Mediální masáž zprávami o sexuálních zneužitích, spáchaných duchovními v několika zemích Evropy, má nepochybně rysy, které ji diskreditují. Jednak zveličuje a v přímé úměře se vzápětí pohoršuje nad tím, co v jiných souvislostech přechází cudným mlčením, např. že 2-3 miliony nezletilých ve třetím světě je každoročně zneužíváno tzv. sexuálními turisty z Evropy a Spojených států.

Navzdory své mizivé přesvědčivosti je však nynější kampaň příležitostí k zamyšlení, jež prospěje každému. Nejen věřícímu. Za pozornost stojí právě onen exkluzivní mediální zájem o delikty, kterých se dopustili jenom duchovní. Přestože žurnalisté mají ne vždy čistý úmysl při výběru a zpracování zpráv, má tento jejich zájem patrně hlubší příčinu, než jenom snahu zdiskreditovat instituci - a tím i víru - církve. Vyvěrá z přitažlivosti propastného vnitřního rozporu mezi kněžským posláním a deliktem, jehož hanebnost pociťují dokonce i ostatní zločinci, kteří to také při výkonu trestu dávají jeho pachatelům citelně najevo. Tento závratný rozpor v identitě duchovního přitahuje Evropany proto, že v koutku duše všichni ještě mají větší či menší tušení o vznešenosti realizovatelného ideálu křesťanského kněžství.

Avšak i samotný hřích sexuálního zneužití nezletilých, podíváme-li se na tento tristní jev globálně, byl ve své hanebnosti plně rozpoznán teprve v perspektivě biblické a zejména křesťanské víry. Právě v této perspektivě se stal také zločinem, postihovaným státními zákony. Mimo kontext křesťanské kultury, např. v islámu se má celá věc, jak známo, výrazně jinak. Je, ovšem, rovněž pravdou, že jinak - a to radikálně - je tam posuzována také homosexualita, která je charakteristická pro velkou většinu dnes zveřejňovaných sexuálních deliktů mezi nositeli kněžského svěcení. Na každý pád však kampaň probíhající v evropských médiích z velké části vyvěrá z typicky křesťanského povědomí, bez něhož by ostatně ani nebyla plně srozumitelná, a třebaže není jednoznačně zřejmé, zda si opravdu klade za cíl povznést mravní úroveň člověka, může být příležitostí k ujasnění si mnoha skutečností.

Kontrast mezi kněžstvím a oním deliktem připomíná také jednu velmi důležitou pravdu duchovního života, že si totiž žádný člověk nemůže myslet, že je neschopen dopustit se určitého hříchu jenom proto, že je mu přirozeně naprosto odporný. A naopak. Je-li člověku nějaký hřích přirozeně odporný, je to jen o důvod více ke vděčnosti vůči Stvořiteli a Pánu.

Věřící by nakonec měl hledat vysvětlení nynější málo povzbudivé mediální kampaně také u Boží prozřetelnosti. Znamení časů mohou být různá, a nemusejí napovídat jenom budoucí rozkvět podle měřítek tohoto světa. Mohou být také výzvou k očistě srdce a k radikálnějšímu semknutí ve společenství víry a v pokoji, který není z tohoto světa, nýbrž je darem Ukřižovaného. Postní doba je tedy správným kontextem pro takovouto výzvu. Je ovšem třeba ji přijmout bez sebemrskačství a také bez ? někdy možná spravedlivého ? rozhořčení.

Tváří v tvář nynější studené mediální sprše proto rozhodně není třeba podléhat zděšení, neřku-li malomyslnosti. Zkouška důvěryhodnosti instituce, která ? jak tvrdí víra - nebyla založena lidmi, se týká všech lidí. A lze v ní nejen obstát, ale i hodně obdržet. Jistě je zapotřebí myslet na pomoc obětem, nakolik ji potřebují, i když není soudně vymahatelnou povinností církve jakožto instituce. Pomáhat postiženým však neznamená produkovat milionáře z jejich advokátů, přičemž se na ně samotné dostane pouhý zlomek, jako se to stalo ve Spojených státech. Odolat je třeba také nemalému pokušení nemodlit se za pachatele oněch zločinů. Zkrátka, je třeba pokoušet se nahlédnout samu církev v pravdě, bez brýlí utopického pokoncilního optimismu, a pokud je třeba, vrátit se zpět k realismu, protože, jak podotknul na generální audienci tuto středu Benedikt XVI., církev je stále církví hříšníků a vždycky místem milosti.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"