Rádio Vaticana

Zdá se, že na internetu znovu vzplál ?boj o Lurdy?, který v devatenáctém století plnil stránky novin a pamfletů. Film Lourdes, který Jessica Hausner věnovala největší mariánské svatyni v Evropě, znovu oživil konfrontaci věřících s nevěřícími. Přesvědčení těch prvních oponuje na internetových fórech a stránkách pochybnostem a negacím těch druhých, zejména pokud jde o věrohodnost uzdravení, která byla prohlášena za zázračná. Někteří se však snaží pátrat na historické rovině a vykopávají staré, už několikrát na základě dokumentů vyvrácené, legendy, které se nyní opět vracejí. Na půdě království oněch ?podle mého?, kterým je internet, jsou Lurdy vábivou provokací, kolem níž se působivě splétají protikladná mínění, často stejně vášnivá jako dezinformovaná jak těch, kteří jsou pro, tak těch, kteří jsou proti. Právě proto může být i dnes zajímavé se podívat, jak kdysi reagovali na události v Lurdech tři osobnosti, které symbolizovaly tehdejší ?novou kulturu?, jež oponovala tzv. ?kněžským pověrám?. Jsou to August Voisin, Emile Zola a Ernest Renan.

Začněme u Augusta Voisin, nejslavnějšího psychiatra, který na pařížské univerzitě, ze své katedry hlásal: ?Bernadeta Soubirous je halucinacemi trpící psychicky nemocná osoba, kterou kněží, poté co ji využili, zavřeli do vzdáleného kláštera?. Biskup z Nevers adresoval tomuto profesorovi otevřený list, publikovaný v tehdejším tisku, ve kterém vysvětloval, že dívka se nachází v jeho městě, v konventu sester, který si svobodně vybrala po více než osmi letech rozhodování a ze kterého může kdykoli odejít. Kromě toho biskup pozval Voisina, aby na náklady diecéze přijel řeholnici navštívit a mohl si tak sám ověřit její zdravotní a psychický stav. Od sorbonnského docenta však i přes několikeré nabídky nikdy žádná odpověď nepřišla.

Dále je tu Emil Zola, mistr ateistického naturalismu, který se rozhodl demaskovat tzv. ?podvod kněží? a v srpnu roku 1892 nastoupil do vlaku spolu s nemocnými, kteří jeli na národní pouť. Zůstal v Lurdech asi deset dní, ale v tamějším lékařském Bureau strávil jen dvě hodiny. Přece se tam však během této krátké doby dostavily dvě ženy, které byly zcela očividným způsobem uzdraveny. První se jmenovala Marie Lemarchand, 30 let, s obličejem děsivě znetvořeným tuberkulózním kožním onemocněním a zničenými plícemi. Byla doprovázena na Bureau jedním udiveným belgickým lékařem, který ji viděl těsně před a po vynoření z tamější koupele a konstatoval okamžité zmizení ran. Další vyšetření pak prokázala, že zmizely i souchotiny. Tato žena, považovaná za již za umírající osobu, žila dalších 40 let a stala se matkou pěti dětí. Zola, který ji rovněž viděl předtím a potom, napsal pak ve svém románu, že došlo jenom k lehkému zlepšení, které způsobil ?šok z pouti? a které pak zase pominulo.

Paní Lemarchand se sice omezila na pouhý úsměv nad zkresleným podáním známého spisovatele, za něhož se pak modlila k Panně Marii Lurdské, ale další žena z lidu jménem Marie Lebrauche to pocítila jako urážku na cti a mnozí skutečně volali po soudním procesu. Svědectví jsou vskutku jednotná. Na nástupišti pařížského nádraží se totiž spisovatel setkal s touto nemocnou, jež byla na nosítkách, a prohlásil: ?Jestli se tahle uzdraví, uvěřím?. Faktem je, že paní Grivotte, jak ji nazval ve svém románu, se doopravdy uzdravila a objevila se na lékařském Bureau také právě v tu dobu, kdy se tam nacházel Zola. Tato souchotinářka v posledním stadiu vážila 30 kilo; pokrytá hnisavými ranami, byla ponořena do vody, silně se otřásla, odstrčila ošetřovatelky, které ji dosud podpíraly, a došla sama až k jeskyni. Když ji Zola spatřil uzdravenou, všichni zaznamenali, jak zbledl a zavrávoral. Nezabránilo mu to však v tom, aby přímo na místě nemluvil o nesmyslném ?uzdravení nějaké neurotičky?, která pak prý znovu onemocněla a po návratu do Paříže prý zemřela. Skutečná paní Grivotte však žila dalších 30 let, vdala se, měla dvě děti a pracovala jako prodavačka v obchodě Au bon marche. Když se tato zázračně uzdravená žena obrátila svými dopisy na tisk, protože nechtěla mystifikaci ponechat jen tak, Zola se rozpačitě vydal za ní do obchodu, k jejímu pultu s nabídkou, že jí dobře zaplatí, pokud přestane psát do novin. Právě v té chvíli se však na místě objevil její manžel, prostý dělník, který romanopisce shodil ze schodů se zvoláním: ?Jdi k čertu, ty falešný škrabale!? Tehdejší tisk o této senzační scéně barvitě referoval.

A nakonec je zde třetí svědek, Ernest Renan, bývalý seminarista, který svým spisem Život Ježíšův, jedním z největších bestsellerů Západu, chtěl také demaskovat křesťanskou pověru. Také pro něho byly Lurdy trapným problémem a aby se pokusil jej odstranit, utekl se i on k řeči peněz. Poslal tedy svého prostředníka, jehož jméno se v archivech dochovalo, aby nabídnul více jak 40 tisíc franků panu Dominique Jacomet. Ten byl policejním komisařem v Lurdech v době zjevení a protože se proti němu pak obrátila nevole lidu, byl přeložen jinam. A Renan, který věděl o jeho hořkých zkušenostech, mu nabídnul tuto velkou sumu, aby s jeho pomocí mohl napsat pamphlet proti tomu, co se dělo a děje v městečku pod Pyrenejemi. Jacomet byl však katolík. A Renan byl pro katolíky svého druhu ?antikristem?. 40 tisíc franků tedy přijato nebylo.

Závěrem shrnuto ? a nejde o nějakou apologetickou deformaci, ale o objektivní údaj: utkání mezi věřícími a nevěřícími intelektuály se - přinejmenším ve Francii 19. století - skončilo se skórem 3:0 pro věřící.

Z deníku Corriere della Sera 23.února 2010
přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky