Rádio Vaticana

Ve všech civilizovaných zemích chodí dnes děti do školy, dorůstají pod dohledem mnoha učitelů. Dříve mívali ve šlechtických rodinách učitele jednoho, pokud možná nejlepšího. Obojí způsob má své výhody i nevýhody. I Kristus vystupuje jako učitel. Tak jej oslovovali: ?Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy? (Mt 22,16). Proč vlastně potřebuje člověk ke svému vývoji učitele? První poznání ovšem pochází z osobní zkušenosti, z toho, co jsme viděli na vlastní oči a o čem jsme sami uvažovali. Je to poznání živé, ale velmi omezené. Musí nám je doplnit zkušenost druhých. Žijeme ve společnosti kulturní, která posbírala zkušenosti a myšlení miliónů jiných a stále se vyvíjí. Odborný učitel nám hlavní výsledky toho vývoje zprostředkuje, protože studoval, učil se dlouho a systematicky. Přesto však i on je omezen, specializuje se v jistém oboru. Proto už dítě se setkává s různými učiteli v různých oborech. Kdo má být naším učitelem v náboženství? Jde tu o poznání Boha a všeobecně řečeno rozlišení dobra i zla.

I v tomto oboru je naším prvním učitelem vlastní zkušenost. Máme pro to i zvláštní smysl ? svědomí. To nám od počátku říká v srdci, co má pro nás platit jako dobré nebo zlé. U dětí se probouzí ten hlas velmi průzračně. Měl by tedy stačit k poznání Boha. Když byl Adam stvořen, v ráji neměl jiného učitele a přesto hovořil přímo s Bohem, slyšel jeho hlas v ranním vánku (Gn 3,8). Bohužel se tento čistý pramen mravní zkušenosti hříchem zakalil, jeho světlost se zatemnila. Bůh však člověka ani po vyhnání z ráje neopustil. Některé lidi osvítil zvláštním světlem, stali se vidoucími, co je dobro a zlo. To osvícení nebylo jenom privilegium pro ně samé. Byli posláni, aby to, co sami viděli, řekli jiným, aby o tom ?rokovali?, stali se tedy proroky.

Ve Starém Zákoně bylo proroků mnoho, existují ještě dnes? Svatý Pavel přeje všem křesťanům, aby měli, pokud je to možné, prorocký dar všichni: ?Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči...Ten, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení? (1Kor 14,1n). Kdo to je pro nás dnes konkrétně? Pro dítě je to bezesporu matka. Od ní se má naučit první modlitbičky a dostat napomenutí, když se pomýlí v tom, co se smí a nesmí. Vedle matky tu zastávají učitelskou funkci všichni dobří lidé, kteří tvoří lidské prostředí životní. Ale zvláštní prorockou funkci svěřil Kristus církvi, která se stala matkou učitelkou všech věřících.

Kde má základní školu, ve které vyučuje? Je to především kostel, ve kterém se slouží liturgie a kde se společně modlíme. Vyjadřuje se to tradicionálním principem: věříme to, co se modlíme. Liturgie mluví slovy a gesty, je jakoby viditelným kázáním. Zvláštní důraz na tu viditelnost víry dává především církev východní, Na Západě se spíš zdůrazňuje duchovního poučení kázáním. Obojí však patří k sobě. Již v prvních dobách křesťanských to vysvětlil Origenes takto: v eucharistické bohoslužbě sestupuje na oltář Kristus pod způsobou chleba a vína, v první části liturgie k nám sestupuje pod způsobou slova Božího. Máme tedy stálé školní vzdělaní v našich chrámech.

Je dobré, když si při této příležitosti připomeneme jako poznámku něco, co je problémem všem pedagogům dnešní doby. Mluví se o tom na různých odborných zasedáních. Jde tu o otázku hodnoty hlásané pravdy. Dnešní mládež, konstatují pedagogové, si odnáší ze školy velké množství nových poznatků, ale nechápou, co si s tím mají počít v životě. Většinu z toho hledí co nejdříve zapomenout. Jak to udělat, aby to naučené mělo pro ně i životní hodnotu? Na jednom velkém kongresu propagovali pedagogové tzv. pracovní metodu: nehlásat jenom pravdu, ale vytvořit takové prostředí, aby ji společně všichni hledali. K tomu také vybízí instrukce liturgické obnovy v církvi. Nemá tu sloužit kněz sám a lidé jenom pasivně přihlížet, má tu být společná radostná účast všech. Druhá rada, která vyšla od pedagogů je následující: pravou hodnotu dostávají věci, když je přijímáme jako milý dar od osoby, kterou máme rádi. Při vyučování náboženství je tou osobou sám Kristus. Chápeme-li katechismus jako slova od něho samého vyslovená přímo k nám, hned nabudou pravou hodnotu osobní.

Slova pochopená osobně mají okamžitě ohlas v životě. Jde zase o všeobecnou otázku o poměru nauky a praxe. To, co je jenom v hlavě a nepronikne do rukou nic nepostaví. Proto studující techniky, lékařství, učitelství prodělávají na dokončení studia praktické kursy. Dobří katecheté zkoušejí tu metodu i v náboženství. Tak např. jeden mladý kněz, který připravoval děti k prvnímu sv. přijímáni, to zařídil takto. Řekl jim takto: ?Z oltáře přijde Kristus k vám se svými dary. Musíte mu darovat také něco i vy. Když uděláte nějaký dobrý skutek lásky, napište to na malý lísteček a vložíme jej do velké společné obálky.? Stala se nakonec velmi objemná, lístečků v ní bylo mnoho a při mši, při které bylo první přijímání, dvě družičky přinesly tu obálku a položily ji před oltář. Přesto však je problém teorie a praxe jiný než v technice. Inženýři musí nejdřív dobře ovládat zákony techniky a pak teprve je mohou uvést v praxi. V hudební nauce to nejde tak snadno. Kdo nikdy nezpíval a na žádný nástroj nehraje, těžko může studovat na hudební konservatoři. V náboženství je to ještě těžší. Tu je hlavním zákonem láska. Kdo nikoho nemiluje, nikdy nepochopí, co láska je. Bůh je láska (1 Jan 4,8). Čistě teoretickým výkladem se tedy nauka o něm stává mrtvou literou, která toho pramálo poví o Boží pravdě. Proto už stará mnišská tradice stanovila, že v poznání Boha praxe předchází teorii. Nedivíme se tedy, že prostí lidé, kteří zbožně žijí, jsou velmi účinnými učiteli náboženství spolu s odbornými kněžími. Všichni v jednotě tvoří jednu církev. Ta pak ve své upřímnosti je schopna přemoci všechno pokrytectví světa.