Neustávající celosvětová mediální kampaň očerňující papeže Benedikta XVI. trvá a mohla začít jenom díky tomu, že žurnalisté a vlastníci médií si mohou být jisti tím, že nikdy nebudou papežem ani jinými církevními subjekty zažalováni za urážku dobrého jména. Přemýšlivý uživatel médií sice dříve či později pochopí, že se jedná o vykonstruované kauzy, které působí tím více rozruchu, čím jsou nehoráznější. Má však smysl zamyslet se nad touto situací a jejím pozadím a při té příležitosti také uvést na pravou míru zkreslující optiku, kterou média používají, aby se tak předešlo vytváření nových předsudků. Některé z nich jsou totiž již slyšet i od katolických publicistů.
Jedním z takových omylů, které v běžné mluvě patrně pomalu přecházejí do tábora obecně přijímaných pravd, je to, že diecéze, konkrétně ty americké, ?musejí platit? odškodné za pohlavní zneužívání, kterého se dopustili kněží. Pravda je taková, že nemusejí, stejně jako v případě každé jiné společenské či státní instituce, jejíž členové se dopustili zločinů. Pokud biskupové odškodnění vyplácejí, činí to s uvážením a z dobré vůle.
Dalším faktem, který médiím v celosvětovém měřítku nejvíce uniká a je také nejvíce dezinterpretován, je povaha a smysl tzv. kanonického práva církve, jehož účinnost a působnost stojí výlučně na víře a příslušnosti k církvi, tedy společenství věřících. Obratnou rétorikou se totiž média snaží líčit církev jako stát, který má k dispozici svůj represivní aparát. Ten pochopitelně církev nemá a nikdy neměla. Fyzické stíhání zločinců v dějinách vždycky obstarávala tzv. světská moc podle svých vlastních kritérií. Média však dnes působí dojmem jakoby si přála, aby církev obnovila inkviziční spolupráci s ramenem světské moci. Zdá se jakoby hlásné trouby pokroku trpěly určitou nostalgií po středověku. Opomíjí se přitom, že povinnost podat trestní oznámení má ten, kdo má subjektivní jistotu o spáchání zločinu, tedy oběti zločinu či jejich rodiče. Otázkou však je, proč je počet trestních oznámení několikanásobně přesahován počtem žádostí o odškodnění za (údajně) utrpěnou újmu?
Další moment, který souvisí s výše zmíněným rozlišením mezi kanonickým právem církve a právním řádem státu a který uniká pozornosti médií v souvislosti s pochybením některých biskupů na rovině kanonického práva, je fakt, že biskupové se při řešení případů kněží podezřelých z pohlavního zneužívání nikdy nedopustili porušení světských čili státních zákonů a nikdy proto za přestoupení státních zákonů nebyli souzeni. To jenom nečekaná zélotská horlivost světských médií za dodržování kanonického práva církve předstírá, že biskupové, kteří kanonické právo porušili, jsou komplici ne-li přímo zločinci.
Zdá se ovšem, že médiím a těm, kteří je obratně proti papeži používají, jde o něco zcela jiného než o dopadení a odsouzení pachatelů pohlavního zneužívání nezletilých. Prozrazuje to mimo jiné i dvojí metr deníku New York Times, který je vlajkovou lodí nynějšího mediálního tažení. Například v článku ze 13. října loňského roku právě New York Times informoval o případech pohlavního zneužití v komunitě ortodoxních Židů v Brooklynu, přičemž uvedl, že advokát židovské obce požádal, aby orgány činné v trestním řízení uznaly specifické ?náboženské cítění? a aby státní zástupce svěřil řešení zmíněných případů do rukou rabína. Státní zástupce proti tomu nijak neprotestoval a New York Times také ne. Vůbec tu, samozřejmě, nejde o židovskou obec, ale je třeba se ptát na poctivost amerického listu. Ta ? jak z uvedeného příkladu plyne - má hodnotu blížící se nule. Proč je v jednom případě napadána a obviňována takřka za svou existenci náboženská instituce, v jejímž rámci mělo dojít ke zločinu, a jiná náboženská instituce je v případě téhož zločinu respektována až nadmíru? Tyto otázky je třeba vzít na vědomí, aby bylo možné dobrat se skutečného smyslu probíhající mediální kampaně, a k tomu i následující fakta:
16. listopadu loňského roku se Nejvyšší soud Spojených států amerických rozhodl požádat tzv. Solicitor General USA, což je advokát zastupující vládu USA, o informace k tzv. kauze Doe versus Holy See, ve kterém jde o to, zda může být požádán o odškodnění za údajné pohlavní zneužívání dnes již zesnulým knězem přímo Svatý stolec. Advokátní kancelář Anderson&Associates, která zastupuje údajnou oběť ve zmíněném sporu, obdržela již dříve miliony dolarů odškodného, o které se dělí napůl s jednotlivými oběťmi zneužívání. Tato kancelář dodala letos v březnu dokumentaci k případu Murphy listu New York Times, který rozpoutal kampaň proti papeži, a evidentně jí leží na srdci případné nemalé a další částky odškodného. Snaží se proto nyní zvrátit verdikt, kterým byla v září roku 2005 odmítnuta podobná žádost adresovaná Vatikánu a to vzhledem k imunitě Svatého stolce, tzv. Foreign Sovereign Immunities Act. Právě tuto imunitu napadli právníci kanceláře Anderson&Associates pomocí argumentu, že Svatý stolec je hlavním zaměstnavatelem kněží. Vláda Spojených států se k věci dosud nevyjádřila.
V tomto procesu, samozřejmě, nejde o posouzení viny a trestní odpovědnosti už jen proto, že zločin, ke kterému mělo dojít v 60. letech minulého století, je z trestního hlediska před státem již promlčen a pachatel navíc nežije. Promlčecí lhůta, která se vztahuje na zločin, se totiž podle zmíněných amerických právníků nemá vztahovat na placení odškodného. Všechno to sice zní neuvěřitelně tomu, kdo není seznámen s americkým právním řádem, ale cílem mediální bouře je právě toto.
Vydírání očerňujícími mediálními kampaněmi za skutečné či údajné a většinou již promlčené zločiny pohlavního zneužívání, jak to zmínění advokáti nezřídka s úspěchem používali na americké biskupy, bylo nyní přeneseno a soustředěno přímo na Svatý stolec. Cílem pochopitelně není ani dosažení spravedlnosti, ani náprava mravů.
Mediální útoky stojí na zamlčování a zkreslování podstaty církve jakožto společenství víry a současně na obratném využívání právě tohoto stmelujícího principu církve. V posledku vlastně není napadán papež, ale víra a poslání Petrova nástupce utvrzovat v ní církev. Nový je pak způsob, jakým se to nyní děje: tedy nikoli abstraktními argumenty, ale za pomoci vyjevování hříchů, spáchaných a někdy možná i nespáchaných, a jejich ideologickým, ba dokonce i finančním zužitkováním. Odškodné má být argumentem viny a především nevěrohodnosti církevního magisteria.
Úhelný kámen však zůstává nepohnut: víra v odpuštění ? přijaté i dané ? nemůže nezůstat tím nejkrásnějším a univerzálním plodem Zmrtvýchvstání našeho Spasitele. Soustředná mediální kampaň může být jen příležitostí, jak posílit náš vztah ke Kristu.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
