rekonstruovat. Narodil se na přelomu 11. a 12. století poblíž Novary na severu Itálie na území, které kdysi patřilo Langobardům. Právě proto se mu dostalo přídomku Lombardský. Pocházel z rodiny skromných poměrů, jak můžeme vyvodit z průvodního dopisu, který Bernard z Clairvaux napsal Gilduinovi, převorovi opatství Svatého Viktora v Paříži, a ve kterém žádal, aby zadarmo poskytl pohostinství Petrovi, který přišel do tohoto města studovat. Ani ve středověku to nebyli jenom urození či bohatí, kteří měli možnost studovat a dosahovat významných postavení v církevním a společenském životě, nýbrž také osoby prostého původu, jakým byl například Řehoř VII., který se postavil na odpor císaři Jindřichovi IV., nebo Mauritius ze Sully, arcibiskup Paříže, který nechal zbudovat Notre-Dame a který byl synem obyčejného rolníka.

Petr Lombardský začal svá studia v Boloni, potom se vydal do Remeše a nakonec do Paříže. Od roku 1140 vyučoval na prestižní škole Notre-Dame. Jako ctěný a vážený teolog byl po osmi letech pověřen papežem Evženem III. prověřit nauky Gilberta Porretana, které vyvolávaly mnohé diskuse, protože byly považovány za ne zela pravověrné. Stal se knězem a roku 1159 byl jmenován pařížským biskupem, tedy rok před svou smrtí roku 1160.

Jako všichni magistři teologie té doby psal také Petr pojednání a komentáře k Písmu svatému. Jeho mistrovské dílo však tvoří čtyři knihy Sentencí. Jde o text, který vznikl a byl pojat jako učebnice. Podle teologické metody, užívané v té době, bylo třeba především poznat, studovat a komentovat myšlenky církevních otců a dalších spisovatelů, považovaných za směrodatné. Petr proto sebral velmi rozsáhlou dokumentaci, tvořenou hlavně učením velkých latinských církevních otců, zejména sv. Augustina a otevřenou přínosu teologů, kteří byli jeho vrstevníky. Mimo jiné použil také encyklopedické dílo řecké teologie, teprve nedávno na Západě poznané: O pravé víře, napsané sv. Janem Damašským. Velkou zásluhou Petra Lombardského bylo, že uspořádal veškerý materiál, který shromáždil a pečlivě roztřídil do systematického a harmonického rámce. Jednou z charakteristických známek teologie je, že totiž jednotně a spořádaně sestavuje poklad víry. Roztřídil tedy sentence, tj. patristické prameny, pojednávající o různých tématech do čtyř knih. První kniha se zaobírá Bohem a trojičním tajemstvím; druhá stvořitelským dílem, hříchem a milostí; třetí pojednává o tajemství Vtělení a díle Vykoupení a přidává zevrubné pojednání o ctnostech. Čtvrtá kniha probírá svátosti a poslední věci věčného života neboli Novissimi. Celkový pohled, který odtud plyne, zahrnuje takřka všechny pravdy katolické víry. Tento syntetický pohled a jasná, uspořádaná, názorná a vždy soudržná prezentace, vysvětlují mimořádný úspěch Sentencí Petra Lombardského. Umožňovaly bezpečné pochopení studentům a dávaly široký prostor k prohloubení magistrům, vyučujícím, kteří je užívali. Františkánský teolog Alexandr z Hales, který žil o jednu generaci později než Petr, zavedl do Sentencí další členění, což usnadnilo jejich používání a studium. I velcí teologové třináctého století - Albert Veliký, Bonaventura z Bagnoregio a Tomáš Akvinský - začínali svou akademickou činnost komentářem čtyřech knih Sentencí Petra Lombardského, které obohatili vlastními reflexemi. Dílo Petra Lombardského se používalo na všech teologických školách až do 16. století.

Chtěl bych zdůraznit, že organická prezentace víry je nezbytným požadavkem. Jednotlivé pravdy víry se totiž osvěcují navzájem a v jejich ucelené a jednotné vizi se ukazuje harmonie Božího plánu spásy a ústřední místo Kristova tajemství. Podle příkladu Petra Lombardského vybízím všechny teology a kněze, aby měli neustále na zřeteli ucelenou vizi křesťanské nauky s ohledem na dnešní riziko fragmentace a devalvace jednotlivých pravd. Katechismus katolické církve jakož i Kompendium tohoto katechismu nám podávají právě takovýto kompletní rámec křesťanského Zjevení, aby byl vírou a s vděčností přijat. Chtěl bych proto povzbudit také jednotlivé věřící a křesťanská společenství, aby zužitkovali tyto nástroje k poznávání a prohlubování obsahů naší víry. Ta se pak vyjeví jako podivuhodná symfonie, která k nám hovoří o Bohu a jeho lásce a vybízí nás k pevnému přilnutí a činorodé odpovědi.

Abychom si učinili představu o zájmu, který může ještě dnes vyvolat četba Sentencí Petra Lombardského, nabízím dva příklady. Inspirován komentářem sv. Augustina ke knize Genesis, ptá se Petr na důvod, proč došlo ke stvoření ženy z Adamova žebra a ne z jeho hlavy nebo z jeho paty. A vysvětluje: ?Byla utvořena nikoli jako vládkyně, ani jako otrokyně, ale jako jeho družka? (Sentence 3,18, 3). Potom, stále na základě patristického učení, dodává: ?V tomto aktu je znázorněno tajemství Krista a církve. Jako je totiž žena utvořena z Adamova žebra, zatímco on spal, tak se církev zrodila ze svátostí, které začaly plynout z boku Krista, jenž spal na kříži, tedy z krve a vody, jimiž jsme vykoupeni z trestu a očištěni od viny? (Sentence 3,18, 4). Jsou to hluboké reflexe, platné ještě dnes, kdy teologie a spiritualita křesťanského manželství značně prohloubila analogii snubního vztahu Krista a Jeho církve.

V jiné části svého hlavního díla, když pojednává o zásluhách Kristových, se Petr Lombardský táže: ?Z jakého důvodu tedy Kristus chtěl trpět a zemřít, když jeho ctnosti byly dostačující k dosažení všech zásluh??. Jeho odpověď je pronikavá a účinná: ?Kvůli tobě, nikoli kvůli sobě!?. Potom pokračuje další otázkou a další odpovědí, které patrně reprodukují diskuse, které se vedly na přednáškách teologie ve středověku: ?A v jakém smyslu trpěl a zemřel pro mě? Aby jeho utrpení a jeho smrt byly tobě příkladem a příčinou. Příkladem ctností a pokory, příčinou slávy a svobody; příkladem, který daroval Bůh poslušný až k smrti; příčinou tvého osvobození a tvé blaženosti? (Sentence 3,18, 5).

Mezi nejdůležitějšími přínosy, které Petr Lombardský poskytl dějinám teologie, bych rád zmínil jeho pojednání o svátostech, jejichž - řekl bych - definitivní definici podal: ?Svátostí ve vlastním smyslu slova se nazývá znamení milosti Boha a viditelná forma neviditelné milosti takovým způsobem, že nese její obraz a je její příčinou? (4, 1, 4). Touto definicí Petr Lombardský zachytil podstatu svátostí: jsou příčinou milosti a mají schopnost skutečně předat božský život. Následující teologové již nikdy neopustili tuto vizi a používali také distinkci mezi jejím materiálním a formálním prvkem, kterou zavedl ?Magistr Sentencí?, jak byl Petr Lombardský nazýván. Materiální prvek je smyslově vnímatelná a viditelná skutečnost, prvek formální jsou slova pronesená tím, kdo uděluje svátost. Obě jsou podstatná pro úplné a platné udílení svátostí: matérie, skutečnost, kterou se nás Pán viditelně dotýká, a slovo, které dodává duchovní význam. Například ve křtu je materiálním prvkem voda, která se vylévá na hlavu dítěte, a formálním prvkem jsou slova ?Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého?. Petr Lombardský navíc vysvětluje, že jedině svátosti předávají božskou milost objektivně a že je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, svěcení a manželství (srov. Sentence 4, 2, 1).

Drazí bratři a sestry, je důležité rozpoznat, jak cenný a neodmyslitelný je pro každého křesťana svátostný život, ve kterém se nás Pán prostřednictvím matérie ve společenství církve dotýká a proměňuje nás. Jak praví Katechismus katolické církve, svátosti jsou ?síly, které vycházejí z Kristova těla, stále živého a oživujícího, jsou to zásahy Ducha svatého, působícího v jeho těle, jímž je církev? (č. 1116). V tomto Kněžském roce, který slavíme, vybízím kněze, zejména ty, kteří pracují v pastoraci, tedy péči o duše, aby oni sami jako první vedli intenzivní svátostný život, aby byli věřícím ku pomoci. Slavení svátostí se má vyznačovat důstojností a vytříbeností, má usnadňovat osobní usebranost a komunitní účast, smysl pro přítomnost Boží a misijní nadšení. Svátosti jsou velkým pokladem církve a každému z nás přísluší úkol slavit je s duchovním užitkem. V nich se našeho života dotýká vždy překvapivá událost: Kristus nám prostřednictvím viditelných znamení vychází vstříc, očišťuje nás a dává nám účast na svém božském přátelství.

Drazí přátelé, došli jsme na konec tohoto roku a k branám roku nového. Přeji vám, aby vás přátelství našeho Pána Ježíše Krista provázelo každý den tohoto nastávajícího roku. Kéž je toto Kristovo přátelství naším světlem a vedením a pomáhá nám být lidmi pokoje, jeho pokoje. Šťastný nový rok vám všem.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience