Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Minulou neděli během pastorační návštěvy v Turíně jsem měl to potěšení zastavit se v modlitbě před posvátným plátnem a připojit se tak k více než dvěma milionům poutníků, kteří nad ním mohli rozjímat během slavnostního výstavu v těchto dnech. Toto posvátné plátno může posilovat a živit víru a osvěžovat křesťanskou zbožnost, protože vybízí vydat se za Tváří Krista, k Tělu Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, a rozjímat Velikonoční mystérium, jež je středem křesťanského poselství. My, drazí bratři a sestry, každý podle své vlastní funkce, tedy s posláním, které nám Pán svěřil, jsme živými údy vzkříšeného Těla Kristova, které je živé a působí v dějinách. V dnešní katechezi bych se chtěl vrátit ke specifickému poslání kněží, jež podle tradice podstatně trojí: učit, posvěcovat a vést. V jedné z předchozích katechezích jsem mluvil o prvním z těchto tří poslání: vyučovat, hlásat pravdu, zvěst o Bohu zjevenému v Kristu - nebo jinými slovy ? o prorockém poslání uvádět člověka do kontaktu s pravdou, pomáhat mu poznat o jeho životě to podstatné, skutečnost samu.

Dnes bych se spolu s vámi rád krátce zastavil u druhého poslání, které má kněz, totiž posvěcovat lidi zejména prostřednictvím svátostí a bohoslužby církve. Tady je třeba si především položit otázku: Co znamená slovo ?svatý?? Odpověď zní: ?svatý? je specifická kvalita existence Boha, tj. absolutní pravda, dobrota, láska, krása ? čiré světlo. Posvěcovat nějakého člověka proto znamená uvádět jej do kontaktu s Bohem, s tímto Jeho bytím světla, pravdy a ryzí lásky. Takovýto kontakt samozřejmě člověka proměňuje. Ve starověku panovalo pevné přesvědčení, že nikdo nemůže vidět Boha, aniž by okamžitě zemřel. Síla pravdy a světla je příliš obrovská! Pokud se člověk dotkne tohoto absolutního proudu, nepřežije. Na druhé straně existovalo také přesvědčení, že člověk nemůže žít, aniž by s Bohem měl nějaký minimální kontakt. Pravda, dobrota, láska jsou základní podmínky jeho bytí. Je otázkou, jak může mít člověk s Bohem kontakt, který je základní, aniž by byl přemožen velikostí božské existence? Víra církve nám praví, že Bůh sám vytváří tento kontakt, kterým nás postupně přeměňuje na pravé obrazy Boží.

Tak se opět dostáváme k poslání kněze ?posvěcovat?. Žádný člověk sám od sebe, svou vlastní silou nemůže uvést druhého do kontaktu s Bohem. Podstatnou součástí milosti kněžství je dar, poslání vytvářet tento kontakt. Dochází k tomu hlásáním Božího slova, při kterém nám jeho světlo vychází vstříc. Obzvláště hutným způsobem se uskutečňuje ve svátostech. Ponoření do velikonočního mystéria smrti a vzkříšení Krista nastává ve křtu, je posíleno biřmováním a smířením, je živeno eucharistií, tj. svátostí, která buduje církev jako Boží lid, Tělo Kristovo a Chrám Ducha svatého (srov. Jan Pavel II., Pastores gregis, 32). Sám Kristus tedy posvěcuje, to znamená vtahuje do sféry Boží. Úkonem svého nekonečného milosrdenství některé povolává k tomu, aby ?byli? s Ním (srov. Mk 3,14) a stali se prostřednictvím svátosti svěcení, navzdory lidské ubohosti, účastníky Jeho vlastního Kněžství, služebníky onoho posvěcení, rozdavateli Jeho tajemství, jakýmisi ?mosty? setkání s Ním, Jeho prostředkování mezi Bohem a lidmi a lidmi a Bohem (srov. Presbyterorum ordinis, 5).

V posledních desetiletích se vyskytly tendence směřující k tomu, aby v totožnosti a poslání kněze převažovala dimenze zvěstování odděleně od posvěcování; často se tvrdilo, že prý je třeba překonat pouhou svátostnou pastoraci. Je však možné autenticky konat kněžskou službu překonáním svátostné pastorace? Co vlastně pro kněze znamená evangelizovat, v čem spočívá takzvaný primát zvěstování? Evangelia podávají, jak Ježíš prohlašuje, že zvěstování Božího království je cílem jeho poslání; toto poslání však není jenom ?promluva?, ale zahrnuje zároveň Jeho jednání. Znamení, zázraky, které Ježíš koná ukazují, že království přichází jako přítomná skutečnost, která v posledku splývá s jeho vlastní Osobou, sebedarováním. A totéž platí pro vysvěceného služebníka: on, kněz představuje Krista, Otcova Poslaného, pokračuje v jeho poslání prostřednictvím ?slova? a ?svátosti?, v této úplnosti těla a duše, znamení a slova. Svatý Augustin v jednom dopise biskupovi Honorátovi z Thiabe říká o kněžích: ?Ať jsou tedy služebníky Krista, služebníky Jeho slova a svátosti, toho co poručil nebo povolil? (Epist. 228, 2). Je třeba se zamyslet nad tím, zda v některých případech nebylo podcenění věrného plnění munus sanctificandi výrazem oslabení samotné víry ve spásnou účinnost svátostí a tudíž v aktuální působení Krista a jeho Ducha skrze církev ve světě.

Kdo tedy zachrání svět a člověka? Jediná odpověď, kterou můžeme dát, zní: Ježíš Nazaretský, ukřižovaný a vzkříšený Pán a Kristus. A kde se aktualizuje tajemství smrti a vzkříšení Krista, které přináší spásu? V působení Krista skrze církev, zejména ve svátosti eucharistie, která zpřítomňuje výkupnou oběť Božího Syna, ve svátosti smíření, která ze smrti hříchu navrací k novému životu, a v každém úkonu svátostného posvěcení (srov. PO, 5). Je proto důležité prosazovat odpovídající katechezi, která pomáhá věřícím chápat hodnotu svátostí, ale rovněž je nezbytné podle příkladu svatého faráře arského být ochotní, velkorysí a pozorní, když rozdáváme bratřím poklady milosti, které Bůh vložil do našich rukou a kterých nejsme páni, nýbrž strážci a správci. Především v této naší době, v níž se z jedné strany zdá, že víra slábne, a z druhé strany se vynořuje hluboká potřeba a šířící se touha po spiritualitě, je nezbytné, aby každý kněz pamatoval na to, že misijní zvěst, bohoslužba a svátosti nejsou v jeho poslání nikdy odděleny, a aby prosazoval zdravou svátostnou pastoraci formující Boží lid a pomáhající žít v plnosti liturgii, církevní bohoslužbu a svátosti jako nezasloužené dary Boží, tedy svobodné a účinné úkony jeho spasitelského působení.

Při letošní mši svaté se svěcením olejů jsem připomínal, že ?středem kultu církve je svátost. Svátost znamená, že na prvním místě nejsme my, kteří něco činíme, ale že nám Bůh svým konáním v předstihu vychází vstříc, hledí si nás a vede nás k sobě. ? Bůh se nás dotýká skrze materiální skutečnosti, ? které On najímá do své služby a činí z nich nástroje setkání mezi námi a Ním samotným.? (Homilie při mši sv. se svěcením olejů, 1. dubna 2010). Pravda, podle níž ve svátosti ?nejsme my těmi, kteří něco dělají?, se týká a má týkat také kněžského vědomí. Každý kněz dobře ví, že je nezbytným nástrojem Božího spasitelského jednání, ale vždycky nástrojem. Toto vědomí skýtá pokoru a velkorysost v udělování svátostí při respektování kanonických norem, ale také hluboké přesvědčení, že posláním kněze je umožňovat všem lidem sjednoceným v Kristu dávat se Bohu jako živá, svatá a Jemu milá oběť. Pokud jde o primát munus sanctificandi a správnou interpretaci svátostné pastorace, je opět příkladem svatý Jan Maria Vianney, který jednoho dne jistému muži, jenž říkal, že nemá víru a chtěl s ním diskutovat, odpověděl takto: ?Příteli můj, to jste na špatné adrese, já neumím rozumovat? ale potřebujete-li útěchu, jděte tam? (přičemž svým prstem ukázal neúprosně ke zpovědnici) a věřte mi, že mnoho jiných, kteří tam byli před Vámi, toho nelitovalo? (srov. Monnin A., Il curato d´Ars. Vita di Gian-Battista-Maria Vianney, vol.I, Torino 1870, str. 163-164).

Drazí kněží, prožívejte s radostí a láskou liturgii a bohoslužbu. Je to činnost, kterou koná Vzkříšený mocí Ducha svatého v nás, s námi a skrze nás. Chtěl bych zopakovat svou nedávnou výzvu: ?je nezbytné vrátit se do zpovědnic jako na místo slavení svátosti smíření, ale také jako na místo častějšího ?přebývání?, aby věřící mohl nalézt milosrdenství, radu a útěchu, cítit se milován a pochopen Bohem a zakusit přítomnost Božího milosrdenství, vedle reálné přítomnosti v Eucharistii? (Promluva k apoštolské penitenciérii, 11. března 2010). Chtěl bych také vybídnout každého kněze, aby intenzivně slavil a žil eucharistii, která je jádrem poslání posvěcovat. Ježíš chce přebývat s námi, žít v nás, sám se nám darovat, ukázat nám nekonečné milosrdenství a něhu Boží, jedinou Oběť Kristovy lásky, jež se zpřítomňuje, uskutečňuje mezi námi, sahá až k trůnu Milosti, v přítomnosti Boha objímá lidstvo a sjednocuje ho s Ním (srov. Promluva k římskému kléru, 18. února 2010). Kněz je povolán být služebníkem tohoto velkého mystéria, ve svátosti i v životě. Třebaže ?velká tradice církve zajisté správně oprostila svátostnou účinnost od konkrétní existenciální situace jednotlivého kněze, čímž je vhodně naplněno legitimní očekávání věřících? nijak to neosvobozuje od nutného a nezbytného úsilí o mravní dokonalost, které musí sídlit v každém opravdu kněžském srdci?. Příklad víry a svědectví svatosti od svých pastýřů Boží lid právem očekává (srov. Benedikt XVI., Promluva ke členům Kongregace pro klérus, 16. března 2009). A právě kořen vlastního posvěcení nalézá kněz ve slavení posvátných tajemství (PO, 12-13).

Drazí přátelé, buďte si vědomi velkého daru, kterým jsou kněží pro církev a pro svět. Prostřednictvím jejich služby Pán pokračuje ve spáse lidí, zpřítomňuje se a posvěcuje. Děkujte za ně Bohu a buďte svým kněžím zejména v těžkostech nablízku svojí modlitbou a podporou, aby stále více byli pastýři podle srdce Božího.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience