Je mocný duch celého pontifikátu Benedikta XVI. ve zřízení ? na svátek Petra a Pavla ? nové Papežské rady pro novou evangelizaci sekularizovaného (posvětštěného) Západu, pro nové hlásání víry ve světě, kde ?se zdá, že zmizel Bůh Ježíše Krista?. A je to jasné znamení, že nově zřízená rada byla svěřena arcibiskupovi, jako je Rino Fisischela, specialista v oné starobylé ?apologetice? , která se dnes ohleduplně nazývá ?fundamentální teologie?.
K pochopení je třeba položit si několik otázek, počínaje tou nejdůležitější: Je katolická církev opravdu v závažných těžkostech? Vždyť teologie a dějinná zkušenost ukazují, že byla vždy a vždycky bude zároveň triumphans et dolens. Jako její Zakladatel bude vždy, slovy Pascala, živá a plodná a zároveň umírající. Nehodné kněžstvo mezi pohlavním zneužíváním a obchodními záležitostmi? Žádné překvapení, neboť je ve své tváři jak čistá tak prodejná, jak matka svatých tak útočiště a vlast hříšníků. Pronásledovaná? Kdyby nebyla, popírala by napomenutí Krista učedníkům, že nemohou mít jiný osud než Mistr. Početně upadá, pokud se týká praktikujících věřících a duchovních povolání? To je nutno, koneckonců, protože jejím údělem, jak to předvídá evangelium, je být ?malým stádcem, kvasem, solí, hořčičným semínkem.
Je to prostě katechismus. Mýlí se proto ti, kteří se pouští do krkolomných rozborů a představují si Benedikta ?svíraného úzkostmi?, kvůli těmto problémům. Právě proto, že se na vše dívá očima víry, je papež Ratzinger velmi zarmoucený a neváhá to otevřeně vyznat, ale zároveň je na hony vzdálen ?úzkosti?. Když mi líčil skličující situaci katolické církev v pokoncilní době, dovolil jsem se ho zeptat, zda navzdory všemu má klidné noci. Udiveně na mne pohlédl: ?Proč bych neměl spát? Všichni musíme udělat svou povinnost až do konce. Ale Ježíš nás bude soudit podle dobré vůle a ne podle výsledků: Církev není naše. My jsme jen posádka lodi, která je jeho a On drží kormidlo a stanoví směr. Víme, že nastanou bouře, třeba i úděsné, že nebude chybět utrpení všeho druhu, ale také víme, že se nepotopíme a že dříve nebo později doplujeme do přístavu.
Zažívá-li papež ?úzkost?, pak jistě ne kvůli protivenstvím, často prozřetelnostním, v každém případě ohlášeným již před dvaceti staletími. Jestli je vůbec podezření na úzkost, pak kvůli zjištění ? které bylo u něho vždy jasné a trvalé ? že je to právě víra, která činí problémy. Nic nemůže zneklidňovat pastýře, vládne-li v kléru a laicích důvěra v existenci Boha, v pravdy evangelia v církev jako Kristovo tělo. Naopak nic nemůže stát na nohou, když zavládne přesvědčení, že existuje pouze Náhoda, Hmota, slepá Evoluce na místo Boha; že Písmo není nic jiného než chaotická antologie vzdálené semitské literatury; že církev je jakýsi multinacionální podnik nebo v lepším případě větší Nevládní pomocná organizace, či Červený Kříž s koníčkem pro náboženství.
Dvakrát, jenom v posledních dvou měsících Benedikt XVI. opakoval ? ano, a vždycky s nádechem úzkosti ? ?Víře dnes hrozí, že vyhasne jako plamen, který nenachází výživu?. Ve Fatimě připomínal obojetnost tolikerého aktivismu kněží, který se pachtí za tím jaké mravní, politické, společenské následky je třeba vytěžit z víry, aniž by se ptali, jaká je pravda a věrohodnost této víry. To totiž není dnes samozřejmé. A není to do té míry, že jsem jednou u stolu slyšel, jak mu uniklo důvěrné sdělení: ?Dnes mě na Západě neudivuje ateista, ale věřící?.
Určitá církevní inteligence a nomenklatury ho jeho zneklidnění neposilují, ale často se zdá, že mu brání. Jak opakoval v těchto dnech, je si vědom, že větší nebezpečí pro církev pochází z jejího nitra a nejen hřích peněz, horečné činnosti, a těla. Ví lépe než všichni ostatní ( čtvrt století na kongregaci pro nauku víry nebylo marné), že leckterá teologie, někdy i šířená na katolických univerzitách ba i papežských je záludná, našeptává pochybnosti a podkopává jistoty. Ví, že tolik biblické exegeze rozsekává Písmo svaté, jako by to byl jakýkoliv antický text a nekriticky přijímá metodu, která se nazývá ?kriticko - historická?, vytvořenou v 19. století ateisty nebo sekularizovanými protestanty a která je spíše ideologická než kritická. Základ na kterém vše stojí, vzkříšení Ježíše v duchu i v těle je uváděn v pochybnost, ne-li odmítán kněžími a fratery na katedrách. Ví, že základy katolické etiky jsou popírány v praxi tolikerou pastorálkou. Ví, že v seminářích, hrstka zbývajících mladíků závisí více na sociologu nebo psychologu, i když jsou nevěřící, než na duchovním otci ? na spirituálovi - a to prý je znamení ?osvícené otevřenosti?.
Jestliže plamen uhasíná, je to také kvůli tomu, že tak mnozí, ji neživí, i když by měli, ba dokonce pracují na tom, aby jej uhasili. Je tedy na čase házet do ohně otýpky a znovu objevit onu práci hledání věrohodnosti víry, onu shodu mezi ?věřit? a ?přemýšlet?, která vždy v církvi existovala, a která byla po koncilu opuštěna. Je tedy na čase vrátit se k apologetice, aby se dala potrava pochodni. Kdyby ta uhasla, nic by už nemělo smysl a sv. Petr i s Vatikánem by mohl být předán UNESCU jako prosté ?umělecké bohatství lidstva?.
Není to náhoda, že monsignore Fisichella, specialista na apologetiku ? nebo fundamentální teologii se zdál Benediktovi XVI, že je nejvhodnějším
topičem. Arcibiskupa čeká velmi náročná práce, a bude-li ji dělat dobře, pak bude kardinálem. Zde je pro církev v sázce všechno a nebudou stačit obvyklé kongresy a sympozia, debaty, ?katedry nevěřících? nebo obvyklá podrobná dokumentace pro vnitřní potřebu. Bude zapotřebí nových apologetů, respektujících všechny a zároveň nepoddajných a neohrožených při předkládání důvodů, pro které věřící není nikdy pověrčivý, protože evangelium je pravda.
Z deníku Corriere della Sera, 7. července 2010,
přeložil Josef Koláček.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
