Nový portál Vatikánského rozhlasu

Po několika katechezích o velkých teolozích bych vám dnes dopoledne rád představil další významnou postavu z dějin teologie. Jde o blahoslaveného Jana Dunse Scota, který žil na sklonku 13. století. Starobylý nápis na jeho hrobě shrnuje zeměpisné reálie jeho životopisu: ?Anglie jej přijala, Francie vzdělala, Německý Kolín uchovává jeho ostatky, ve Skotsku se narodil.? Nemůžeme tyto informace opomíjet také proto, že máme velmi málo zpráv o životě Dunse Scota. Narodil se pravděpodobně roku 1266 právě ve vesnici, která se jmenovala Duns, nedaleko Edimburgu. Přitahován charismatem svatého Františka z Assisi vstoupil do rodiny Bratří menších a roku 1291 byl vysvěcen na kněze. Byl obdařen pronikavou inteligencí se sklonem ke spekulaci. Tato inteligence mu v tradici vynesla titul Doctor subtilis, ?subtilní učitel?. Duns Scotus byl poslán studovat filosofii a teologii na slavných univerzitách v Oxfordu a v Paříži. Když úspěšně skončil svoji formaci, začal vyučovat teologii na univerzitách v Oxfordu, v Cambridge, a potom v Paříži. Jako všichni mistři té doby komentoval nejprve Sentence Petra Lombardského. Hlavní díla Dunse Scota jsou zralými plody těchto přednášek a jsou nazvána podle míst, kde vyučoval: Opus Oxoniense (Oxford), Reportatio Cambrigensis (Cambridge), Reportata Parisiensia (Paříž). Z Paříže Duns Scotus odešel, když vypuknul vážný konflikt mezi králem Filipem IV. Sličným a papežem Bonifácem VIII., a raději dal přednost azylu, než aby musel podepsat nepřátelsky laděný dokument proti Papeži, jak to král uložil všem řeholníkům. Z lásky k Petrovu stolci proto spolu s bratry františkány opustil Paříž.

Drazí bratři a sestry, tento fakt nás vybízí připomenout si, kolikrát se jen v dějinách církve, věřící setkali se záští a dokonce podstupovali pronásledování v důsledku své věrnosti a úcty ke Kristu, církvi a k Papeži. Všichni hledíme s obdivem na tyto křesťany, kteří nás učí střežit jako drahocenné dobro víru v Krista a společenství s Petrovým nástupcem a tím i se všeobecnou církví.

Vztahy mezi francouzským králem a nástupcem Bonifáce VIII. však nabyly velmi brzy přátelskou povahu a roku 1305 se Duns Scotus mohl do Paříže vrátit, aby tam vyučoval teologii s titulem Magister regens, dnes by se řeklo řádný profesor. Potom ho představení poslali do Kolína jako profesora františkánských teologických studií, ale 8. listopadu 1308 umírá ve věku pouhých 43 let. Zanechal však po sobě značný počet spisů.

V důsledku pověsti svatosti, které se těšil, se ve františkánském řádu záhy rozšířil jeho kult, a ctihodný papež Jan Pavel II. jej slavnostně potvrdil jako blahoslaveného 20. března 1993 a označil jej za ?opěvovatele vtěleného Slova a obránce Neposkvrněného Početí?. V tomto označení je shrnut obrovský přínos, který Duns Scotus nabídnul dějinám teologie.

Meditoval především o mystériu Vtělení a na rozdíl od mnoha křesťanských myslitelů té doby tvrdil, že Syn Boží by se stal člověkem, i kdyby člověk nebyl zhřešil. Ve svých Reportata Parisiensa praví: ?Myslet si, že by se Bůh vzdal tohoto díla, kdyby Adam nebyl zhřešil, bylo by zcela nerozumné! Říkám proto, že pád nebyl příčinou Kristova předurčení a že kdyby nepadl nikdo - ani člověk, ani anděl - Kristus by za této hypotézy byl předurčen rovněž? (in III Sent., d7, 4). Tato možná trochu překvapivá myšlenka se rodí z toho, že podle Dunse Scota je Vtělení Božího Syna zamýšleno Bohem Otcem v plánu lásky již od věčnosti jako dovršení stvoření a umožňuje každému stvoření v Kristu a skrze Něho, aby bylo naplněno milostí a vzdávalo tak chválu a slávu Bohu na věky. Duns Scotus, třebaže si uvědomoval, že Kristus nás v důsledku prvotního hříchu skutečně vykoupil svým Umučením, Smrtí a Zmrtvýchvstáním, zdůrazňuje, že Vtělení je největším a nejkrásnějším dílem dějin spásy, není podmíněno žádnou nahodilou skutečností, ale že původním záměrem Boha je konečné sjednocení všeho stvoření se sebou samým v osobě a v těle Syna.

Věrný učedník svatého Františka, Duns Scotus, rád kontemploval a kázal o mystériu spásonosného Kristova Umučení, výrazu nezměrné lásky Boha, který s nesmírnou velkorysostí vysílá paprsky Svojí dobroty a své lásky kolem sebe (srov. Tractatus de primo principio, c.4). Tato láska se nezjevuje pouze na Kalvárii, ale také v Nejsvětější eucharistii, k níž Duns Scotus choval hlubokou zbožnost a kterou chápal jako svátost reálné Ježíšovy přítomnosti a jako svátost jednoty a společenství, která nás vede k tomu, abychom se milovali vzájemně a milovali Boha jako Svrchované společné Dobro (srov. Reportata Parisiensia, in IV Sent.,, d.8, q.1, n.3).

Drazí bratři a sestry, tato silně ?kristocentrická? teologická vize nás otevírá ke kontemplaci, úžasu a vděčnosti: Kristus je středem dějin a kosmu, je Tím, který dává našemu životu smysl, důstojnost a hodnotu! Stejně jako papež Pavel VI. bych dnes i já chtěl volat ke světu: ?Kristus je zjevovatelem neviditelného Boha, je prvorozeným veškerého stvoření, je základem všeho. On je Učitelem lidství, je Vykupitelem; On se narodil, zemřel a vstal z mrtvých pro nás; On je středem dějin a světa; On je tím, který nás zná a miluje; On je druhem a přítelem našeho života? Kdybych měl mluvit o Něm, už bych neskončil? (Homilie, 29. listopadu 1970).

Předmětem reflexe Doctora subtilis je však nejenom role Krista v dějinách spásy, ale také role Mariina. V době Dunse Scota většina teologů vznášela námitku, která se jevila jako nezvratná, a mířila proti tezi, podle níž Nejsvětější Panna byla počata bez prvotního hříchu již od prvního okamžiku svého početí. Všeobecnost Vykoupení uskutečněného Kristem se mohla na první pohled vskutku jevit takovýmto tvrzením kompromitována, jakoby Maria nepotřebovala Krista a jeho vykoupení. Proto se teologové stavěli proti této tezi. Proto Duns Scotus ve snaze umožnit pochopení tohoto uchránění od prvotního hříchu rozvinul argument, který později roku 1854 přijal také blahoslavený papež Pius IX., když slavnostně definoval dogma Mariina Neposkvrněného Početí. Tímto argumentem je tzv. ?preventivní vykoupení?, podle něhož je Neposkvrněné Početí mistrovským dílem Vykoupení, které učinil Kristus právě tím, že mocí své lásky a svého prostřednictví dokázal svou Matku uchránit od prvotního hříchu. Maria je tedy naprosto vykoupena Kristem a to ještě před svým početím. Jeho spolubratři františkáni tuto nauku s nadšením přijali a šířili a další teologové se někdy slavnostní přísahou zavazovali ji hájit a zdokonalovat.

V této souvislosti bych rád poukázal na jeden fakt, který mi připadá důležitý. Naukou o Neposkvrněném Početí rozvinuli významní teologové jako Duns Scotus specifickým vkladem svého myšlení to, co Boží lid spontánně o blahoslavené Panně již věřil a projevoval v úkonech zbožnosti, uměleckými díly a vůbec v křesťanském životě. Víra v Neposkvrněné Početí i v tělesné Nanebevzetí Panny Marie tak už byla v Božím lidu přítomna, zatímco teologie ještě neměla klíč, jak ji interpretovat v úplnosti nauky víry. Boží lid tudíž předchází teology a to všechno díky nadpřirozenému sensus fidei, tedy schopnosti vlité Duchem svatým, která objímá realitu víry pokorou srdce a mysli. V tomto smyslu je Boží lid ?předcházejícím magisterem?, které musí být potom prohloubeno a intelektuálně přijato teologií. Kéž by teologové vždycky dokázali naslouchat tomuto prameni víry a zachovat pokoru a jednoduchost maličkých! Před několika měsíci jsem řekl: ?Existují velcí znalci, velcí specialisté, velcí teologové, kteří učí víře a kteří nás naučili spoustu věcí. Pronikli do detailů Písma svatého, dějin spásy. Nemohli však spatřit samo tajemství, pravé jádro? Podstatné jim zůstalo skryto! V naší době však existují také maličcí, kteří ho poznali. Pomysleme na Bernadetu Soubirous, na svatou Terezii z Lisieux a její nový přístup ke čtení Písma svatého, který nebyl vědecký, ale dobral se jádra Písma? (Homiliepři mši sv. se členy Mezinárodní teologické komise, 1. prosince 2009).

A nakonec. Duns Scotus rozvinul bod, na který je moderní doba velmi citlivá. Jde o téma svobody a jejího vztahu s vůlí a intelektem. Náš autor zdůrazňuje svobodu jako základní kvalitu vůle, čímž inicioval voluntaristický přístup, který se vyvíjel v kontrastu k takzvanému augustiniánskému a tomistickému intelektualismu. Podle Tomáše Akvinského, který následuje svatého Augustina, nelze svobodu pokládat za vrozenou kvalitu vůle, ale za plod spolupráce vůle a intelektu. Pojetí vrozené a absolutní svobody zasazené do vůle, která předchází intelekt, ať už v Bohu nebo v člověku, totiž nebezpečně svádí k pojetí takového Boha, který by nebyl vázán ani pravdou a dobrem. Snaha bránit absolutní transcedenci a odlišnost Boha tak radikálním a neproniknutelným zdůrazněním jeho vůle, nepočítá s tím, že Bůh, jenž se zjevil v Kristu je Bohem ?Logem?, který jednal a jedná naplněn láskou k nám. Jak tvrdí Duns Scotus v linii františkánské teologie, láska zajisté přesahuje poznání a je schopna pojmout vždy více než mysl, ale vždycky je láskou Boha ?Logu? (srov. Benedikt XVI., Řezenská přednáška, 2; 10. října 2006). Také pojem absolutní svobody vůle v člověku opomíjí vztah k pravdě a ignoruje, že samotná svoboda musí být osvobozena od mezí, které jsou jí ukládány hříchem.

V loňské promluvě k římským seminaristům jsem připomněl, že ?v každé době, již od počátku byla svoboda velkým snem lidstva, ale v novověku především? (Promluva při návštěvě římského semináře, 20. února 2009). Avšak právě moderní dějiny nás kromě naší každodenní zkušenosti učí, že svoboda je autentická a pomáhá budovat opravdu lidskou civilizaci jedině tehdy, pokud je smířena s pravdou. Pokud je odpoutána od pravdy, stává se svoboda tragickým principem destrukce vnitřní harmonie lidské osoby, zdrojem převahy silnějších a násilnějších a příčinou utrpení a zármutku. Svoboda jako všechny schopnosti, jimiž je člověk obdařen, roste a zdokonaluje se - tvrdí Duns Scotus - pokud se člověk otevírá Bohu a uplatňuje onu schopnost naslouchat Jeho hlasu, kterou nazývá potentia oboedientialis: dáme-li sluch božskému Zjevení, Božímu Slovu, a přijmeme-li ho, pak jsme dostiženi poselstvím, které naplňuje náš život světlem a nadějí a jsme opravdu svobodní.

Drazí bratři a sestry, blahoslavený Duns Scotus nás učí, že podstatné je v našem životě věřit, že Bůh je nám nablízku a miluje nás v Ježíši Kristu, a pěstovat proto hlubokou lásku k Němu a k jeho církvi. Na zemi jsme svědky této lásky. Nejsvětější Maria kéž nám pomáhá přijímat tuto nekonečnou lásku Boha, které se budeme těšit plně na věčnosti v Nebi, až bude naše duše konečně sjednocena navždy s Bohem ve společenství svatých.

Přeložil Milan Glaser.

Další články z podrubriky Generální audience