Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
?Obraťte se, praví Pán, neboť se přiblížilo nebeské království? recitovali jsme vstupní antifonu před evangeliem této třetí neděle postní, která nám podává základní téma tohoto ?silného období? liturgického roku: výzvu k obrácení našeho života a k důstojnému konání skutků pokání. Ježíš poukazuje na dvě epizody z tehdejšího zpravodajství: brutální represi římské policie uvnitř chrámu (srov. Lk 13,1) a tragédii osmnácti mrtvých, na které se zřítila věž v Siloe (v.4). Lidé si tato fakta vykládají jako Boží trest za hříchy, kterých se dopustily oběti, pokládají se za spravedlivé a myslí si, že jsou uchráněni takovýchto incidentů, neboť jejich život nepotřebuje obrácení. Ježíš však usvědčuje tento postoj z iluze: ??Myslíte si, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se neobrátíte, všichni podobně zahynete? (Lk 13,2-3). A vybízí k zamyšlení nad těmito fakty a k většímu úsilí na cestě obrácení, protože nekráčet cestou obrácení sebe sama, znamená uzavírat se před Pánem, což vede ke smrti duše. V postní době je každý z nás Bohem vyzýván, aby vnesl do svého života zlom, přemýšlel a žil podle evangelia a něco změnil ve svém způsobu modlitby, jednání, práce a vztazích s druhými. Ježíš nám adresuje tuto výzvu nikoli se samoúčelnou přísností, nýbrž právě proto, že má starost o naše dobro, o naše štěstí, o naši spásu. Z naší strany musíme odpovědět upřímným vnitřním úsilím a žádat jej, aby nám dal pochopit v jakých konkrétních bodech se máme obrátit.

Závěr evangelního úryvku znovu ústí do perspektivy milosrdenství, ukazuje nezbytnost a naléhavost návratu k Bohu, obnovy života podle Boha. Ježíš s odkazem na dobový obyčej podává podobenství o fíkovníku na vinici; tento fíkovník nenese plody (srov. Lk 13,6-9). Dialog, který se odvíjí mezi majitelem a vinařem, vyjevuje na jedné straně milosrdenství Boha, který má trpělivost a ponechává člověku i nám všem čas k obrácení, a na druhé straně nezbytnost okamžitě zahájit vnitřní i zevnější změnu, aby nepřišla nazmar příležitost, kterou nám nabízí Boží milosrdenství, totiž překonat naši duchovní lenost a odpovědět na lásku Boží naší synovskou láskou. Také sv. Pavel v úryvku, který jsme vyslechli nás vybízí, abychom se neklamali: nestačí být pokřtěn a přistupovat ke společnému eucharistickému stolu, pokud se nežije křesťansky a nevěnuje se pozornost znamením Páně (srov. 1 Kor 10,1-4).

Drazí bratři a sestry z farnosti sv. Jana od Kříže! Těší mne, že jsem dnes mezi vámi, abych spolu s vámi slavil den Páně. Srdečně zdravím kardinála vikáře, pomocného biskupa, vašeho faráře, dona Enrico Gemma, kterému děkuji za jeho krásná slova, jimiž mne i vaším jménem přivítal, a ostatní kněze, kteří mu pomáhají. Rád bych pozdravil všechny obyvatele této čtvrti, zejména lidi staré, nemocné, osamocené a v nouzi. Na všechny a každého pamatuji před Pánem v této mši svaté. Vím, že vaše farní společenství je mladé. Farnost zahájila svou pastorační činnost roku 1989, po dvanáct let na provizorním místě a pak v novém farním komplexu. Nyní, kdy už máte nový kostel, chtěl bych vás svou návštěvou povzbudit k co nejlepší realizaci církve z živých kamenů, kterými jste vy. Vím, že zkušenost prvních dvanácti let poznamenává životní styl až dodnes. Nedostatek vhodných budov a pevných tradic vás proto vedly k tomu, abyste se svěřili moci Božího Slova, které je svítilnou na cestě a přináší konkrétní plody obrácení a účasti na svátostech, zejména na nedělní eucharistii a ve službě. Povzbuzuji vás, abyste z tohoto kostela učinili místo, ve kterém se stále lépe naslouchá Pánu, jenž k nám mluví v Písmu svatém. To ať zůstane vždycky živým středem vašeho společenství, aby se stalo ustavičnou školou křesťanského života, z níž veškerá pastorační činnost vychází.

Postavení nového farního kostela vás vedlo ke hromadnému apoštolskému nasazení se zvláštním zaměřením na oblast katecheze a liturgie. Vaše pastorační úsilí mne těší. Vím, že různé skupiny věřících se shromažďují k modlitbě, formují se ve škole evangelia, účastní se na svátostech ? zejména svátosti pokání a eucharistie ? a žijí onu podstatnou dimenzi křesťanského života, kterou je charita. S vděčností myslím na všechny, kdo přispívají k tomu, aby liturgické slavení bylo živé a sdílené, a také na ty, kteří se spolu s farní charitou a skupinou ze Sant´Egidio snaží vycházet vstříc mnoha potřebám této čtvrti, zejména očekáváním těch nejchudších a nejvíce potřebných. Myslím nakonec na ty, kteří chvályhodně pečují o rodiny, o křesťanskou výchovu dětí a navštěvují oratoř. Tato farnost je již od svého vzniku otevřena hnutím a novým církevním společenstvím, uzrálo tak širší vědomí církve a objevily se zkušenosti nových forem evangelizace. Povzbuzuji vás, abyste odvážně pokračovali tímto směrem a spolu se všemi ostatními zdejšími iniciativami usilovali o jednotný pastorační plán. S potěšením jsem se dověděl, že vaše společenství chce v úctě k povoláním a roli zasvěcených osob i laiků, prosazovat spoluodpovědnost všech členů Božího lidu. Vyžaduje to změnu mentality, zejména ve vztahu k laikům, to znamená ?opustit názor, podle něhož jsou laici pokládáni za spolupracovníky kléru, a skutečně uznat jejich spoluodpovědnost za existenci a působení církve, a tím favorizovat růst zralého a aktivního laikátu? (srov. Benedikt XVI., Promluva na pastoračním sympoziu římské diecéze, 26.května 2009).

Nejmilejší křesťanské rodiny, drazí mladí, kteří žijete v této čtvrti a kteří patříte do této farnosti, nechte se stále více vést touhou zvěstovat všem evangelium Ježíše Krista. Nečekejte, až přijdou jiní s jinými poselstvími, která nevedou k životu; staňte se vy sami Kristovými misionáři mezi bratry tam, kde žijí, pracují, studují nebo tráví volný čas. Zahajte i tady organickou a detailní pastoraci povolání, založenou na výchově rodin a mladých k modlitbě, a žijte život jako dar, pocházející od Boha.

Drazí bratři a sestry! Silný čas postní doby zve každého z nás, aby rozpoznal tajemství Boha, který se v našem životě zpřítomňuje, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Mojžíš uviděl na poušti hořící keř, který neshořel. Nejprve byl pohnut zvědavostí, přiblížil se, aby tento tajemný úkaz spatřil, když v tom zazněl z keře hlas, který jej oslovil: ??Já jsem Bůh tvého otce Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův? (Ex 3,6). Právě tento Bůh jej pošle do Egypta s pověřením, aby vyvedl lid Izraele do zaslíbené země a žádal v jeho jménu faraóna o osvobození Izraele. V této souvislosti se Mojžíš ptá Boha, jaké je jeho jméno - jméno, kterým Bůh projevuje svou zvláštní autoritu ? aby se mohl představit lidu a potom faraónovi. Odpověď Boha může vypadat divně, jako odpověď poskytnutá a zároveň neposkytnutá. Říká o sobě jednoduše: ?Já jsem, který jsem!?. ?On je? a to musí stačit. Bůh tedy neodmítnul Mojžíšovu otázku, zjevuje svoje jméno, a vytváří tak možnost oslovení a vztahu. Bůh zjevením svého jména ustanovuje mezi sebou a námi vztah. Stává se někým, koho lze oslovit, navazuje s námi vztah a dává nám možnost existovat ve vztahu k Němu. To znamená, že se do jisté míry sděluje našemu lidskému světu, stává se dostupným, jakoby jedním z nás. Bere na sebe riziko vztahu, bytí spolu s námi. To co začalo u hořícího keře na poušti, dovršuje se u hořícího keře kříže, kde Bůh, který se stal přístupným ve svém Synu, jenž se stal člověkem, reálně jedním z nás, dává se do našich rukou a tak uskutečňuje osvobození lidstva. Na Golgotě se Bůh, který se v noci útěku z Egypta zjevil jako Ten, který osvobozuje z otroctví, zjevuje jako Ten, který objímá každého člověka spasitelskou mocí Kříže a Zmrtvýchvstání, osvobozuje jej z hříchu a smrti a přijímá do náruče Své lásky. Zůstávejme v rozjímání nad tímto tajemstvím Božího jména, abychom lépe chápali tajemství postní doby, abychom jako jednotlivci i společenství žili v ustavičném obrácení a byli tak ve světě ustavičnou epifanií, svědectvím živého Boha, který osvobozuje a zachraňuje láskou.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie