Rádio Vaticana

Snad to bude vyžadovat ještě nějaký čas, aby se pochopilo, zde jde o pomíjivou kulturní zálibu či, koneckonců velmi ?pařížský?, zlozvyk, nebo naopak zda tolik století opravdu nehrálo v jeho prospěch. Avšak ve Francii se nikdy předtím nemluvilo tolik o stoicích, o ?stoickém postoji a stoické morálce? jako nyní. Stoikové vtrhli nejen do intelektuálních klubů či salónů, nýbrž i zaplňují celé stránky lidových týdeníků a obrázkových magazínů; zvláštní přílohy jsou věnovány osobnostem jako byl Annea Lucio Seneca, římský císař Marcus Aurelius (161-180 po Kr.) nebo představitel pozdního stoicismu Epiktetos. Oživuje se zájem o filozofická díla Seneky De providentia (O prozřetelnosti), De constantia sapientis (O stálosti moudrého muže), Ad Gallionem de vita beata (Gallionovi o blaženém životě), Ad Serenum de otio (Serenovi o zahálce, nicnedělání), Ad Serenum de tranquilitate animi (Serenovi o pokoji v duši). Ale zvláště o jeho 20 svazkové dílo, 124 listů ?Epistolae morales ad Lucillum (Morální listy Lucillovi). Studují se ale i předvádějí nové inscenace jeho tragédií: Hercules furens (Rozběsněný Herkules) Troadae (Trojanky) Hecuba v Pseudoprobovi, Phoenissae (Féničanky) Médea, Phaedra, Agamemnon Thyestes.

Epiktetos (50 ? 138 pro Kr.) představitel pozdního stoicismu, učil v Římě stoickou filozofii a založil filozofickou školu. Jeho hlavní dílo nám zachoval historik Arasian z Nikomedie totiž Epicteti disertationes (Epiktetovy rozklady). A vlna dosáhla i do regálů knihkupectví, kde se v posledních letech objevila záplava nových komentovaných překladů zakladatelů stoické školy. Nebo také velkých filozofů hodně pozdějších, ale kteří jsou podle exegetů stoicismu považováni za nositele přinejmenším ?morálního stoicismu?: Montaignovy ?Eseje?, Carteisovy ?Metafyzické meditace? až po Spinozovu ?Etiku?.

Někdy, jak to například udělal Nouvel Observateur, jsou stoikové konfrontováni s názory Epikura; téměř přirozeně jako klíčový bod, největší důraz je kladen na vztah k tělu a ke zkušenosti utrpení: stoikové zastávali ctnosti sebeovládání a nelpění na pozemských věcech až k ideálu ataraxie (schopnost zachovat duševní klid i za nepříznivých životních okolností), jako prostředky k dosažení morální a intelektuální integrity. Ideálem stoiků je ovládání vášní, jež dovoluje duchu dosáhnout moudrosti. Z mnoha stran se ozývají hlasy, že stoicismus je světový názor vhodný pro přechodná údobí jako je naše pro hledání nových významů po zhroucení ideologií 19. století. Naše doba prý je náchylná k jakémusi ?pragmatickému? ústupu a k dosažení cílů osobního nebo kolektivního ?blahobytu? ovšem velmi omezeného okruhu.

Stoicismus, který už nějakou dobu obíhá ve Francii, je stále vázán na otázku ?dobra? . Mezi nejvíce a nejčastěji citované vykladatele stoiků jsou zvláště Michel Foucault a katolický myslitel Pierre Hadot. Rostoucí nedůvěra vůči velkým systémům zanechala vyklizené pole pro návrat otázky osobní ?moudrosti?, jež byla tak rozhodující v řecké myšlení, v řecké filozofii. Právě Hadot se mezi prvními zabýval problémem, zda jsou díla stoiků slučitelná s křesťanstvím. Snažil se najít v Duchovních cvičeních sv. Ignáce z Loyoly jakýsi možný můstek. Foucault naopak vykládá stoické myšlení především jako jakousi ?etiku vlastnění sebe?. Vlivný jezuitský měsíčník Études, který také věnoval pozornost prohloubení ?záliby ve stoicích? a šíření novo-stoické módy, v nichž je zahrnuto (implicitní) riziko Foucaultovy rozšířené lekce, totiž ?povzbuzovat člověka k opuštění světa a jeho násilí a jeho chaosu?.

Prostě by se dokořán otevřela brána k postoji ? nezajímat se o společnost a být k ní lhostejný. A to by vyústilo navzdory tak ?vznešeným? opěrným bodům, do individualistických názorů a sobeckého smýšlení tak rozšířeného v konzumní společnosti. Pro filozofku Nathalie Sarthou-Lajus, autorku článku v měsíčníku francouzských jezuitů Études, je soustředění se na sebe hlásané a žité stoiky těžko slučitelné s křesťanskou etikou, navzdory pokusům, jež byly v tomto smyslu vykonány. Jiní pozorovatelé zdůrazňují, jak móda stoiků dosáhla ve Francii svého vrcholu v hromadných sdělovacích prostředcích souběžně s dlouhou a úpornou debatou ?o konci života?.

Organizace prosazující eutanázii, jako je ?Sdružení pro právo důstojně zemřít?, si brzy dělaly nárok na vlastní ?stoické pojetí? lidského života. V těchto případech výklad antických myslitelů nakonec skončil v čiré ideologii. Další ?výklad? stoicismu, z mnoha hledisek vyšinutý, lze zaznamenat v dílech o tak zvaných ?technikách osobního rozvoje?. Už kvůli tomuto upadání do stavu ?odevzdat se nečinně osudu?, složit ruce do klína či - jak to vyjadřuje expresivně lidové rčení ?mouchy sežerte mě?- toto francouzské pobláznění pro stoiky zůstává jevem (aspoň společenským), který pravděpodobně nelze podceňovat. Již tolikrát v minulosti ideologie vylovila své opěrné filozofické body hodně, ale hodně v minulosti.

Chesterton ironizuje: ?Tak jako jedna generace může zničit příští generaci tím, že všichni vstoupí do kláštera nebo skočí do moře, tak mohou módní filozofové do jisté míry znemožnit další myšlení, budou-li učit, že myslet nemá cenu. Je zbytečné stále mluvit o rozdílu mezi rozumem a vírou. Rozum sám je předmětem víry. Musíme totiž věřit, že naše myšlenky mají vůbec nějaký vztah ke skutečnosti. Existuje myšlení, jež potlačuje myšlenky. Je to však jediné myšlení, které by mělo být potlačeno, radikálně vymazáno z lidského slovníku.?

?Za mého dětství chodili po světě dva podivní lidé, jeden se nazýval pesimista a druhý optimista. Podle běžného výkladu ? pesimista považuje svět za nejhorší možný, avšak optimista - za ten nejlepší. Obě tvrzení jsou však holý nesmysl, a proto je nutno hledat nějaký jiný výklad. Dospěl jsem k závěru, že optimista pokládá za dobré všechno, kromě pesimisty, a pesimista považuje za špatné všechno, kromě sebe.?

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky