Rádio Vaticana

Občas slyším tuto otázku: ?Žijete už přes půl století v Římě. Co se za tu dobu změnilo?? Odpovídám: ?Všelicos, ale jedna věc je mi nápadná: dříve tu byly ulice plné dětí, dnes tu potkáváme převážně jen dospělé, a i ti se zdají každý rok starší.? Snad proto se pořádají časté sjezdy mladých, abychom zase viděli, jak vypadají. Ale byla tu jedna okolnost, kterou pro mladé nikdo neorganizoval, ale kdy oni sami zaplnili město. Bylo to při pohřbu papeže Jana Pavla II. Jak to vysvětlit, ptal se jeden pedagog a sám si dal odpověď: Je tu něco velmi potěšitelného: Mladí nehledají tolik nové ideje a senzace, kterými si je chceme připoutat my, ale mají velkou touhu vidět osobu, která budí důvěru. Jsou věřícími ne tak ve smyslu katechismu, ale ve smyslu víry v lidi. Janu Pavlu II. důvěřovali. O takové víře platí, že je nutná ke spasení. Jak ji správně usměrnit a posílit? A jak ji komunikovat mladým?

Koho vlastně máme považovat za mladého? Nepomůže nám tuze věk. Ten se stále mění. Venkované se cítili dospělými už ve dvaceti, ve městech nacházíme muže i ženy, kteří se ve třiceti ještě nikam nezařadili a dají se vydržovat od rodičů, s kterými nemají důvěrný styk. Stěžují si proto trpce, že se jich nikdo na nic neptá a že jsou u moci jenom staří. Tím jsme se však dotkli skutečného měřítka: za dospělého můžeme považovat toho, kdo má rozhodující vliv ve společnosti a jehož mínění se bere vážně. Kdy k tomu má člověk dospět? Co nejdříve, říkal Baden Powel, zakladatel skautů. Začal vodit mládež do lesa a pod stany ne z romantismu, ale z tohoto vážného důvodu: pozoroval, že chlapci a děvčata ve městě nemají žádnou odpovědnost za nic, s ničím okolo sebe nesmějí hýbat, proto prchnou do ulic alespoň něco rozbíjet nebo popsat hanlivými nápisy. Zaveďme chlapce do lesa, tam musí dobře postavit stan, jinak zmokne on i druzí, musí se sám dobře naučit, jak se vaří polévka, jinak ji ostatní s pohrdáním vylijí atd. A když nejde dítě do lesa skautovat? Kupte malému aspoň kanárka v kleci, ať pozná, kam to vede, když se o něj dobře nepostará.

Zdravý chlapec proti té odpovědnosti není, ale nikdo mu ji nesvěří, nemají k tomu čas, anebo se maminka bojí, že si odvykne poslouchat a že bude tvrdohlavý. Nesnadno mu odpustí, že dorůstá. Co k tomu povíme? Touha po svobodě je pro vývoj člověka základní. Proto i ta se musí co nejdřív dobře usměrnit. Její primitivní forma je zjednodušená: něco smím a něco nesmím. Každý má ovšem raději to, co smí, vzdoruje tedy tomu, co nesmí. Smí se všecko, jinak by nebyla svoboda. Takové hlásání neuslyšíme jenom od svéhlavých chlapců, ale někdy i od dospělých politiků. S těmi se tu přít nebudu. Ale jak to vyložit chlapcům? Říkávám to takto. Být svobodný v kuchyni, je jako schopnost uvařit všecko. Ale mohlo by se stát, že tam není nic, co by bylo jedlého. Umí uvařit jenom ten, kdo umí upravit pěkně všecko, co je k jídlu. Svobodný je tedy ten, kdo je schopný přinést něco pěkného ke zlepšení života. Dospělým se totéž řekne v inteligentnější formě: svoboda je kreativní, tvořivá. Proto potřebují svobodu k tvorbě umělci, techničtí vynálezci a všichni dobří lidé, kteří chtějí něco pěkného udělat. Jim samým to působí radost a ostatní to ocení, chválí je a svobodu jim přejí.

A jak se zachovat vůči dorůstajícím, k docela mladým? Tvůrčí iniciativa se objeví velmi brzy, bohužel, dospělý ji často ubíjejí. Dovolím si to ukázat na bizarním příkladu. Jeden z mých přátel studoval ve svobodném světě za mořem psychologii a psal doktorskou práci o černých pytlích na smetí. Nedovedl jsme si představit, že by to mohlo být vážné téma, ale přesvědčil mne. Ukázal, jak už malý chlapec má touhu udělat si nějakou tajnou skrýš, kde si ukládá a opatruje své poklady: pěknou krabičku, kterou našel v blátě a očistil si ji, loutku, kterou někdo pohodil polámanou na ulici a on si ji opravil. Ne venkově bylo snadné najít si místo pro takovou tajnou skrýš, i opravárnu. V městských bytech je nucen skrývat své poklady za skříní nebo pod postelí. Tam je, bohužel, dospělí brzy odkryjí a nařídí mu rázně, aby ten neřád hodil do černého pytle na smetí. Na počátku to dělá s pláčem, pak se vzdorem, ale nakonec si navykne tak dobře, že se stejným postojem přistupuje ke všemu, co ho omrzí a dokonce i k lidem. Ubili jeho iniciativu k dobrému pod titulem čistoty a pořádku.

A povím opačný příklad. Matka měla dvě děti, děvčátko a o rok staršího chlapečka. Jako dobrá křesťanka je učila modlit se, a to oba současně. Děvče se každou modlitbu hned naučilo, chlapci to však nešlo, pletl se a často se přeřekl. Děvče se mu smálo a on se zasekl a prohlásil, že se už modlit nebude. Ale matka měla dobrý smysl pedagogický. Vzala si ho stranou a pošeptala mu do ucha: ?Nedej nic na její smích, ty umíš něco lepšího než ona. Slož si sám nějakou modlitbičku a pak mně ji potají pošeptáš.? Zapůsobilo to, skládal modlitbičky každý den. A dokonce, až dospěl, přiznal se, že to občas dělá písemně i nyní, chce-li se velmi upřímně pomodlit.

Takové divy převýchovy dělá důvěra a pochopení. Máme k tomu všemu, co jsme řekli v příkladech, přidat teoretické odůvodnění? Není to obtížné. I dnes se dospělí cítí odpovědni za výchovu mladých. Ale dispensují se od té povinnosti omluvou, že se nedá nic dělat, protože si dnešní mládež nedá nic říci. Ale obviňme z něčeho i dnešní dospělé. Žijeme v době technické vyspělosti a ceníme ostatní podle toho, co kdo je schopen udělat, nemáme důvěru v někoho jako v osobu. Stále se ptáme, co kdo udělal, zajímá nás pramálo, jak k té práci došel. A na děti se díváme, jaké jsou, ne proč nám je Bůh svěřuje, tj. aby jejich osobnost vyrůstala ze vztahů důvěry a lásky. To hledají v rodině. Když to tam nenajdou, utíkají ven. Na Moravě platilo, že nejlepší koláče peče jenom naše babička. Dnes už, bohužel, babičky posílají do starobinců a matky jsou na práci někde venku, vracejí se unavené večer. A děti? Uloví je do sítě kdokoli a čímkoli, podle starého francouzského pořekadla, že i kyselé jablko od milenky sladké, a pak jaké milenky takové milování. Najde se pravá osobní láska i dnes. Nepochybujme o tom. Důvěřujme, že je jí ještě dost a ta zachrání generaci našich mladých i dospělých.