Drazí bratři a sestry,
Bohoslužbou prvních nešpor vstupujeme do slavnosti svatých Petra a Pavla. Je nám dáno činit tak v papežské bazilice zasvěcené apoštolovi národů v usebrané modlitbě nad jeho hrobem. Rád bych proto orientoval svou krátkou reflexi k perspektivě misijního povolání církve. Toho se týká třetí antifona žalmu, který jsme se modlili, a biblické čtení. První dvě antifony jsou věnovány svatému Petrovi; třetí svatému Pavlovi a říká: ?Svatý apoštole Pavle, tebe si Pán vyvolil, abys hlásal pravdu po celém světě?. A v krátkém čtení, vzatém ze začátku listu Římanům, se prezentuje Pavel jako ?povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti? (Řím 1,1). Postava Pavla ? jeho osoba a jeho služba, celá jeho existence a jeho tvrdá práce pro Boží království - jsou cele věnovány službě evangelia. V těchto textech je patrný smysl hnutí, jehož protagonistou není člověk, ale Bůh, dech Ducha svatého, který vede apoštola na cestách světem, aby nesl všem dobrou zvěst: přísliby proroků, které byly naplněny v Ježíši, Kristu, Božím Synu, zabitému pro naše hříchy a vzkříšenému pro naše ospravedlnění. Šavel už není; je Pavel, ba Kristus, který žije v něm (srov. Gal 2,20) a chce dosáhnout ke všem lidem. Pokud tedy slavnost svatých patronů Říma odkazuje na dvojí typické napětí této církve, na jednotu a na univerzalitu, pak kontext, ve kterém se dnes večer nacházíme, nás volá k tomu, abychom upřednostnili ten druhý a nechali se takřka ?strhnout? svatým Pavlem a jeho mimořádným povoláním.
Jméno apoštola národů si zvolil Boží služebník Jan Křtitel Montini, když byl uprostřed konání Druhého vatikánského koncilu zvolen Petrovým nástupcem. V rámci svého programu uskutečňování koncilu svolal Pavel VI. roku 1974 biskupskou synodu na téma evangelizace soudobého světa a rok poté vydal apoštolskou exhortaci Evangelii nuntiandi, která začíná těmito slovy: ?Hlásání evangelia lidem naší doby, kteří jsou plni nadějí, ale často i zkoušeni strachem a úzkostí, je beze vší pochyby službou prokazovanou nejen křesťanskému společenství, ale i celému lidstvu? (č.1). Aktuálnost tohoto tvrzení je zarážející. Je z něho cítit výjimečná misijní vnímavost Pavla VI. a prostřednictvím jeho hlasu i velká koncilní touha evangelizovat soudobý svět, touha, která vyvrcholila dekretem Ad gentes, ale která prostupuje všemi dokumenty Druhého vatikánského koncilu a která ještě předtím živila smýšlení i práci koncilních otců, kteří se shromáždili, aby prezentovali světový rozmach, jehož dosáhla církev způsobem, který ještě nikdy nebyl tak hmatatelný.
Slova nedovedou vystihnout, jak ctihodný Jan Pavel II. během svého dlouhého pontifikátu rozvinul tuto misijní projekci, která ? což je třeba vždy zdůraznit ? odpovídá samotné povaze církve a která spolu se svatým Pavlem může a má stále opakovat: ?Tím že hlásám evangelium, se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal? (1 Kor 9,16). Papež Jan Pavel II. živě znázorňoval misijní povahu církve apoštolskými cestami a důrazem svého magisteria na ?novou evangelizaci?: ?novou? nikoli co do obsahu, ale ve vnitřním rozletu, otevřenou na milost Ducha svatého, který představuje moc nového zákona evangelia a který neustále obnovuje církev; ?novou? co do hledání způsobů, které by odpovídaly této moci Ducha svatého a byly přizpůsobeny době a situaci; ?novou? protože je potřebná také v zemích, které už zvěst evangelia obdržely. Všem je zcela zřejmé, že můj předchůdce dal mimořádný podnět misijnímu poslání církve nejenom vzdálenostmi, které překonal, ale především ryzím misijním duchem, který ho oživoval a kterého nám odkázal na úsvitu třetího tisíciletí.
Na počátku své petrovské služby jsem shrnul tento odkaz tvrzením, že církev je mladá a otevřená k budoucnosti. A dnes nad hrobem svatého Pavla opakuji: církev představuje ve světě nezměrnou moc obnovy. Není to zajisté její moc, ale moc evangelia, z něhož vane Svatý Duch Boží, Bůh Stvořitel a Vykupitel světa. Výzvy doby vždycky přesahují lidské schopnosti, ať už ty historické a sociální, a tím spíše ty duchovní. My Pastýři máme někdy dojem, že prožíváme znovu onu zkušenost apoštolů, kdy šly za Ježíšem zástupy lidí, a On se apoštolů tázal: co můžeme učinit pro tyto lidi? Oni tehdy zakoušeli svou nemohoucnost. Ježíš jim však dokázal, že nic není nemožné ve víře v Boha a že několik požehnaných a sdílených chlebů a ryb mohlo nasytit všechny. Avšak neexistoval ? a není ? pouze hlad po materiálním pokrmu. Existuje hlubší hlad, který může nasytit jenom Bůh. Také člověk třetího tisíciletí touží po autentickém a plném životě, potřebuje pravdu, hlubokou svobodu a nezištnou lásku. Také na poušti sekularizovaného světa má duše člověka žízeň po Bohu, po živém Bohu. Proto Jan Pavel II. napsal: ?Poslání Krista Vykupitele, které je svěřeno církvi, zdaleka ještě není splněno,? a dodal: ?Jediný pohled na lidstvo v jeho celku na konci druhého tisíciletí nám ukazuje, že toto poslání vázne dosud v začátcích a že my se ze všech sil musíme zapojit do práce na jeho splnění (Redemptor missio, 1). Na světě existují regiony, které stále čekají na první evangelizaci, jiné už ji obdržely, ale potřebují prohloubení, a jsou další, kde evangelium již dávno zapustilo kořeny a dalo vznik křesťanské tradici, ale kde během posledních staletí ? složitými dynamikami ? způsobil proces sekularizace vážnou krizi smyslu křesťanské víry a příslušnosti k církvi.
V této perspektivě jsem se rozhodl vytvořit nový organismus v podobě Papežské rady, jejímž základním úkolem bude prosazovat opětovnou evangelizaci v zemích, kde už jednou byla hlásána zvěst víry a jsou tam přítomny církve starodávného založení, ale které prožívají postupnou sekularizaci společnosti a určitý druh ?zatmění smyslu pro Boha? a představují výzvu k nalezení odpovídajících prostředků opětovného předkládání nepomíjivé pravdy Kristova evangelia.
Drazí bratři a sestry, výzva nové evangelizace interpeluje univerzální církev a také po nás žádá, abychom pokračovali ve snaze hledat plnou jednotu křesťanů. Výmluvným znamením této naděje v tomto smyslu jsou pravidelné vzájemné návštěvy mezi církvemi Říma a Konstantinopole u příležitosti svátků jejích svatých patronů. Proto dnes znovu s radostí a uznáním přijímáme delegaci vyslanou patriarchou Bartolomějem I., kterého tímto co nejsrdečněji zdravím. Přímluvy svatých Petra a Pavla kéž vymohou celé církvi horlivou víru a apoštolskou odvahu, aby byla hlásána světu pravda, kterou všichni potřebujeme, pravda, kterou je Bůh, počátek a cíl vesmíru a dějin, milosrdný a věrný Otec, naděje života věčného. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
