Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Je mi potěšením oslovit celou vaši obec. Jejím představitelům, zejména pastorovi Krusemu chci poděkovat za pozvání na tuto bohoslužbu z neděle Laetare, dne, jehož rozhodujícím prvkem je naděje, hledící ke světlu, jež z Kristova Vzkříšení vstupuje do temnot naší každodennosti, do nedořešených otázek našeho života. Vy, pastore Krusi, jste nám slovy svatého Pavla vyložil poselství této naděje. Dvanáctá kapitola Janova evangelia, kterou bych se chtěl pokusit vysvětlit, je také evangeliem naděje a současně je evangeliem kříže. Obě dvě dimenze jdou vždycky pospolu, protože evangelium se vztahuje ke kříži, mluví o naději, a poněvadž dává naději, musí mluvit také o kříži.

Jan nám podává, jak Ježíš šel do Jeruzaléma slavit Velikonoce, a říká nám, že tam byli také Řekové, kteří tam šli aby se účastnili bohoslužeb (srov. Jan 12,20). Byli to jistě tzv. phoboumenoi ton Theon ctitelé Boha, kteří i přes polyteizmus svého světa hledali autentického Boha, který je opravdu Bohem, hledali jediného Boha, jemuž patří celý svět a který je Bohem všech lidí. A nalezli Boha, kterého hledali a po kterém každý v hloubi touží, v Bibli Izraele. Tam nalezli Boha který stvořil svět. Boha, který je Bohem všech lidí, ale zároveň si vyvolil určitý lid a určité místo, aby byl mezi námi přítomen. Jsou to hledači Boha a přišli do Jeruzaléma uctít jediného Boha, aby se dověděli něco z jeho tajemství. Kromě toho nám evangelista vypráví, že tito lidé slyšeli mluvit o Ježíši, šli za Filipem, apoštolem, kterých pocházel z Betsaidy, kde se napůl mluvilo řecky, a řekli: ?Rádi bychom viděli Ježíše? (Jan 12,21). Jejich touha poznat Boha je podněcuje k tomu, že chtějí vidět Ježíše a skrze něho poznat blížeji Boha. ?Chceme vidět Ježíše? - věta, která nás dojímá, poněvadž my všichni bychom jej stále více chtěli vidět a poznat. Myslím, že tito Řekové nás zajímají ze dvou důvodů. Jednak je jejich situace stejná jako naše. Také my jsme poutníky, kteří se ptají po Bohu, hledají Boha. A také my chceme blíže poznat Ježíše, opravdu jej vidět. Nicméně, je také pravdou, že jako Filip a Ondřej jsme také Ježíšovi přátelé, přátelé, kteří ho znají a mohou ukázat cestu druhým. A proto myslím, že bychom se nyní měli takto modlit: ?Pane, pomoz nám být lidmi, jdoucími k Tobě. Pane, daruj nám, abychom Tě viděli stále více. Pomoc nám být Tvými přáteli, které druhým otevírají dveře k Tobě.? Svatý Jan nám neříká výslovně, zda došlo k tomuto setkání Řeků s Ježíšem. Jeho odpověď daleko přesahuje aktuální chvíli. Říká: ?Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.? (Jan 12,23). Pán tento pojem oslavení vysvětluje podobenstvím o pšeničném zrnu: ?Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek? (v.24). Pšeničné zrno totiž musí odumřít, a v určitém smyslu se v zemi rozbít, aby do sebe přijalo sílu země a tak se stalo stéblem a plodem. Toto podobenství se vlastně týká samotného Pána, Jeho tajemství. On sám se nechává rozbít, zlomit ve smrti a právě tak se otevírá a může tak přinést plody celému světu. Nejde tedy už o setkání s tím či oním člověkem v dané chvíli. Nyní jakožto Vzkříšený, přesahuje všechna časová i prostorová omezení. Nyní se opravdu setkává s Řeky. Ukazuje se jim a mluví s nimi, a oni mluví s ním a tak se rodí víra, roste církev, počínaje všemi národy, společenství Ježíše Krista Zmrtvýchvstalého, které se stává jeho živým tělem, plodem pšeničného zrna. V tomto podobenství můžeme nalézt také odkaz na tajemství eucharistie: On, který je pšeničným zrnem, padá do země a umírá. Tak se rodí posvátné rozmnožení eucharistického chleba, ve kterém se stává chlebem pro lidi všech dob a všech míst. To co v tomto kristologickém podobenství Pán říká o sobě, vztahuje na nás v následujících dvou verších: ?Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný? (v. 25). Myslím, že když to slyšíme, zprvu se nám to nelíbí. Chtělo by se nám říci: ?Ale Pane, co to říkáš? Máme nenávidět náš život, sami sebe? Copak není náš život darem Božím? Nejsme stvořeni k Tvému obrazu? Neměli bychom být vděčni a radostní proto, že jsi nám daroval život?? Ježíšovo slovo má však jiný význam. Přirozeně, Pán nám daroval život, a za to jsme mu vděční. Vděčnost a radost jsou základní postoje křesťanské existence. Ano můžeme se radovat, protože víme, že tento můj život je od Boha. Není to náhoda, zbavená smyslu. Jsme chtění a milovaní. Když Ježíš říká, že bychom měli nenávidět svůj život, má na mysli něco zcela jiného. Myslí zde na dva základní postoje. Jeden spočívá v tom, že bych si rád svůj život ponechal, považuji ho za své vlastnictví, považuji sebe sama za své vlastnictví, a proto bych chtěl co nejvíce tento přítomný život zužitkovat, abych tak v hojnosti prožil svůj život pro sebe. Kdo tak činí, kdo žije sám pro sebe, domnívá se a chce jenom sebe, nenalezne se, nýbrž sám sebe ztratí. Je to právě naopak: nikoli brát si svůj život, ale darovat jej. Toto nám říká Pán. A neznamená to, že vezmeme-li si svůj život, dostáváme ho, nýbrž tím, že jej dáváme, překračujeme sami sebe, nehledíme na sebe, ale dáváme se druhým v pokoře lásky, dáváme svůj život Jemu a druhým. Bohatneme tak, že se vzdalujeme sobě samým, osvobozujeme se od sebe samých. Darováním života, a nikoli jeho braním, opravdu dostáváme život.

Pán v dalším verši pokračuje a tvrdí: ?Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mne následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.? (v. 26). Toto darování, které ve skutečnosti láskou, je identické s křížem. Kříž totiž není nic jiného než tento základní zákon pšeničného zrna, základní zákon lásky, že se totiž stáváme sami sebou jedině tehdy, když se dáváme. Pán však dodává, že toto darování, toto přijetí kříže, vzdalování se od sebe, je následováním a jdeme-li po cestě pšeničného zrna, nacházíme cestu lásky, která se vzápětí jeví jako cesta soužení a námahy, ale právě proto je cestou spásy. Cesta kříže, která je cestou lásky, ztráta a darování je součást následování, cesty spolu s Ním, který je cestou, pravdou a životem.

Tento pojem také zahrnuje to, že následování se realizuje v plurálu, ?my?. Nikdo z nás nemá svého Krista, svého vlastního Ježíše a můžeme jej následovat jedině, putujeme-li všichni společně s ním, vstoupíme-li do onoho ?my? a osvojíme si spolu s ním jeho lásku, kterou obdarovává. Následování se uskutečňuje v tomto ?my?. Je součástí křesťanské existence ?být my?, ve společenství jeho učedníků. A to nás staví před otázku ekumenismu, tváří v tvář zármutku, že jsme rozbili onen plurál - ?my? - a rozdělili jedinou cestu na mnoho cest, což zatemňuje svědectví, které bychom měli vydávat a láska tak nemůže dosáhnout svého plného výrazu. Co k tomu říci? Dnes slýcháme mnohé nářky nad tím, že ekumenismus uvíznul na mrtvém bodě, ve vzájemných výčitkách. Přesto se však domnívám, že bychom měli být vděční, protože už existuje nemalá jednota. Je krásné, že se dnes v neděli ?Laetare? můžeme modlit společně, zpívat stejné hymny, naslouchat témuž Božímu slovu, společně jej vykládat a snažit se jej chápat, že hledíme na jediného Krista, kterého vidíme a ke kterému chceme patřit a že tak již vydáváme svědectví, že je On je Jediný, Ten který nás všechny miloval a kterému v hloubi všichni patříme. Myslím, že bychom měli světu ukazovat nikoli spory a konflikty všeho druhu, ale především radost a vděčnost za to, co nám Pán dává a za to, že existuje reálná jednota, která se může ještě prohloubit a stále více se stávat svědectvím Kristova slova, Kristovy cesty v tomto světě. Přirozeně nemáme se s tím spokojit, i když máme být vděční za tuto pospolitost. Nicméně, skutečnost, že v podstatných věcech, ve slavení posvátné eucharistie nemůžeme pít ze stejného kalicha, nemůžeme stát kolem téhož oltáře, nás má naplňovat zármutkem, protože na tom neseme vinu a zatemňujeme tak toto svědectví. Musí nás to vnitřně zneklidňovat, musíme jít po cestě k větší jednotě s vědomím, že jednotu nám v posledku může darovat jedině Pán, neboť ta, kterou bychom dohodnuli my, byla by jen lidským a tudíž křehkým dílem, jako vše co uskutečňují lidé. My se dávejme Jemu, snažme se Jej stále lépe poznávat a milovat, vidět jej, a nechme na něm, aby nás tak vedl opravdu k plné jednotě, za niž se nyní modlíme s veškerou naléhavostí.

Drazí přátelé ještě jednou bych vám rád poděkoval za toto pozvání, za srdečnost, s níž jste mne přijali ? a také za vaše slova, milá paní dr. Eschová. Děkujeme za to, že jsme se mohli modlit a zpívat společně. Prosme jedni za druhé, modleme se společně, aby nám Pán daroval jednotu a pomohl světu, aby uvěřil. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie