Už přes dvacet let se katolická církev v České republice vyvíjí svobodně a bez ideologických omezení. Tuto etapu se pokusila zmapovat Bílá kniha církve s černou kapitolou současného pražského arcibiskupa Dominika Duky, v době vydání ještě biskupa královéhradeckého, a katolického kněze a publicisty Milana Badala. Útlá brožura si předsevzala na sto deseti stranách ve čtyřiceti devíti podkapitolkách představit dvacet let vývoje katolické církve v demokratické České republice. Autoři píší: ?Nechceme podat žádný vyčerpávající historický pohled ani sociologickou sondu. Naším přáním je umožnit nahlédnout do nejrůznějších aktivit katolické církve v naší zemi a alespoň trochu přispět ke zbourání některých předsudků, které tvrdošíjně setrvávají v myslích našich současníků, na straně tzv. nevěřících, ale i věřících.?
Spolu s touto dedikací na přebalu však vyvstává otázka, komu je doopravdy dílo určeno. Těžko si představit ateistu, který po Bílé knize se zájmem sáhne, aby se více dozvěděl o organizaci, kterou pokládá za tmářskou a zpátečnickou. A v případě i jen průměrně angažovaného věřícího může brožura nabídnout jen málo nového.
Problém Bílé knihy není v tom, že by chtěla něco zamlčovat nebo vynechávat. Výčet témat pokrývá téměř vše, nač by si čtenář mohl vzpomenout. Bohužel ale vzhledem ke zvolenému rozsahu kloužou autoři po povrchu věcí a zůstávají u obecných frází nebo prázdných pojmů. Ač tedy tvrdí, že proti mýtům chtějí bojovat, sami vlastně vytvářejí další. Bílá kniha tak připomíná esej nebo bakalářskou diplomovou práci, jejíž autor si ukousl příliš velké sousto, špatně si vymezil rozsah a cíl textu.
Poněkud alibisticky sestavují autoři v Úvodu seznam, čím vším jejich kniha není: není to vyčerpávající historický pohled, není to sociologická sonda, není to nezaujatá analýza situace; je to jen několik poznámek a glos k vývoji církve. Někdy jsou to poznámky zajímavé, jindy spíše matoucí. Hned v první kapitole věnované církvi a její autoritě v době zvratu režimu uvádí Duka s Badalem, že vybírají několik důležitých skutečností, které by zvláště mladší čtenáři měli znát. Ale jeden z nejdůležitějších faktů, totiž že komunisté se snažili začlenit církev do státního aparátu, kněží potřebovali k výkonu své služby státní souhlas, jejich činnost sledovali církevní tajemníci a jejich mzda šla ze státního rozpočtu, to zde není výslovně uvedeno. Namísto toho se dozvídáme, že ?katolická církev byla jedinou velkou institucí, jež se vymykala samou svou podstatou ze struktury socialistického státu?. K tématu závislosti církve na státu se autoři znovu vracejí a rozvíjejí jej v kapitolce o majetkovém vyrovnání, není to však nejšťastnější způsob spojování informací.
Podobně je tomu v části věnované likvidaci mužských řeholních řádů - Duka s Badalem jasně a srozumitelně formulují, proč byly pro komunisty nebezpečnější než obyčejní kněží nebo i biskupové, proč proti nim komunistická moc zasáhla nejdříve. Ale opět dobrý úmysl zůstal na půli cesty: O ?Akci K?, kdy v noci ze 13. na 14. dubna 1950 obsadili ozbrojení příslušníci StB, SNB a lidových milic mužské kláštery, zabavili majetek a jejich obyvatele internovali v koncentračních táborech, už u nás bylo publikováno mnoho svědectví a informací, přesto mohli autoři Bílé knihy zmínit alespoň její název a datum, aby si případní zájemci mohli dohledat více.
Nejzajímavější a informačně nejvíce nabitou část tak tvoří kapitoly o majetkovém vyrovnání a zákonné úpravě vztahu církve se státem - tyto kapitoly by opravdu mohly posloužit pro odstranění některých společenských mýtů: Stát dodnes vydělává na ukradeném církevním majetku trojnásobek toho, co církvi dává, církev se z 53 % samofinancuje, přitom katolická církev spravuje více než polovinu památkového kulturního dědictví v České republice.
Podnětnou částí je glosa s názvem Vývoj religiozity, v níž se autoři Bílé knihy zamýšlí nad metodikou a intepretací výzkumů veřejného mínění. Ukazuje se, že spíše než skuteční ateisté tvoří majoritu tuzemské populace tzv. ?něcisté? - podle oblíbeného sloganu ?něco nad námi musí bejt?. V nich se ukrývá velký potenciál, je však nutné tyto lidi správně oslovit. Zatím přetrvává většinový postoj zjednodušeně formulovatelný jako ?Víra ano, církev ne.?
A tak bychom mohli pokračovat dál s každou další ?poznámkou a glosou?. Polovina z nich je podnětná, polovina přinejmenším matoucí. Co například chtějí autoři říci v Černé kapitole, pomyslném soupisu církevních problémů, následujícím výrokem o sexuálních skandálech duchovních? ?V naší zemi se také objevilo několik podobných skandálů, jež byly řešeny běžnou právní cestou. Církev se takovému přístupu nebránila.? Přísluší snad církvi zpochybňovat a napadat ?běžnou právní cestu?, odmítat rozhodnutí soudu? To jistě ne, ale proč se tedy o tom vůbec zmiňovat?
Čím tedy je Bílá kniha? Jsem přesvědčen, že nejblíže má k ročence, k výroční zprávě, připomíná publikace, které pro prezentaci a sebepropagaci rozdávají velké firmy. Snaží se přehledně postihnout co nejvíce témat spojených s životem katolické církve u nás, ale vzhledem k omezenému rozsahu se dost často zastavuje na úrovni výčtů a soupisů. Chybí hlubší pohled, chybí ona sonda (a nejen sociologická, ale také ekonomická, psychologická či politologická), kterou autoři hned v úvodu poněkud alibisticky odvrhují s tím, že není jejich cílem. Po Bílé knize by tedy nyní měla přijít třeba Zlatá kniha, zpracovaná širším kolektivem autorů z různých oborů, která nabídne větší formulační přesnost a myšlenkovou soudržnost, odstraní některá skrytá popíchnutí a osobní animozity, navíc nabídne také texty dokumentů, rozsáhlejší práci se statistickými údaji, bibliografické soupisy nebo třeba vzpomínky pamětníků a pestřejší a promyšlenější fotodokumentační přílohu.
Bílá kniha není špatnou knihou a vlastně věrně kopíruje vývoj katolické církve u nás v posledním dvacetiletí, v němž nenajdeme žádné závažné chyby. Po přečtení vám spíše zůstane pachuť nenaplněných nadějí, smutek nad tím, co všechno se mohlo udělat, a neudělalo. V knize stejně jako v životě.
Dominik Duka, Milan Badal: Bílá kniha církve s černou kapitolou. 20 let svobody 1989 - 2009. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2009.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
