?Pomni, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš!? Ta slova pronášená na popeleční středu, některé tak postrašila, že se mohou užívat při obřadu i jiná: ?Čiňte pokání a věřte evangeliu!?. Je to něco jiného, nebo chceme říci totéž jinými slovy? Některým se zase zdá, že není estetické užívat popelu v blízkosti oltáře a dámám, které jsou pěkně oblečené, se může sypat popel na hlavu jenom symbolicky maličko na čelo. Pokusme si tedy připomenout, kdy ten obřad vznikl a co se tím chce říci.
Byl nějaký prastarý předkřesťanský zvyk sypat si hlínu a popel na hlavu nebo házet popel do vzduchu. Těžko nemocné ukládali na popel, zklamaní a zarmoucení si lehávali na zem a přikrývali se zemí. Chtěli tím říci, že už se považují za mrtvé, že pro ně nemá život smysl. Ve Skutcích apoštolů (22,23) se dočítáme, že Židé házeli popel do vzduch proti sv. Pavlovi. Naznačovali tím, že ho považují pro svůj národ za mrtvého. Ale ku podivu dávali v jiných zemích popelu i opačný význam: brahmáni mu připisovali sílu očistnou. Ve starém Mexiku proto popelem očišťovali novorozeně, v Indii užívali popele jaké léku proti nakažlivým nemocem, v Irsku se sypal ?popel sv. Jana? na pole, aby bylo úrodné. Z takové směsice významů ovšem nezmoudříme.
Původ křesťanského zvyku je potřeba hledat v Bibli. Člověk vyhnaný z ráje po svém hříchu slyšel Boží rozsudek: ?K vůli tobě nechť je země prokleta po celý tvůj život... V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš? (Gn 3,17-19). Prach vzniká, když země nemá dost vláhy a vyschne, popel je ze spálené vegetace. Takový nebyl stvořen ráj. Pramen živé vody zajistil zemi tak, že byla kvetoucí zahradou a v ní byl člověk kvetoucí mládím a svěžestí. Prach a popel je tedy důsledek hříchu, zasahuje tedy na prvním místě toho, kdo hřích způsobil. Vyzná-li to dnes nahlas, uvědomuje si svou vinu a dělá pokání. Příhodná doba k tomu je pochopitelně začátek postní doby ve středu, která dostala jméno středa popeleční.
Jak jsme už řekli nějaký podobný obřad se nachází i v jiných náboženstvích staré tradice. I tam si lidé posypávají hlavu popelem a dělají to i důkladněji. Ale přesto je v našem obřadě něco docela nového. Nemá nám to uniknout, protože je to na pohled nenápadné. Popel se totiž napřed světí. Obřad svěcení říká opak toho, značí popel. Znamená vzkříšení, svěcená voda je symbol života. Staré rity byly plačlivé, naříkající nad smutným osudem všeho živého a marností všeho pozemského. Nepopíráme to ani my, je dobře, když si to připomeneme. Ale je to jenom jedna stránka skutečnosti. Bible nám současně ukazuje i druhou část medaile. Upřímným pokáním a Božím požehnáním se dá všechno zlo napravit. S tím úmyslem a s tou důvěrou přijímáme na počátku postní doby obřad popelce jako výzvu k napravení všeho zla a k obnovení země. Je to doba přípravy na velkonoce, kdy se nepokřtění křtili a oblékali rouch ho nevinnosti a kdy celá církev se s nimi podle slov sv. Lva Velkého ztotožňuje v obnově.
Kdy ten zvyk vznikl? Nejstarší písemnou zprávu najdeme u sv. Řehoře Velikého. Tímto způsobem se přijímali do společenství církve tzv. veřejní hříšníci, kteří byli pro svá velká provinění na čas vyloučeni. Ale na počátku postní doby je užitečné, abychom si připomněli, že před Bohem musíme vyznat svou vinu všichni. V Římě se to dálo takto. Blízko starého Cirkus Maximus, kde se za pohanských dob děly hrubé a krvavé hry, je kostel vzkříšeni. Tam se shromáždil papež s celou kurií a s hlavou posypanou popelem spolu se zástupem lidí šli pěšky na vyvýšinu k bazilice sv. Sabiny ke společné modlitbě. Ve světě ten obřad brzo napodobili. V Římě se uchovává v kratší formě dodnes, sv. Otec koná obřad popeleční středy odpoledne právě u sv. Sabiny. Mimochodem upozorňujeme, že tu jistou dobu pobýval i sv. Vojtěch, tedy i on se možná účastnil toho procesí v té době. A dnes? Děje se to odpoledne, aby se mohli dostavit mnozí seminaristé z ciziny, kteří tu studují. Zůstává to pro ně pěknou vzpomínkou na Věčné město, vzpomínkou ne triumfální, ale duchovní.
V době pontifikátu Pavla VI. jsem k této pobožnosti chodíval spolu se studenty Nepomucena. Pamatuji se na malý detail. Stavěli se co nejblíže k východu baziliky s nadějí, že budou moci sv. Otce pozdravit, až bude vycházet, ale nikdy se jim to nepodařilo. Vyšel ven nějak divně. Já jsem to věděl, ale raději jsem to neříkal. Papež totiž soukromě zaskočil tam, kde nechtěl, aby se o tom mluvilo. Žila tam v blízkém konventu sester jedna Američanka jako poustevnice docela uzavřená světu. A co bylo zvláštního je skutečný fakt, že po celá léta nic nejedla, jenom sv. přijímání, dostávala okénkem do cely. Pavel VI., který dovolil, aby ji sestry přijaly, využil příležitost, aby se u ní kratičko zastavil. Takové posty, jaké ona konala, ovšem nejsou pro obyčejný lid. Poustevnice se dožila dost vysokého věku, ačkoli prý i spávala jen na zemi. Co komu řekla a napsala snad jednou uveřejní, ale dnes se dává přednost, aby se o tom mlčelo. Je nebezpečí, že by to dalo příležitost k senzačnosti a ne k zamyšlení nad smyslem křesťanského pokání.
Tělesný půst je jenom symbol postu vnitřního, povinného pro všechny a pokud možné co nejúplnějšího: odříkání se zlých myšlenek a žádostí. Vyjadřuje to samo slovo pro pokání, které rádi ponecháváme v řečtině, jazyku evangelia: metanoia. Znamená změnu myšlení, od nižšího k vyššímu, podobně jako se od fyziky pokročí k metafyzice. Denně musíme strávit mnoho myšlenek, které škodí našemu duchovnímu zdraví a zbavují nás klidu. Kdo se naučí postit tak, že si zlé myšlenky do srdce nepřipustí, ten správně pochopil smysl postní doby a obřadu popelce, kterým ji otvíráme. U sv. Sabiny zpívá lid při procesí tato slova: ?Očisť mne, Pane, a budu čistě žít. Kyrie eleison.?
odeslat článek
vytisknout článek
