Spekulace českých médiích o tom, kdo bude pražským arcibiskupem, jsou možná usilovnější než sám kanonický výběrový proces. Vatikán otálí, Vatikán je nerozhodný, obtížné hledání nástupce ? takováto a podobná tvrzení média servírovala. Náladu mezi věřícími však svými dohady nevyjadřovala, ale možná spíše vytvářela, i když přitom zdaleka nevyčerpala všechny možné důvody toho, co některá z nich nazvala váháním Vatikánu. Dost možná, že přitom byl přehlédnut mnohem prozaičtější důvod, který Svatý stolec bere do úvahy v souvislosti se jmenováním biskupů.
Podle tzv. modus vivendi, které ve vztazích s Vatikánem platilo za první republiky, se totiž Svatý stolec před jmenováním již vybraného kandidáta dotazuje nejprve na stanovisko státní moci. Vatikán dodnes se všemi státy, s nimiž má navázány plné diplomatické vztahy, tuto praxi dodržuje. Je to ostatně pozůstatek středověkého vítězství tzv. boje o investituru - tedy o to, kdo bude jmenovat biskupy - který církev musela podstoupit, aby se vymanila ze světského područí. Dnes, samozřejmě nedochází k tomu, že by se vláda demokratického státu chtěla vměšovat do personálních otázek církve. Avšak zdvořilostní a diplomatický přístup Svatého stolce k nezávislé státní moci se do jmenování biskupů promítá stále.
Možné vysvětlení domnělého otálení, jakkoliv se také jedná pouze o žurnalistický dohad, může proto docela jednoduše souviset s politickou situací v naší vlasti. Mohlo by to ostatně napovídat i setkání českého premiéra s papežem a státním sekretářem Svatého stolce v listopadu loňského roku. Tam totiž bylo řečeno, že závažné otázky vztahu církve a státu jako je majetkové narovnání a smlouva s Vatikánem se odkládají, dokud neproběhnou volby do Poslanecké sněmovny. Není tedy vyloučeno, že jmenování pražského arcibiskupa patří také mezi tyto otázky a že se jen docela obyčejně čeká na vládu, která vzejde z příštích voleb, aby bylo jasné, koho vlastně oslovit. Není to nemožné tím spíše, že výsledky voleb v naší vlasti odhadují průzkumy veřejného mínění s nemalými těžkostmi.
Ať už je tomu ovšem jakkoliv, jisté je, že věřící v této věci nezaujímá postoj nedočkavého nebo neochotného čekání. Média mají toto téma v oblibě a nezřídka proto i věřící, nevyjímaje ani ty, kteří plní hierarchickou službu, přistupují na diskusi o takovýchto otázkách. Někdy možná proto, aby existence církve byla v médiích alespoň nějak reflektována. I v tom se projevuje určitý diktát sdělovacích prostředků. Medializuje se zkrátka to, co je jednoduché a popř. zajímá žurnalisty, i kdyby to bylo objektivně druhořadé. Vztah věřícího k biskupovi totiž není obdobou vztahu zaměstnance k šéfovi firmy nebo zastánce určité politické linie ke stranickému leaderovi a už vůbec ne příznivce kinematografie k oblíbenému herci.
Tento vztah je zkrátka součástí víry a bez ní nemá vůbec žádný obsah. Jedině z hlediska víry je služba biskupa srozumitelná. A bylo by možné dokonce tvrdit, že samotná existence biskupa je důležitější než to, kdo jím konkrétně je, ba i to, jak svou službu koná. Církev pamatuje doby, kdy biskupové celých regionů dokonce ani nevyznávali plnou víru církve, např. za ariánské krize ve 4.století. A společenství věřících tam přesto nezaniklo. V Praze byl biskupský stolec neobsazen od roku 1421 do roku 1561, tedy téměř půldruhého století? a tak by se dalo v příkladech z dějin církevní personalistiky pokračovat.
V běžném lidském povědomí ? a to nejen u nás - jakoby přetrvával blud Husova anglického oblíbence Wiclefa, že totiž zastává-li úřad biskupa či krále těžký hříšník, není nikdo povinován zachovávat poslušnost vůči jeho rozhodnutím. Možná proto média s takovou upjatostí sledují jednání těch, kteří zastávají ve společnosti rozhodující funkce, a je-li někdo ?odhalen?, volají mediální dozorci po jeho odchodu. Dost možná, že i mediální rétorika vyčítající církvi zákazy a příkazy, souvisí také s touto wiclefovskou moralizující vášní, orientovanou výhradně na ty druhé.
Plná víra církve však věřícímu umožňuje žít smysluplně i pod špatnou státní mocí, ba dokonce i pod nedobře sloužícím biskupem. A kromě toho zůstává vždycky otázkou: kdo je vlastně kompetentní ? kromě Boha ? něco takového posoudit? A proto je čekání na nového pražského arcibiskupa zbaveno jakékoli netrpělivosti.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"