Bezradnost ve vztahu k politické scéně pociťují všichni, kdo by ji chtěli brát vážně. Křesťané však zvláštním způsobem, protože z hlediska evangelizace představuje ten nejobtížnější terén dnešního světa. V předvolebním období je to patrné nejvíce a to nejen u nás. Najít úzkou stezku mezi pohrdavě všeobecným nezájmem o politické dění a slepou horlivostí pro jedinou stranu, je svízel, která je typickým plodem moderní doby.
Proč? Francouzský spisovatel Fabrice Hadjadj podává v jednom svém eseji pronikavou odpověď na tuto otázku, když píše: ?Spolu s tím, jak ubývá smysl pro kontemplaci, vytrácí se také smysl pro politiku. Politika totiž skomírá, když nemá cíl, nebo lépe řečeno, když ztrácí ze zřetele smysl života.?
Tato souvislost byla samozřejmá starým řeckým filosofům (Platon, Aristoteles). Pro tyto předkřesťanské filosofy byly politika a etika spojitými nádobami, které měly přirozeně co do činění s náboženstvím. Kontemplovat či rozjímat božství pokládali za nejušlechtilejší činnost, která člověka činí šťastným a politiku chápali jako prostředek, který by lidem měl usnadňovat dosažení tohoto cíle. Teprve filosofičtí nedoukové takzvaného novověku (R. Descart, F. Bacone, D. Hume, I. Kant, G.W.F. Hegel aj.) zavedli a rozvinuli ?originální? myšlenkové přístupy, které protiřečí této přirozené souvislosti mezi obecným ? politickým ? snažením lidské společnosti a věčnou blažeností, jež je - více či méně vědomě - kýženým cílem každého lidského jedince.
Novověké přírodní vědy pak na základě těchto postkřesťanských duchovních přístupů rozvinuly postoj přezíravosti a zpupnosti vůči materiálnímu stvoření, které bylo redukováno na pouhou přírodu, z níž ? jak pravil Galileo Galilei ? ?vymámíme její tajemství tím, že ji položíme na mučidla vědeckého experimentu?. To byl počátek bezuzdného vykořisťování a ničení životního prostředí či přesněji stvoření. Lidská společnost nedopadá lépe, rozhodne-li se pěstovat plody zmíněné novověké inspirace. Devastující ideologie blouznivců 20. století zaštiťující se vědeckostí to přehledně dokázaly. Důvod tohoto krachu je zřejmý.
Výše citovaný katolický filosof jej podává takto: ?Pokud se vláda nepodřídí opravdové Transcendenci, zanikne. Antikřesťanská politizace odstartovaná francouzskou revolucí vedla v konečném důsledku ke všeobecnému odpolitizování. Občanství, které se uzamyká před Věčností, totiž degeneruje na jakousi ?tyjátrokracii? ? vyjádřeno platónským termínem. Chybí-li ono zaměření k Nebi, pokračuje francouzský autor, je politika brzy pohlcena ekonomií, okázalostmi, vedlejšími zájmy, kultem Adonise či Mamony, a nakonec se změní v tyranii, která může přijímat různé podoby až k té nejzazší, kterou je tyranie lidských práv, popírající práva Boží, tedy tyranie jedince, který terorizuje sám sebe a redukuje se na cynického, slepého a nešťastného živočicha, na ovci bez pastýře.?
Je více než zřejmé, že politická scéna v Evropě, tedy i u nás, skutečně trpí onou tyjátrokracií, na níž se rády pasou sdělovací prostředky anebo ji rovnou spoluvytvářejí. Viníky tohoto stavu však netřeba hledat v konkrétních lidech, ale v konkrétních myšlenkových či duchovních přístupech, které bývají bezmyšlenkovitě přejímány a šířeny, aniž by je kdo pojmenovával. Pojmenovávat by je měli křesťané inspirovaní církevním magisteriem, to znamená: nepřetržitě v dějinách identifikovatelným Kristovým učením víry.
Bezradnost, ne-li přímo malomyslnost, kterou pociťuje katolík před volbami, se nevyskytuje jenom u prostého Božího lidu, jak by bylo možné se neomaleně domnívat. Naše země nejsou výjimkou. Postoj k politice vykazuje trhlinu, která vznikla nedostatečnou věroučnou reflexí o této oblasti v postkomunistickém období. Utopická otevřenost vůči tomuto světu, kterou trpěla pokoncilní církev na Západě dávno před pádem komunismu, napáchala u nás škody až později.
Tato otevřenost křesťanství, které by chtělo nabízet pouze to, co svět už dávno zná a přijímá, je jedním z důsledků onoho novověkého duchovního minimalismu, který se vyskytuje v celé škále intelektuálních disciplin tím, že pod zdáním korektnosti dává do závorky určitá témata či pravdy nebo přímo pravdu samu. Politická korektnost má různé podoby a pro křesťana v zásadě není tím nejhorším zlem. Tím je až takzvaná teologická korektnost, která klade do závorky poslední věci (nebe a peklo), sociologická korektnost, která škrtá prvotní hřích, a ta pedagogická, která odsouvá stranou askezi a sebezápor. Všechny dohromady jsou manifestací marasmu, novověkem okleštěného, lidského rozumu a tím i svobody. Řečeno opět slovy francouzského autora:
?Agnostická politika degraduje rozum na pouhý nástroj prospěchářského kalkulu, šíří morální relativismus a světácký estetismus a nedává lidské osobě možnost plně se realizovat. Školství poplatné této politice je pak plánovaným masakrem lidských myslí. Člověk totiž navzdory všemu stále plane touhou po absolutnu a škola, která nenaučí mladé lidi pěstovat tuto touhu správně a důsledně, favorizuje invazi iracionálna s jeho tristními následky: sebevraždami, ohlupujícími sektami a násilnickým fanatismem. Naše školy, které pod záminkou laickosti a tolerance chtějí vypadat nenábožensky, se podloudně mění na školy koránické nebo buddhistické, pokud ne rovnou na semináře nicoty.?
Fabrice Hadjadj, sám středoškolský profesor, pak pokračuje: ?Naše osnovy filosofie, které systematicky obcházejí otázky existence Prvního principu a nesmrtelnosti lidské duše, tak nabádají k utopení se ve stupidních vírách, např. v reinkarnaci nebo v mimozemšťany anebo ve směšnou bižuterii aktuálního scientismu, který spočívá v představě, že matérie je inteligentní, sama sebe organizuje a že náhoda je schopna vyprodukovat řád, který přesahuje samotný náš rozum... Jak by s tím vším mohl náš režim nebýt pouhou sázkou do loterie?? - ptá se v závěru své eseje Fabrice Hadjadj.
Citováno z knihy Fabrice Hadjadj, La terra strada del cielo, Lindau, Torino 2010, str.103-106; orig. La terre chemin du ciel, Les provinciales, 2002.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
