Hlavní je neumývat se! Divná zásada, kdo to prohlásil? Francouzský žurnalista se pokusil o novinový rozhovor s jedním pouličním povalečem, který se mu zdál inteligentní. Vyptával se ho, jak k tomu svému stavu dospěl. Ten neměl potíže otevřít své srdce. Přišel do Paříže sám, našel dost dobré místo jako úředník, najal si byt a nebál se budoucnosti. Ale ta ho překvapila. Nečekaně místo ztratil, byt musel opustit a první noc spal na nádraží. Samozřejmě se ráno neholil. A pak už to pokračovalo dále svým rytmem. Kde dnes spí, nechtěl říci, ale pronesl tu záhadnou radu o nemytí se. Dokonce ji i vysvětlil: ?Když jsem měl jednou příležitost vykoupat se a očistit se, přišel na mne velký smutek z toho všeho, co jsem ztratil. Nemýt se znamená nevzpomínat na to, co se nedá napravit.?
Ten poslední závěr je moudrý. Umývání opravdu patří k nápravě něčeho, co ztratilo svou hodnotu pošpiněním. Umýváme proto své prádlo, tělo, prostor, ve kterém žijeme. Důvody proto jsou hygienické, estetické, sociální. Nemytý je v nebezpečí infekce, nedívá se na sebe do zrcadla, ostatní lidé se ho štítí. Proto se v normálním životě všecko stále čistí. Slovo čistota dostalo i morální význam, čistá duše je svatá. Když mluvíme o nejčistším srdci Panny Marie, označujeme tím svatost Matky Boží. V tradici náboženství se udávají různá rituální očišťování věcí i osob. Známe je i z biblických textů Starého Zákona. Jsou to sice obřady zevnější, ale jejich význam má být vnitřní očištění duše.
Od čeho se má mysl a srdce vlastně očistit? Za špínu považujeme to, co k předmětu nebo k osobě nepatří. Zbytky oběda nepatří k čistým šatům, nepěkná kožní vyrážka hyzdí pěknou tvář. Vnitřní tváří člověka je dobré myšlení a chování, pracovitost ve svěřené práci, v povolání. Všeobecně řečeno, že nás mravně čistými činí ctnosti, a naopak že nás znečišťují všecky neřesti a hříchy. Pro každého se tedy klade konkrétní otázka, nakolik se dovede udržet v mravní čistotě a nakolik se od toho, co ho znečistilo dovede očistit. Podle jakého měřítka se to dá posoudit?
K tomu je potřeba nejdříve vycházet z toho, jaké kdo má pojetí o lidské dokonalosti. Oceňují-li někteří především výkonnost člověka, pronásledují lenivost a vyhýbají se lenochům. Ti, chválí lidi moudré a znalé, pohrdají těmi, které považují za ignoranty a přihlouplé. Nakonec spořádaný občan je ten, kdo zachovává všecky zákony dobrého chování a ničím se neproviňuje. Je takových mnoho? Na takovou otázku se dá odpovědět jenom povzdychem: Kéž by jich bylo alespoň dostatečně tolik, abychom mohli vůbec na této zemi žít. Proto většina našich institucí slouží k tomu, abychom lidi od všech neřestí očisťovali. K překonání ignorance máme všude povinné školy, výchovné prostředky se používají proti lenochům a k zachovávání občanských pravidel je tu nesmírná armáda administrativních úřadů a policie. Dělá se tedy, co se dá, aby se předešlo proviněním a tam, kde se provinilci vyskytli, aby byli náležitě potrestáni. Kdybychom však všecky viny, co se na světě dějí jenom trestali, lidé by se bratrsky všichni vybili navzájem. Je tedy naprosto nutné mít po ruce prostředky, jak provinění napravit, podobně jako máme zdravotnický systém lékařský k překonání nemocí.
Právě nemocnice nám pěkně ukazují, jaká je situace lidí na tomto světě. Tu se udrží a může pracovat, komu to zdraví dovoluje. Ale kdo je opravdově zdravý? Při vojenském odvodu a při pobírání nemocniční podpory to určuje ustanovená lékařská kontrola. Ale odpovídá to úplně reálnému stavu? Ve skutečnosti je každý člověk částečně zdravý a částečně nemocný. Za zdravého považujeme toho, kdo dovede přemáhat nemoci silou svého zdraví. Naopak je nemocný ten, u koho nemoci přemáhají jeho zdraví. Podobně je tomu i v oblasti mravní. Dobrý je ten, u koho vnitřní dobrota stále přemáhá slabosti a poklesky, zlý je ten, koho ovládne vždycky hřích. V obojím případě jsou ovšem různé stupně. Za mravně nejdokonalejší církev považuje svaté, proto je dává ostatním za příklad. Ale byli mezi nimi i takoví, kteří se dopustili vážných hříchů, ale dovedli je přemoci, z duchovního pošpinění se očistit. Mohou to dokázat všichni ostatní?
Zapochyboval o tom jeden z nich, velký učitel církve sv. Augustin. Jeho mládí nebylo svaté, dopouštěl se toho, proti čemu pak přísně psal. A když on sám se rozhodl, že se napraví, zapochyboval, je-li to vůbec možné. Ale pronesl slova, která dnes často opakujeme: ?Mohli to tamhle ti a tamhle oni, proč bys to nemohl i ty Augustine?? Křesťanská víra mravní poklesky nezakrývá, hříchy neomlouvá, ale prohlašuje, že se z té ošklivé nečistoty může s pomocí Boží každý omýt. Vstupem do církve, lidu Božího, je křest, a ten má symbolickou formu omývání vodou. Homilie Otců to komentují takto. Bůh nás stvořil ke svému obrazu a podobenství. Je tedy každý člověk v podstatě zásadně dobrý a mravně krásný. Hříchy ten obraz špiní, někdy tak hrozně, že je navenek nepoznatelný, je jako ohavná škraboška. Ale přesto věříme, že křest dovede tu špínu všechnu omýt, aby se původní obraz zaleskl ve své slávě. Sv. Augustin se dal pokřtít v dospělém věku, při plném vědomí toho, co přijímá. Křtil jej v Miláně sv. Ambrož a traduje se, že přitom oba zarecitovali společně slova, která dnes zpíváme v Te Deum, Bože chválíme tebe.
Tehdy se křtilo v dospělém věku, a proto se napomínalo přísně, aby se omývání nemuselo opakovat. Ale nás přesvědčuje zkušenost, že síla zla na člověka nepřestane doléhat a že člověk stále chybuje. Ale chce-li se člověk doopravdy zachovat dobrým, musí dělat analogicky to, co se děje v životě tělesném. Čisté ruce má ne ten, kdo se už ničeho špinavého nedotkne, ale ten, kdo si je stále umývá. Duchovně se to děje při zpovědi, svátostně, a denně při každém obnovení dobrého úmyslu. Pouliční povaleč se neumývá, protože mu společnost nedává možnost vrátit se do čistého obydlí. Bůh nás naopak ujišťuje, že nás vždycky a ve všech okolnostech chce přijmout do společnosti svatých.
odeslat článek
vytisknout článek
