Když se před lety hovořilo o jeho snu, že odejde na odpočinek a vrátí se ke svému studiu, zůstával ve mně vždycky dojem, že tím největším přáním kardinála Josepha Ratzingera je věnovat se hledání nového jazyka, což začal kdysi na svých přednáškách, jež shrnul v oné velkolepé knize nazvané Úvod do křesťanství; zkrátka pokračovat v této linii a nalézat jazyk, který by byl na výši a zároveň byl srozumitelný všem, od běžných věřících až po odborníky, ale i nevěřícími nebo těmi, kdo věří, že nevěří.
Bylo mi už přes osmdesát let a nebyl jsem kardinálem volitelem, ale kdybych měl roku 2005 možnost účastnit se konkláve, hlasoval bych, samozřejmě, pro něho. Považoval jsem ho za nejvhodnější osobu: velký teolog, který je však především mužem mohutné spirituality. Když byl zvolen, okamžitě jsem si pomyslel, že to bude velký pontifikát, pontifikát, který bude psát dějiny. Uplynulých pět let mi to více než potvrdilo.
Benedikt XVI. je papežem, který hledal a nalezl nový jazyk: v homiliích, ve středečních katechezích, v encyklikách. Důležitý je onen biblický obraz ?nádvoří pohanů?, tedy vnější nádvoří Jeruzalémského chrámu, které nedávno papež zmínil, když mluvil o dialogu s nevěřícími: ?Církev by měla i dnes otevřít jakési ?nádvoří pohanů?, kde se lidé budou moci určitým způsobem setkat s Bohem, aniž by ho znali, a to ještě před tím než najdou přístup k jeho tajemství.? Papež je přesvědčen, že mnoho lidí hledá, ale nenachází osobu, která jim pomůže ukázat to, co se již nalézá v jejich nitru, za pomoci jakési maieutiky, sokratovské metody.
Mýlí se ten, kdo si myslí, že papež je v konfliktu s kulturou naší doby. Zná-li někdo dobře soudobé sekulární myšlení, pak je to Benedikt XVI, jak se ukázalo například v konfrontaci s Jürgenem Habermasem. Jeho kulturní přehled je rozsáhlý, ale nikdy mu není přítěží. A když vede dialog, zajisté neustupuje. Jedna věc je však jistá: ten, kdo diskutuje s papežem, postřehne, že ho papež chápe, naslouchá a rozumí mu. I když snad zásadně nesouhlasí, je zřetelné, že naslouchá a bere slova druhého vážně. Jeho odpověď má pevné principy a naznačuje, že slova druhého jistým způsobem obohatila jeho vlastní myšlení.
Co mne však spíše trochu překvapilo, byla jeho odhodlanost v rozhodování. I to však v podstatě vyplývá z jeho spirituality. Papež je osobou bezúhonnou, mužem, jehož rozhodnutí zrají myšlením a psaním, ale zejména meditací a modlitbou. Má odvahu i riskovat, pokud před Bohem v modlitbě uzná, že tak má jednat. Dovedl riskovat odmítnutí, když zrušil exkomunikaci lefébvristů, aby jim pomohl znovu se zamyslet a vrátit se do sféry církve. Anebo ještě předtím, když poskytl možnost mimořádného a nepovinného užívání staršího latinského misálu. Postupoval však stejně: ve svědomí cítil povinnost učinit všechno možné, aby tuto neshodu urovnal.
Také v případě kněží, kteří se provinili sexuálním zneužíváním, projevoval již jako kardinál schopnost okamžitého, jasného, ba i nepohodlného vystoupení. Jako když v rozjímáních velkopáteční Křížové cesty u Kolosea v roce 2005 řekl: ?Kolik špíny je v církvi! A to dokonce i mezi těmi, kteří by skrze kněžství měli naprosto patřit Kristu!?. Benedikt XVI. jako dobrý intelektuál přemýšlí důkladně a jakmile se rozhodne, čelí problémům beze strachu, jak to prokázal v listu Irským katolíkům.
Ostatně, odvahu měl vždycky. Během koncilu jako mladý teolog inspiroval kardinála Josefa Fringse a podílel se na psaní mnoha jeho promluv. Pamatuji se na jednu jeho nelítostnou kritiku vůči metodám tehdejšího posvátného oficia. Byla tak tvrdá, že se kard. Ottaviani urazil a žádal omluvu. Právě během Druhého vatikánského koncilu jsem byl členem pracovní skupiny teologů redigujících text konstituce Gaudium et spes o církvi v dnešním světě. Několik let po skončení koncilu jsem narazil na jeden spis monsignora Ratzingera, ve kterém vyslovil několik laskavých, ale zajímavých kritik tohoto textu. Pomyslel jsem si: škoda, že nebyl na mém místě, protože text, jinak dobrý, by nakonec byl určitě lepší.
Když mu jdu každoročně popřát k Vánocům, říkám mu vždycky: ?Díky za vaše magisterium, Svatý otče.? Jeho encykliky, homilie a jeho myšlenky zůstanou. Bude zapotřebí času, aby bylo možné je posoudit. A aby bylo možné poznat podle účinků jeho rozhodnutí, že viděl správně. Sám si vzpomínám, že jsem přijal poněkud nevrle slova jeho promluvy na Křížové cestě v roce 2005. Připadala mi poněkud přehnaná. Avšak i tady, jako v mnoha věcech, je třeba říci: měl pravdu.
Z italského listu Corriere della Sera, 18. dubna 2010
přeložil Milan Glaser
Kard. Roberto Tucci je italský jezuita, bývalý ředitel Vatikánského rozhlasu a v letech 1982-2001 organizátor zahraničních cest Jana Pavla II.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
