Německý dramatik Rolf Hochhuth, jehož divadelní hra roku 1963 odstartovala očerňující kampaň proti papeži Piu XII., je prokazatelně nejenom bývalým agentem sovětské KGB, ale také přesvědčeným popíračem holocaustu. Tento fakt je jistě poněkud trapný pro všechny, kdo stále ještě užívají právě jím vytvořenou rétoriku o údajném mlčení papeže Pia XII. v souvislosti s vyhlazováním Židů. Negacionista Hochhuth se mimo jiné zastával známého popírače holocaustu, Davida Irvinga, svého dlouholetého přítele, který byl odsouzen za popírání holokaustu. Naposledy před pěti lety v rozhovoru pro rakouský pravicový týdeník Junge Freiheit (18.2.2005). Tento fakt byl až na malou zprávičku v Jerusalem Post ponechán světovými médii prakticky bez povšimnutí. Připomněl jej před několika dny francouzský filosof Bernard-Henri Levi v článku, zveřejněném v italském deníku Corriere della Sera (20.1.2010). Třebaže Hochhuth se svoje tvrzení o „vynikajícím historikovi Irvingovi“ později snažil poopravit, jeho reputace a věrohodnost, pokud ovšem po odhalení jeho spolupráce s KGB vůbec nějaké zbyly, jsou nyní už naprosto nulové.
Tento „drobný“ detail myšlenkového zázemí tvůrce a inspirátora obratné dialektiky očerňující papeže a katolickou církev by měl být vzat v potaz každým, kdo jeho tvrzení opakuje. A to tím spíše, že argumenty, které by mohly být proti Piu XII. vytvořeny, lze dnes vyrobit mnohem obtížněji nežli tomu bylo v roce 1963, kdy ještě nebyly publikovány dokumenty vatikánského archivu a neexistovaly odborné historické práce o postojích papeže za druhé světové války. Manévrovací prostor věcné argumentace tohoto očerňování je dnes zkrátka mizivý. Zbývá pouze prostor mediální, ve kterém kdokoli, kdo má přístup do médií, může tvrdit cokoli.
Celá očerňující kampaň o údajném mlčení papeže je ostatně založena i na zásadním přecenění mediálního i politického vlivu papeže v době, kdy sdělovací prostředky neměly zdaleka takový význam jako dnes, nemluvě o vlivu papeže, který byl zanedbatelný jak u spojenců, tak u nacistů. Představa, že by nějaká plamenná pravidelná papežova odsouzení nacistického režimu na vlnách vatikánského rozhlasu, což byl jediný mezinárodní sdělovací prostředek, který měl papež k dispozici, mohla něco změnit na situaci vyvražďování Židů, je jednoduše směšná. Je to představa, šitá přesně na míru postmoderního člověka, který žije napůl ve virtuálním světě.
Reálné drama vyvražďování evropských Židů zločinnou ideologií nacismu však v každém případě zůstává varovným proroctvím, o kterém nelze mlčet právě a především nyní v prostředí relativistické kultury a relativistické politiky, které lidskou osobu potměšile odlidšťují a zabydlují v nicotě. Aby se totiž mluvením o údajném minulém mlčení církve nepřecházela aktuálním mlčením samotná historická realita.
odeslat článek
vytisknout článek
