Je pochopitelné, že během cesty do Portugalska se pozornost médií soustředila na interpretaci Fatimského poselství a jeho souvislost s krizí v církvi, plynoucí z tristních hříchů některých kněží, ale byla by škoda nechat projít bez povšimnutí mimořádnou lekci modernosti, kterou tam Benedikt XVI. podal na setkání se světem kultury a která vyvěrá ze samotného jádra učení papeže Ratzingera. V roce 2006 v Řeznu a v encyklice
Spe salvi roku 2007 papež již předložil hodnocení ústředních momentů moderní doby neboli novověku: protestantské reformy, osvícenství a ideologií 20. století. V každém z těchto momentů rozlišil aspekt určitého požadavku, který je možné sdílet: reakci na renesanční racionalismus u Luthera, kritiku fideismu a přehodnocení rozumu v osvícenství, touhu vyřešit problémy a nespravedlnosti, které způsobilo sociální a politické přehodnocování osvícenství, v ideologiích 20. století, a dále pak moment katastrofického vyústění, kdy je spolu se špinavou vodou z vaničky vylito i dítě a jsou nabízeny léky, které vyvolávají ještě horší choroby než ty, které měly být uzdraveny. Takto Luther spolu s racionalismem zahodil rozum, když rozložil středověkou syntézu víry a rozumu; osvícenství ve snaze rozum rehabilitovat, jej zcela oddělilo od víry, stalo se laicismem a vede k rozkladu samotného rozumu, který chtělo zachránit; ideologie 20. století kritizující abstraktní osvícenskou svobodu, vedly k faktickému popření svobody a změnily se na krvavé mechanismy tyranie a útisku. Moderna tedy obsahuje jednak požadavky, které nejsou naprosto pomýlené, a jednak příslušné vyústění či odpovědi, které začínají u velkých omylů a končí u velkých hrůz.
Toto téma je aktuální také uvnitř církve. Petrovské magisterium Benedikta XVI. na setkání s portugalským světem kultury v Lisabonu se soustředilo na správnou interpretaci Druhého vatikánského koncilu. Právem se říká, že se koncil ujal moderny. Znamená to však, že Koncil přijal požadavky moderny, anebo že sdílí také ideologické odpovědi moderny na tyto požadavky? V prvním případě může být Koncil chápán v duchu církevní tradice, počínaje Tridentským koncilem, který se konfrontoval s otázkami kladenými Lutherem, ale dal na ně zcela jiné odpovědi, až po Lva XIII., jehož dvousté výročí narození připadá na letošní rok, který tváří v tvář rodícím se ideologiím vždycky přijímal požadavky vznášené dějinami a nacházel v pokladu církevní tradice prvky, pomocí nichž je možné na ně odpovědět. V případě druhém je prý Druhý vatikánský koncil radikálně inovační, je prý ústupkem církve ideologiím moderny, přelomem v tradici, tedy procesem, který Benedikt XVI. nazývá ?hermeneutika diskontinuity a zvratu? vzhledem k tomu, co bylo dříve.
V Portugalsku se papež k tomuto tématu vrátil a jeho promluva z 12. května v Lisabonu určená světu kultury zajisté zaujme místo mezi zásadními projevy jeho pontifikátu. Jeho východiskem je jako obvykle Druhý vatikánský koncil, na kterém ?církev, vycházejíc z obnoveného vědomí katolické tradice, bere vážně, rozlišuje, proměňuje a překonává kritiky, které jsou základem sil, jež charakterizují modernu, totiž reformaci a osvícenství. Církev tak sama přijala a přetvořila na něco lepšího požadavky moderny tím, že je překonala a vyhnula se navíc jejich omylům a slepým uličkám.? Benedikt XVI. tedy vybízí k tomu, aby se v moderně rozlišovaly částečně oprávněné požadavky a pomýlené odpovědi, opravdové problémy a falešná řešení; požadavky, jejichž částečně oprávněného obsahu se církev ujala, ale ?překonala a vyhnula se jejich omylům a slepým uličkám?, v nichž moderna tyto požadavky unáhleně odhodila a nakonec v nich popřela i to, co v nich původně mohlo být rozumné a průchodné.
Moderna podle papeže může a má být jakožto vazivo požadavků brána vážně a stát se tak předmětem rozlišování. Moderna jakožto ideologie však musí být podrobena rezolutní kritice. Tato ideologie s sebou nese odmítání tradice a to jak té s malým písmenem jakožto kulturní odkaz minulých generací, tak té s velkým písmenem jako pravdu uchovávanou a předávanou církví v Duchu svatém, a zároveň prosazuje idolatrii přítomnosti. V Portugalsku papež pojmenoval ideologii, která ?absolutizuje přítomnost a odděluje ji od kulturního odkazu minulosti?, takže se nakonec prezentuje ?bez snahy ukázat budoucnost?. Považovat přítomnost za ?inspirační zdroj smyslu individuálního i společenského života? vede ke znehodnocení tradice, která v Portugalsku ? a nejenom tam ? ?umožnila vznik toho, co můžeme nazvat ?moudrostí?, to znamená smyslem života i dějin, jejichž součástí byl souhrn etiky a ?ideál?, který třeba realizovat?. Obojí je spjato s pravdou, která je totožná s Ježíšem Kristem. ?Konflikt mezi tradicí a přítomností se vyjadřuje krizí pravdy. Jedině pravda může usměrnit a naznačit cestu zdařilého života?. V tomto konfliktu je církev ochránkyní pevné a vznešené tradice. Slova Benedikta XVI. nejsou dvojznačná. Obhajoba pravdy před relativistickým a anti-tradičním zbožňováním přítomnosti je poslání, kterého se církev nikdy nemůže zříci, opakuje papež, neboť ?lid, který už nerozeznává, co je jeho pravdou, ztratí se v labyrintu doby a dějin?. Jinými slovy, kdo se ve jménu modernistického kultu přítomnosti zříká tradice a přerušuje své spojení s minulostí, zbavuje se zároveň možnosti mít budoucnost.
Z internetových stránek CESNUR autora, italského publicisty Massima Introvigne
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
