Autor úvodníku novoročního vydání vatikánského deníku Osservatore Romano klade na první místo nejvýznamnějších událostí uplynulého roku na církevním poli list Benedikta XVI. z 10. března 2009, který byl adresován biskupům katolické církve v souvislosti se zrušením exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefébvrem. ?Vzhledem k okolnostem jeho vzniku, píše autor Carlo di Cicco, vzhledem k tónu, vzhledem k neočekávanosti a neobvyklosti takového gesta a vzhledem k otázkám, o nichž papež pojednává, ho jednoduše nelze nechat zapadnout. Tento list totiž obnažuje palčivá témata znepokojení, které je přítomno v církvi. Návrat k poklidné konfrontaci mezi katolíky je totiž nezbytný k pochopení autentického smyslu Druhého vatikánského koncilu bez vzájemného obviňování a manipulací a zároveň k jeho plnému přijetí - se všemi důsledky - jakožto opravdového díla Ducha svatého v naší době. Benedikt XVI. chápe zmíněný neklid, jenž někdy degeneruje do trpké konfrontace, jako projev postupného oslabování a mizení Boha z lidského obzoru? Jeho pontifikát se proto stále více projevuje jako most mezi Bohem a moderností.? Tolik zástupce šéfredaktora Osservatore Romano v novoročním úvodníku, nabízejícím ohlédnutí za rokem minulým a výhled do toho nastávajícího.
Netřeba zastírat, že v českém církevním prostředí se zmíněný neklid také vyskytuje. Vyšel najevo i v souvislosti se zajisté nejvýznamnější událostí loňského roku, totiž zářijovou návštěvou Benedikta XVI. Ten byl přijat jednoznačně kladně, ne-li přímo v superlativech, a to nejen v církvi. Ukázalo se, že papeži může člověk porozumět přímo, aniž by k tomu potřeboval něčí navigaci. Jeho poselství lze chápat nejen z jeho slov, ale i z obyčejného chování na veřejnosti. Pokorná důvěra Benedikta XVI. v lidský rozum jakožto dar Boží imponuje i za hranicemi církve a přináší plody.
Konkrétním pokusem o onu pokojnou konfrontaci mezi věřícími byla reakce na vcelku podružný aspekt papežské návštěvy, totiž na provedení liturgické hudby ve Staré Boleslavi. I liturgická hudba je oblast, do níž se promítá porozumění víry, byť ne každému je dáno to jasně vnímat, neřku-li o tom smysluplně mluvit. Šlo sice o poněkud mladicky laděnou, ale zároveň přesně cílenou snahu zahájit věcnou diskusi na toto téma. Tuto problematiku někteří možná považují za vyumělkovanou, a je pravdou, že i po roce 1989 u nás zůstala ležet stranou zájmu velkých církevních médií, takže se toto téma leckomu může jevit jako nedůležité, ba furiantské. Ukazuje se však, že úsloví Co Čech, to muzikant, odráží něco z národní povahy. Takzvanou petici varhaníků, protestujících proti hudebnímu žánru, který byl zvolen k doprovodu svatováclavské liturgie, totiž podepsali naši přední skladatelé liturgické hudby, interpreti sakrální hudby, odborníci na liturgiku a hudební pedagogové, samozřejmě, nejen mladí, a vyvolala nemalý zájem a rozruch uvnitř církve. Svědčí to minimálně o tom, že Boží lid není abstraktní pojem a není ani nemyslícím či apatickým stádečkem. Pražské arcibiskupství sice petici odmítlo, pokud jde o „formu a způsob prezentace“, ale protože „chápe důvody znepokojení signatářů“ svolalo na 23.leden veřejnou jednodenní konferenci o liturgické hudbě. To je slibné a její průběh bude zajímat jistě i mnohé z těch, kteří nejsou v této problematice odborníky.
V pokojné názorové konfrontaci, jež je potřebná k plnému pochopení a přijetí koncilu v duchu církevního magisteria, je zapotřebí nenechat se vmanipulovat do vyčpělých antagonistických kategorií ze 60. let typu tridenťák, pokrokář apod. Ukazuje se totiž, že kolektivní či stádní instinkt, který se pojí k výrazu „lid“ - tolik oblíbenému ideologiemi 20.století - už dávno neplatí ve vztahu k Božímu lidu. Ten je naopak utvářen hlubokým porozuměním víry, byť v různých stupních její reflexe. A pontifikát Benedikta XVI. tomu zřetelně napomáhá.
Sympatie, které se projevily při papežské návštěvě uvnitř i mimo církevní prostředí, neměly prchavou emocionální povahu. Šlo o intelektuální rezonanci. Akademická elita ve Vladislavském sále aplaudovala papežovy myšlenky, tedy papežský učitelský úřad.
Možná, že nebyl dostatečně vyhodnocen také zřetelně přívětivý postoj státních institucí, který nebyl, ba ani nemohl být diktován politickou vypočítavostí vzhledem k hrstce věřících voličů.
Podiv na touto přívětivostí, který zazněl z církevního prostředí, mohl prozrazovat určitý deficit, pokud jde o porozumění či přijetí pontifikátu, který je výrazem vanutí Ducha svatého. Tento deficit ovšem existoval v Božím lidu již za předchozího papeže. Jenom se neprojevoval tolik, protože stoupenci či oběti iluze mýtické otevřenosti církve vůči tomuto světu se mohli domnívat nebo předstírat, že Jan Pavel II. je zastáncem ?nutnosti? změn, na které je ?nutno? počkat. V tom se, pochopitelně, mýlili už tehdy, a volba Benedikta XVI. to jen potvrdila.
Pokrok totiž může mít z hlediska Božího plánu zcela jinou podobu než má podle lidských měřítek, zvláště jde-li o vedení a vystupování Jeho církve. Je proto třeba hledat smíření, které zprostředkovává ten, jenž je pověřen „utvrzovat ve víře“ a to takovým směrem, který ukazuje.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
