Slovo ?exkomunikace? zní mnoha dnešním lidem trochu jako z jiného světa. Pokud se neorientují ve vnitrocírkevních poměrech, možná se pod vlivem školní výuky dějepisu domnívají, že něco takového se dělo ve středověku, a když pak média přinesou zprávu, že církev právě někoho exkomunikovala, třeba se podiví, že církevní představitelé pořád ještě pěstují nějaké středověké praktiky. Když přišla informace, že slovenští biskupové exkomunikovali tři kněze a jednoho jáhna, a navíc - jak bylo výslovně uvedeno - za herezi, zkusil jsem si představit, co si o té věci pomyslí současný člověk, který stojí mimo církev a taková slova jako ?exkomunikace? nebo ?hereze? používá spíš v přeneseném smyslu a v nenáboženském kontextu. Zprávy z médií se v nynější hektické době konzumují tak rychle, že není čas je náležitě strávit, a nedorozumění je tu hned. Církevní funkcionáři vyloučili tři své podřízené za kritiku poměrů: co když to byl byrokratický zásah mocenské struktury proti progresivně uvažujícím lidem, kteří se pokusili o reformu zkostnatělé instituce? Nedivil bych se, kdyby si někdo při povrchním čtení vyložil případ slovenských kněží právě takto. Ale reakce byly různé a my máme příležitost zamyslet se nad celou záležitostí s ohledem na vnitřek i vnějšek církve.
Je obtížné rekapitulovat události tak, aby náš pohled zůstal co nejdéle objektivní. Čerstvě vysvěcení kněží vystoupili s prohlášením, že jejich učitelé na teologické fakultě jim přednášeli nauku, která odporuje katolické víře, a vyzvali slovenské biskupy, aby se ke konkrétním herezím jednoznačně vyjádřili. Výzva obsahovala jejich vlastní věroučné formulace, ke kterým by měli biskupové zaujmout postoj, dále termín, do kdy by tak měli učinit, a předběžné ohlášení následků, pokud tak neučiní: ?Jestliže odmítnete vyznat základní pravdy křesťanské víry, jestliže se neoddělíte od současných herezí, už nejste pastýřem Kristova stáda! Už jste apostatou, který se zřekl svého Pána a sám sebe vyloučil z církve,? tak napsali novokněží svým světitelům. Biskupové si pozvali tyto kněze na pohovor, na kterém bohužel nedošlo k dohodě ani k smíření, a poté byli autoři výzvy propuštěni z duchovní služby a vyloučeni z církve. Musíme ihned dodat, že tato opatření nejsou definitivní a nezvratná, že dále zůstává možnost, aby se suspendovaní a exkomunikovaní kněží zase vrátili do církevního společenství a do služby.
Případ je samozřejmě mnohem složitější. Velkou váhu v něm má poslušnost v rámci církevní hierarchie, poslušnost, kterou každý kandidát kněžství před svěcením slibuje svému biskupovi. Tato poslušnost je v současných poměrech předmětem silné kritiky; ale kdo si zakládá na své pravověrnosti, měl by princip poslušnosti uznávat a řídit se jím i v problematických situacích. Jestliže se autoři výzvy vymezují jako tradiční katolíci proti modernistům, tím spíš by měli být ve vnitrocírkevní poslušnosti příkladem. V dějinách církve nacházíme jeden příklad za druhým, že právě odmítnutí poslušnosti vedlo k narušení církevní jednoty, odborně řečeno k rozkolu, ke schizmatu. Případ slovenských kněží se zatím vyvíjí jako klasické, i když jenom nevelké schizma. Autoři výzvy vypověděli poslušnost svým biskupům, prohlásili, že už nespadají pod jejich pravomoc, a založili si vlastní řeholní komunitu. Takové rozhodnutí nevznikne jenom ze špatných poměrů v místní církvi; myslím, že při něm také působí duch rozkolu - pokušitel, který dotyčnému člověku našeptává, že jenom on je pravověrný a že má tudíž právo oddělit se od ostatních křesťanů... Duch rozkolu škodí Božímu lidu už od počátku a neblahé výsledky jeho vlivu najdeme už ve Starém i v Novém zákoně. Domnívám se, že se projevil i v postupu slovenských kněží a využil určité povahové vlastnosti člověka, jako je záliba ve sporech, touha po výlučnosti a podobné.
Řekl jsem, že celý případ je složitější, a tím jsem myslel, že v něm mohou hrát roli i nedostatky na straně odpovědných církevních činitelů. Že tedy autoři výzvy mohli na některé problémy poukázat oprávněně. Nemám důkaz, jestli učitelé na teologické fakultě skutečně přednášeli kandidátům kněžství věroučně nesprávná tvrzení, ale upřímně řečeno dovedu si představit, že se to mohlo stát. Ne snad ze zlé vůle přednášejících jako spíš z jejich nekritického obdivu vůči lákavě formulovaným teologickým výkladům. Ale i v takové situaci je na místě být opatrný. Jestliže kandidát kněžství nabude dojmu, že na teologické fakultě poslouchá hereze, měl by se nejprve s daným věroučným problémem důkladně seznámit, aby mu sám dobře rozuměl a znal oficiální postoj církve k němu. Zmíněným slovenským kněžím se bohužel v této souvislosti stalo přinejmenším jedno nedopatření. Jednoznačně prohlásili historicko-kritickou metodu výkladu Písma za neslučitelnou s katolickou naukou a požádali biskupy, aby se od této metody distancovali. Kdyby ale přečetli jenom první stránky knihy Benedikta XVI. ?Ježíš Nazaretský?, našli by o historicko-kritické metodě mnohem vyváženější výklad: papež tu podrobně vysvětluje jak její význam, tak její meze. Ale předpokládejme dále, že kandidát kněžství se na teologii učí hereze. Jak se má zachovat?
Myslím, že není nutná ani revolta, ani přetvářka. Že není žádný rozpor, když u zkoušky řekne: ?Teolog ten a ten tvrdí to a to?, a přitom věří podle tradice církve. V dobách komunismu jsme měli na vysoké škole povinný marxismus-leninismus. Možná jsem měl štěstí, že jsem při zkouškách z tohoto předmětu nebyl nikdy vyzván k přímému zapření víry nebo hanobení církve. Ale bez nehody jsem mohl reprodukovat i myšlenky, se kterými jsem nemohl souhlasit: ?Marxisté tvrdí to a to.? Rozhodně nechci srovnávat marxismus se současnou teologií. Pokud byli zmínění kněží během studia v podobném dilematu, domnívám se, že mohli vždycky vhodně aplikovat radu evangelia: ?Zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte.? To znamená: klidně vyslechněte teorie, které vám připadají nesprávné, ale sami se snažte věřit správně a potom učit správně své věřící. Pokud byl problém pravověrnosti učitelů teologie opravdu vážný, myslím, že ho mohli v klidu svěřit svému biskupovi a v případě neúspěchu požádat, aby mohli dostudovat jinde.
Osobně by mi bylo sympatické, kdyby zmínění kněží nějak nově přispěli k obhajobě tradičních postojů v církvi; ale jak jsem stačil zjistit, oni nejsou nijak původní a spíš jenom mechanicky opakují myšlenky, které už zazněly u jiných separátních sdružení, například u českých baziliánů působících na Ukrajině. Poučné bylo interview, které poskytli slovenskému deníku SME. Reportér zřejmě nebyl věřící ani nakloněný církvi, ale na podstatu sporu byl evidentně zvědavý a chtěl slyšet jasná vysvětlení. Místo toho se dočkal jenom vyhýbavých a frázovitých odpovědí. Byla to promarněná příležitost. Jenomže duch rozkolu nestojí o hlubší poznání a stačí si sám. Nevadí mu, že je oddělený od ostatních. Podle toho jej celkem spolehlivě poznáme.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
