Nový portál Vatikánského rozhlasu

Pokrok národů je nadpis encykliky papeže Pavla VI. Benedikt XVI. se k jejímu obsahu vrací a ukazuje její aktualitu ve své encyklice Láska v pravdě. Tam také papež dává radu, jak máme chápat pokrok lidstva, o kterém se dnes tolik mluví. Moje vlastní paměť je bohužel zatížená starými studentskými vzpomínkami a hned se jí vybaví to, co jsme zpívávali s Voskovcem a Werichem jako šlágrovou posměšnou píseň o pokroku, kde verše končily stálým refrénem: ?To je přeci pokrok, pokrok, už jsme zase o krok, o krok dál.? Je tedy slovo původu docela hmotného. Krok dělá ten, kdo jde pěšky po cestě. Pokročí dopředu podle toho, jakou má sílu v nohách, ale také podle toho, jakou cestu si vybral. Smál se nám stařeček, když jsme se ho jednou na výletě v lese optali, jsme-li na správné cestě tam a tam: ?Ano, ano, cesta, po které jdete je správná, jenom vy jdete obráceným směrem.? Na hmotné cestě se to asi nestává často. V civilizovaných zemích jsou cesty většinou pečlivě označeny značkami. Horší je tomu, když chceme užít slova pokrok v přeneseném smyslu. Pak se cesty a jejich označování zmatečně liší, protože nás každý chce poslat jinam. Každý má v životě svůj vlastní cíl a tedy i pokrok. V určité době však jisté cíle vystupují obecně do popředí. Pozorujeme to, když se díváme na dějiny naší evropské společnosti.

Když začaly na počátku novověku vystupovat na jeviště světa barbarské národy, jejich pokročilost se měřila podle toho, na kolik už přijaly křesťanskou víru. Přicházela k nim z kulturního světa staré římské říše, proto spolu s křesťanstvím přijímaly i tehdejší právní řád a státní struktury. Jedni z posledních byly národy slovanské. Proto, když žádaly o misionáře, prosily i o ?dobrý řád? . Sv.Metoděj přeložil do slovanštiny jeden z jeho platných dokumentů. Pokrok ve víře a pokrok v kultuře se tedy ztotožnily.

Moderní tzv. laická společnost chce obojí oddělit, dělá to i násilně. Ale současně vidíme, že i sama kultura se rozpadla na mnoho samostatných oborů. Nezměrný pokrok v jednom směru přináší zanedbanost a úpadek na jiné cestě. Chceme-li tedy mluvit o pokroku národů, podle čeho tu pokročilost máme měřit? Kapitalistické pojetí o tom nediskutuje, oceňuje i lidi i národy podle blahobytu. Jsou-li na světě ještě krajiny, kde lidé umírají hladem, je to důkaz, že jsou jejich obyvatelé naprosto zaostalí. Že se to měřítko dá přenést i na jednotlivé osoby, o tom mne přesvědčila jedna zkušenost, raději neprozradím, kde to přesně bylo, jen dodám, že to bylo za oceánem. Byl jsem tam pozván na velkou slavnostní večeři. Ten, kdo určoval místa u stolů, se docela otevřeně lidí ptal, kolik měsíčně vydělají. Já jsem z toho vyvázl hladce. Přiznal jsem se, že jsme jezuita, že nevydělávám vůbec nic, protože všecko, co kde dostanu, patří řádu. Pořadatel blahosklonně poznamenal, že jsou jezuité řád bohatý a dostalo se mi místa velmi čestného. Méně ponižující by bylo pro mne, kdyby mě byl vykázal ven.

Tak hrubě se to ovšem u vzdělanějších lidí nedá aplikovat. Jemněji se řadí lidé ne přímo podle peněz, ale podle životního blahobytu. Když je na někom vidět, že si může cokoli pořídit, otvírají se před ním dveře a vidí poklonky, kam vstoupí. I ten blahobyt se však dává chápat velmi jemně. Zažil jsem příklad zase při pozvání na večeři. Bylo to v Kanadě při patrologickém kongresu. Hostinu nabídnul přednášejícím bohatý dobrodinec, který značným darem přispěl k tomu, aby se tak duchovní kongres mohl vůbec uskutečnit. V jednom momentě se mne ze zájmem optal, co vlastně v Římě dělám. Chtěl jsem to odbýt žertem: ?Vyhledávám ve velké knihovně staré knihy, které už nikdo nečte a zabíjím tím dlouhou chvíli.? Ale pán nebyl k žertům nakloněn, chtěl si zřejmě být jist, že dal peníze na něco opravdu užitečného. Vyložili mu tedy jiní, oč jsem se ve studiu otců zasloužil. On pak pokýval hlavou a dodal mi povzbudivě: ?Uvědomte si, milý otče, že je to opravdový blahobyt, když se tak klidně můžete zabývat prací, která vás těší a je ekonomicky nevýnosná, zatím co já musím brát telefon někdy až do půlnoci.? Dodnes mu v duchu dávám za pravdu.

Blahobyt by měl být opravdu v tom, že se může člověk zabývat tím, co opravdu život blaží. Nestačí k tomu jenom zábavy. Proto kulturní společnost oceňuje ty, kdo se mohou věnovat vědám a umění. Národy, kde se ty činnosti dostatečně praktikují, se považují právem za pokročilé a dávají k této činnosti plnou svobodu. To chtějí zaručit i spojené národy v seznamu lidských práv platných pro všechny. A nyní slyšíme z mnoha stran námitku, která zní na první poslech otřesně: Tentokrát prý tu vystupuje církev, aby tuto pokrokovost omezila, Otevřeně odsuzuje jisté vědecké zásahy do početí a přerušení života a volné pokusy s lidským životem vůbec, které v poslední době tolik nového objevily. Omezuje tedy církev pokrok lidské vědy, staví se tím proti pokroku lidstva.

Co mají katolíci odpovědět? Různá pojetí pokroku jsme ilustrovali příkladem, uveďme zase jeden v tomto případě. Přísně pokáral mistr malíř svého žáka, který měl namalovat portrét jedno jejich známého, těmito slovy: ?To není portrét, to je karikatura.? Jaký je vlastně rozdíl mezi obojím? Portrét se snaží zachytit člověka v jeho celistvosti, karikatura se soustředí jenom na jeho jednu vlastnost, např. velký nos. Právem proto píše Benedikt XVI., že je potřeba vidět každý pokrok v celistvosti člověka a ne jenom v jednom oboru. Neříká to těmito slovy, ale tím, že odsuzuje jednostranné vychvalování jedné stránky lidských schopností bez ohledu na druhé, píše proti karikaturním představám pokroku. Takové jsou všechny totalitární režimy. Všecky slibují občanům velký pokrok v nějakém smyslu, ale za cenu ubíjení dokonalosti Božího obrazu v člověku.

Vzít jednu část za celek se označuje řeckým slovem hairesis, jsou tedy všecky jednostranné životní programy heretické. Neospravedlní se ani citováním jednotlivých oddělených textů z evangelia. Pravý obraz člověka najdeme jenom v životním spojení s živým Kristem, v jehož božsko-lidské podobě se uskutečňuje veškerý pokrok lidstva.