Rádio Vaticana

Drazí bratři a sestry,
Dnes dopoledne budu pokračovat v reflexi z minulé středy a rád bych spolu s vámi prohloubil další aspekty nauky svatého Bonaventury z Bagnoregia. Byl to vynikající teolog, který si zasluhuje, aby byl kladen do spojitosti s dalším velmi významným myslitelem, svým současníkem, svatým Tomášem Akvinským. Oba bádali o tajemstvích Zjevení, když uplatňovali zdroje lidského rozumu v onom plodném dialogu víry a rozumu, jenž je charakteristický pro křesťanský středověk, který se stal epochou nejen velké obnovy víry a církve, ale i významného intelektuálního oživení, což často nebývá bráno dostatečně v úvahu. Oba pojí také další podobnosti: jak Bonaventura, františkán, tak Tomáš, dominikán, patřili k žebravým řádům, které svou duchovní svěžestí, jak jsem připomněl v minulých katechezích, obnovili ve 13.století celou církev a přitáhli mnoho následovníků. Oba dva poctivě, s nadšením a láskou sloužili církvi, takže byli roku 1274 pozváni k účasti na Druhém lyonské koncilu. V témže roce však zemřeli: Tomáš cestou do Lyonu, Bonaventura během konání tohoto koncilu. Také na náměstí sv. Petra jsou sochy obou světců umístěny paralelně na začátku kolonády. Díváme-li se na průčelí vatikánské baziliky, jedna je na pravém a druhá na levém křídle. I přes všechny tyto společné aspekty, však můžeme u těchto velkých světců nalézt dva různé přístupy k filosofickému a teologickému bádání, které ukazují hloubku myšlení jednoho i druhého. Rád bych na některé z těchto rozdílů poukázal.

První rozdíl se týká pojetí teologie. Oba dva učitelé se ptají, zda je teologie praktická nebo teoretická, spekulativní věda. Svatý Tomáš bere v úvahu dvě, možné a protikladné odpovědi. První tvrdí, že teologie je reflexe o víře, a účelem víry je, aby se člověk životem podle Boží vůle stal dobrým. Účelem teologie by tedy bylo, že vede po správné, dobré cestě, a je proto v podstatě vědou praktickou. Druhé stanovisko tvrdí, že teologie se snaží poznat Boha. My jsme dílem Boha; Bůh je nad naším konáním. Bůh v nás působí správné jednání. V podstatě tedy jde nikoli o naše jednání, ale o poznání Boha; ne o naše skutky. Svatý Tomáš dochází k závěru, že teologie v sobě zahrnuje oba dva aspekty: je teoretická, neboť se snaží poznávat Boha stále více; a je praktická, neboť se snaží orientovat náš život k dobru. Poznání však má primát. Nejprve musíme poznat Boha a potom následuje jednání podle Boha (Summa Theologiae I, q.1, a.4). Tento primát poznání ve vztahu k praxi je příznačný pro základní orientaci svatého Tomáše.

Odpověď svatého Bonaventury je velmi podobná, ale má odlišné akcenty. Svatý Bonaventura stejně jako svatý Tomáš zná tytéž argumenty v obou směrech, ale v odpovědi na otázku, zda teologie je praktická či teoretická věda, činí svatý Bonaventura trojí distinkci. Rozšiřuje tedy alternativu mezi aspektem teoretickým (primát poznání) a praktickým (primát praxe) a přidává třetí, který označuje jako ?sapienciální?, a tvrdí, že v sobě zahrnuje oba předešlé aspekty. Potom pokračuje: moudrost hledá kontemplaci (jako nejvyšší formu poznání) a jejím záměrem je ?ut boni fiamus? ? abychom se stali dobrými, zejména toto: stát se dobrými (srov. Brevoloquium, Prologus, 5). Potom dodává: ?Víra je v intelektu takovým způsobem, že podněcuje cit. Například: poznat, že Kristus zemřel ?pro nás?, nezůstane poznáním, ale nezbytně se stává citem, láskou? (Premium in I Sent., q.3).

Tímtéž směrem vede jeho obrana teologie, tedy racionální a metodické reflexe víry. Svatý Bonaventura vypočítává některé argumenty proti pěstování teologie, které možná částečně šířili také františkáni a vyskytují se i v naší době, že totiž rozum prý vyprazdňuje víru, že je výrazem násilí vůči Božímu slovu a proto musíme Božímu slovu naslouchat a nikoli jej analyzovat (srov. List svatého Františka z Assisi svatému Antonínovi z Padovy). Na tyto argumenty proti teologii, které poukazují na nebezpečí existující v samotné teologii, světec odpovídá: je pravdou, že existuje arogantní přístup k teologii, pýcha rozumu, která se staví nad slovo Boží. Avšak pravá teologie, racionální práce opravdové a dobré teologie má jiný původ než pýchu rozumu. Kdo miluje, chce poznávat milovaného stále lépe; pravá teologie neuplatňuje rozum, jenž je motivován pýchou, ?sed propter amorem eius cui assenti? ? nýbrž je motivován láskou k Tomu, tomu komu dal svůj souhlas? (Premium in I Sent., q.2), a chce lépe poznat milovaného. To je základní záměr teologie. Určujícím je tedy pro svatého Bonaventuru primát lásky.

Svatý Tomáš a svatý Bonaventura v důsledku toho odlišně definují poslední cíl člověka, jeho plné štěstí. Svrchovaným cílem, ke kterému se vztahuje naše touha, je pro svatého Tomáše patření na Boha. V tomto jednoduchém úkonu vidění Boha spočívá řešení všech problémů: jsme šťastní a nic jiného není třeba.

Pro svatého Bonaventuru je posledním cílem člověka, milovat Boha, tedy setkání a sjednocení Jeho naší lásky. To je pro něho ta nejadekvátnější definice našeho štěstí.

V tomto smyslu bychom také mohli říci, že pro svatého Tomáše je nejvyšší kategorií pravda, zatímco pro svatého Bonaventuru dobro. Bylo by chybné spatřovat v těchto dvou odpovědích nějaké protiřečení. Pro oba je pravda také dobrem, a dobro je také pravdou; vidět Boha znamená milovat a milovat znamená vidět. Jde tedy o odlišné akcenty jediné, společné a základní vize. Oba akcenty formovaly odlišné tradice i spirituality a tak ukázaly plodnost jediné víry v různosti jejích výrazů.

Vraťme se ke svatému Bonaventurovi. Je zřejmé, že specifický akcent jeho teologie, z níž jsem uvedl jenom příklad, vychází z františkánského charismatu. Prosťáček z Assisi ukázal celým životem, že nade všemi intelektuálními debatami jeho doby je primát lásky; byl živoucí ikonou zamilovanou do Krista a tak ve své době zpřítomnil postavu Pána, přesvědčil své současníky nikoli slovy, ale svým životem. Ve všech dílech svatého Bonaventury, i ve vědeckých, scholastických dílech, je františkánská inspirace patrná a přítomná. Je zřejmé, že jeho myšlení vychází ze setkání s Prosťáčkem z Assisi. Pro lepší pochopení konkrétního zpracování tématu ?primátu lásky?, však musíme vzít v potaz ještě další zdroj: spisy takzvaného Pseudo-Dionysia, syrského teologa ze 6.století, který se skryl pod pseudonym Dionysia Areopagity, odvolávaje se tak tímto jménem k jedné z postav ze Skutků apoštolů (srov. 17,34). Tento teolog vytvořil liturgickou a mystickou teologii a rozsáhle pojednal o různých řádech andělů. Jeho spisy byly přeloženy do latiny v 9.století. V době svatého Bonaventury, tedy ve 13.století, se objevil nový překlad, který vyvolal zájem světce a dalších teologů tohoto století. Pozornost svatého Bonaventury přitahovaly zejména dvě věci:

1. Pseudo-Dionýsios hovoří o devíti andělských kůrech, jejichž jména nalezl v Písmu a potom jim dal určité pořadí: od prostých andělů až po serafíny. Svatý Bonaventura interpretoval tyto andělské řády jako stupně přiblížení tvora k Bohu. Mohou tak představovat lidské putování, výstup ke společenství s Bohem. Podle svatého Bonaventury není pochyb, že svatý František z Assisi patřil do serafického, nejvyššího řádu, do kůru serafínů, to znamená, že byl čistým plamenem lásky. A takoví by měli být františkáni. Svatý Bonaventura však dobře věděl, že tento poslední stupeň přiblížení k Bohu nemůže být zařazen do nějakého právního řádu, ale je vždycky zvláštním darem Božím. Proto je struktura františkánského řádu skromnější a realističtější, ale má pomáhat jeho členům stále více se blížit k serafické existenci ryzí lásky. O této syntéze mezi střídmým realismem a evangelní radikalitou v myšlení a jednání svatého Bonaventury jsme mluvili minulou středu.

2. Svatý Bonaventura však nalezl ve spisech Pseudo-Dionysia další prvek, který byl pro něho ještě důležitější. Zatímco u svatého Augustina je intellectus - vidění rozumem a srdcem ? poslední kategorií poznání, Pseudo-Dionysius činí ještě jeden krok: ve výstupu k Bohu lze dojít do stavu, kdy rozum už nevidí. V noci intelektu však láska vidí stále. Vidí to, co zůstává nedostupné rozumu. Láska překračuje rozum, vidí více, vstupuje hlouběji do tajemství Boha. Svatý Bonaventura byl okouzlen touto vizí, která se sbíhá s jeho, františkánskou spiritualitou. Právě v temné noci kříže se ukazuje veškerá božská láska; kde rozum už nevidí, vidí láska. Závěrečná slova z jeho ?Putování mysli do Boha? se mohou při povrchní četbě jevit jako přehnaný výraz zbožnosti bez obsahu, ale jsou-li čtena ve světle teologie kříže svatého Bonaventury, jsou výrazem průzračné a realistické františkánské spirituality: ?Pokud nyní toužíš, aby to nastalo (tj. výstup k Bohu), ptej se milosti, ne nauky; touhy, ne intelektu; povzdechu modlitby, nikoli studia liter; ? nikoli světla, ale ohně, který všechno zapaluje a přenáší k Bohu? (VII, 6). To vše není antiintelektuální a není antiracionální; předpokládá cestu rozumu, ale překračuje ji v lásce ke Kristu ukřižovanému. Touto transformací Pseudo-Dionysiovy mystiky stanul svatý Bonaventura na počátku velkého proudu mystiky, který významně pozvednul a očistil lidskou mysl. Je to vrchol v dějinách lidského ducha.

Tato teologie kříže zrozená ze setkání Pseudo-Dionysiovy teologie a františkánské spirituality nás nemá vést k zapomenutí toho, co svatý Bonaventura sdílí se svatým Františkem z Assisi, pokud jde o lásku ke stvoření, radost z krásy Božího stvoření. Cituji v této souvislosti jednu větu z první kapitoly jeho ?Putování?: ?Ten? kdo nevidí nesčetné krásy stvoření, je slepý; koho nevzbudí množství hlasů, je hluchý; kdo pro všechny tyto divy nechválí Boha, je němý; kdo se z tolika znamení nepozvedá k prvotnímu principu, je pošetilý? (I, 15). Celé stvoření mluví hlasitě o Bohu, o dobrém a krásném Bohu, o jeho lásce.

Celý náš život je proto podle svatého Bonaventury ?putováním?, poutí ? výstupem k Bohu. Svými vlastními silami však nemůžeme vystoupit do výše Boha. Bůh sám nám musí pomoci, musí nás ?přitáhnout? vzhůru. Proto je nezbytná modlitba. Modlitba ? jak praví světec ? je matka a počátek povznesení ? ?sursum actio?, úkon, který nás pozvedá výš ? říká Bonaventura. Končím proto modlitbou, kterou začíná své ?Putování?: ?Modleme se tedy a říkejme našemu Pánu Bohu: Veď mne, Pane, po své cestě a budu kráčet v tvé pravdě. Ať se mé srdce raduje v bázni tvého jména? (I, 1).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience