Náhorní plošina Bolivie. Dodávka se pomalu courá podél břehů jezera Titicaca ve výši 3 900 metrů nad mořem. Modravá obloha se zřítila do hlubin jezera, jehož zčeřené vlnky se opájí chrpovou modří. Mezi vesnicí San Pedro a San Pablo se cesta přeruší kvůli krátkému převozu na voru pohaněném motorem. Já a Manuelita, matka Juancity sestoupíme, abych si trochu protáhly nohy.
Manuelita má na sobě tradiční kroj: dlouhou stupňovitou sukni s vyšívanými květy a černý tvrďák na pletenci černočerných vlasů. Vždyť dnes je velký svátek: jede se do Copacabany dát požehnat dodávkové auto. Po průjezdu průsmykem začne silnice prudce stoupat do sopečných útvarů, řady útesů spadajících do jezera, a všude malinkatá hrbolatá políčka porostlá boby a karavany huňatých lam. Za jednou zatáčkou se náhle vynoří osamělá hora ve formě homole cukru nad dokonalým půlkruhem zálivu ? Copacabana. Silnice se ostře svažuje k jezeru a vede přímo na náměstí před velký koloniální chrám Černé Madony, kde se už tísní desítky aut, kamionů a dodávek se zhasnutým motorem, zato ověnčených girlandami. Máme ještě dvě hodiny do začátku požehnání vozidel, a tak toho využíváme k návštěvě svatyně. Jestliže venku běloba vápna oslepuje, uvnitř září ve světle svic pozlacený oltářní štít (retabulum) v jehož středu výrazně vystupuje černá soška Nuestra Seňora de la Candelaria, Královna Bolivie, oblečená jako princezna Inků.
Vycházíme pozpátku, abychom se neotočily zády k Madoně. Ale tím to nekončí, vysvětluje mi Manuelita: na úsvitu dějin tu bylo místo kultu Velké Matky Pachamama, protože Copakabana je velká Pacarina (od slovesa pacaryi, které znamená vzejít, zrodit se, svítat): pro andskou kulturu místo s mnoha jeskyněmi a vodou, bod privilegované komunikace mezi světem Qua (Cay Pacha), světem nahoře (Janan Pacha) a světem tajemství (Ucu Pacha). A Manuelita naléhavě vysvětluje, že Ucu Pacha není podzemní svět mrtvých, nýbrž svět Ducha: vnitřní svět. Vede mě za kostel, malý vchod vede do temné neozdobené jeskyně: je to jakýsi tunel v černé skále, který se táhne podél chrámu. Na jeho konci září jiná soška s černou tváří se sladkým výrazem přijetí. A že se nejedná pouze o obraz, nýbrž o skutečnou přítomnost, jež je s to naslouchat a odpovídat zázrakem, to říká chování žen, jež jsou kolem mne. Manuelita roztáhne paže v posvátném znamení Velké Matky: je to živý symbol Pachamama a každé ženy při obětování. V těsném prostoru a temnotě jeskyně se táhne kamenný stůl, na němž jsou desítky zapálených svic. V jejich blikotání je sotva vidět gesta a tváře. Šourání kroků na vlhké podlaze a šepot modliteb vytváří dojem tichého šplouchání vody.
Manuelita, když se její svíce začíná rozpouštět, ponoří do vosku prst, pak se svraštěným čelem píše ukazováčkem na stěnu iniciály svého jména. Tehdy si všimnu, že na černé a vlhké skále se táhne pás různobarevných voskových nápisů a prostých figur, otisků rukou představujících nějaký slib nebo prosbu o plodnost. V přítmí se ženy sesouvají k zemi a schoulí se s tvrďákem na očích, jakoby chtěly spát. Přišly sem z celé Bolivie a z blízkého Peru v duchu starobylé úcty nenarušené umělým rozdělením diktovaným hranicemi, aby svěřovaly Velké Matce dlouho vyprošované mateřství, své ponížené tělo nebo sad, který chřadne. Čekají se zavřenýma očima: poněvadž v této temnotě, jako v jeskyni věšteb, černá Madona odpovídá tím, že hovoří ve snu. Sotva jsme vyšly, Manuelita zavrtí hlavou: vidění poslaná černou Madonou nejsou mechanickým produktem působení drog. Říká mi: ?Sny, které pocházejí z bylin-drog jsou sueňos de burros, sny oslů. Vidění se zrodí ve světě nitra (Ucu Pacha), ve vlastní duši tepající vírou?.
Na náměstí sílí atmosféra výročního trhu. Dojdeme k Juancitovi, který mezitím vyleštil dodávku a ozdobil ji jako nějaký oltář: pentlemi, kokardami, girlandami květů, bugainvilleí, festony barevných papírků i vlněných, svíčkami. Uprostřed čelního skla velký obraz, který je tak trochu Madona Candelaria a trochu Pachamama. Na improvizovaném ohništi spaluje několik listů tabáku a koky. Mává plechovkou přede mnou a Manuelitou, aby i nám dal přivonět ke kouři. Pak se obrátí na čtyři světové strany a zpívá ?Ay con mi lindo ay tabaquito... Nastává chvíle malé úlitby piva, které předchází obřad ?tinca?, kropení třemi prsty na čtyři světové strany. Důvěrná oběť neviditelným silám, které hnízdí na vysokém otcovském vrcholku Copacabany a v mateřské čistotě jezera Titicaca. Starobylá gesta, která se konají už po tisíciletí. Zbytkem piva se polije předek dodávky, potůčky pěny stékají až k pneumatikám ale i po skle a odkapávají na asfalt. Je to obřad kečua ch´alla, oběť alkoholu pro plodnost.
Mezitím už začíná požehnání. Usměvavý fraticello-bratříček, jak důvěrně oslovují kněze v bělostné rochetě, jde od vozu k vozu a drže v ruce kropenku používá na ?Asperges? ? na kropení ? větvičku rudých růží, aby každý vůz mohl vhrnout mládě ještě krásnější a větší... Pak zazní výbuch klaksonů a začne ohňostroj. Připíjí se chacha, nabízí se kolemjdoucím, aby se všichni podíleli na slavnosti. Napijte se i vy! Manuelita se srdečně směje, Juancito má úsměv od ucha k uchu: ?Černá Madona nás nenechá samé. Je s námi stále. Je naše mateřská ochrana?. Kolem dokola se usmívají prodavačky květů, svíček, polévky, ovoce či bobů. Celé náměstí je zalito úsměvem, ba překypuje. Já také popíjím chicha a cítím se kulturně neobratná. Quién sabe (Kdo ví), my v Evropě zvolili jinou cestu, ale snad jsme se nenaučili tolik se radovat, nedokázali jsme být aspoň takhle šťastní.
Z denníku Avvenire přeložil Josef Koláček.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
