Civilta cattolica z 5. června letošního roku přinesla zajímavou recenzi Ferdinanda Castelliho S.J. V ní představuje divadelní díla, která, jak sám píše v úvodu článku, ?uvádí na scénu člověka: člověka, který je rozrušen, ptá se, křičí, modlí se, pláče, je zmítaný protiklady a dilematy, nadějemi a zklamáními, temnotou a mlčením. Je-li tento člověk význačnou osobností, scéna nabývá zvláštní kontury, které otřásají a zneklidňují.?
Oněch pět osobností, které hry rozebírané Castellim, přestavují, jsou: Tolstoj, Nietzsche, Terezie z Lisieux, Freud a Kafka.
Pojďme si dnes přiblížit, jak Ferdinando Castelli prvního z nich - Lva Tolstoje v ?Noci v Arzamasu?.
Lev Tolstoj jako spisovatel je orlem letícím vysoko a slavnostně, jako člověk je zraněný a ztracený poutník. Jeho literární tvorba líčí člověka, který kráčí mezi stíny, uprostřed boje dobra se zlem a hledá přístav pokoje. Noc v Arzamasu od Vincenza Arnone, uvádí na scénu spisovatele v posledních letech jeho života, který zápasí s obtížnými rozhodnutími svého svědomí a s hlasy příslušníků své rodiny. Je to tedy text, který se podobá zpytování svědomí člověka, který si téměř posedlým způsobem uvědomuje volání země i nebe.
V roce 1869 Tolstoj se odebral do Arzamasu, aby tam investoval peníze, jež dostal za vydání románu ?Vojna a mír?. Chtěl tam koupit nějaké pozemky, jež byly právě na prodej. Strávil noc v jednom pokoji, kde dojde k tomu, co sám nazve ?hrůza z Arzamasu? Předešlý večer se několik zapáchajících a opilých mužů chlubí, že zabili pět, deset,dvacet lidí ?a byli na to hrdí, chlubili se tím a smáli se jako by šli na svatbu?.
Děj ?Noci z Arzamasu? se odehrává v kostele, před oltářem, scéna je potemnělá. Tolstoj vypadá jako ctihodný stařec, jeho mysl i duše jsou ještě jasné a rozechvělé. Jeden ženský hlas se ho táže a staví ho před jeho životní rozhodnutí.
Nejprve jako nihilistu a pak věřícího v Kristovo učení, které mu dá znovu se zrodit a uchrání ho před sebevraždou a nakonec je to Jasnaja Poljana, osvícení ( ?paprsek světa navíc pro mne?), která mu dala nový pohled na všechno a která mu změnila život. Hlas však naléhá: ?Onoho roku (1881) změnila tvůj život, avšak ty ses stal nesnesitelný, radikální, bezcitný vůči druhým a rodině, uzavřel ses do svého mysticismu? (str. 17).
Hlas se ztělesní: je to žena, která se k němu přiblíží, sundá svůj závoj, který zakrýval tvář. Je to Sofie, jeho žena. On celý užaslý zvolá: ?Ty, ty Sofie, má Sofie, má manželko Sofie, matko mých dvanácti dětí...? Aniž by se dojala, připomíná mu, že neměl lásku k dětem (?Byly to snad děti našeho hříchu??), lhostejnost k rodině (?Což jsme se nespojili ve jménu Krista Pána??) a útěk před rodinnými povinnostmi. K hlasu Sofie se připojují hlasy pěti dětí, které vystupují jako stíny a opakují evangelijní povinnost dát přednost pomoci rodině před obětí oltáře.
Starý otec si nejprve rukama zacpává uši, potřásá hlavou a vzlyká, pak vysvětluje důvody svých rozhodnutí, jež jsou odleskem slov, před chvílí pronesených tajemným hlasem mimo scénu. ?Z milosti Boha jsem člověk a křesťan, pro své skutky velký hříšník, pro své povolání nejubožejší poutník, bloudící z místa na místo. Moje pozemské statky jsou rancem na zádech s trochou suchého chleba a uvnitř rance je kazajka, Písmo svaté a nic jiného?. Obětoval jsem všechno, abych sloužil Všemohoucímu ?i své děti?; zřekl se ?zákona, zub za zub?, který považuje za správný jak stát tak církev; hlásal, že svět spasí a ne násilí či válka ( str. 27).
I vůči sobě je Tolstoj neúprosný. Utekl od rodiny, protože Kristus řekl, kdo miluje otce a matku více než jeho, není ho hoden; řekl také, kdo miluje dceru nebo syny více než jeho, není ho hoden (str. 29). Utekl před rodinným pohodlím, namáhal se jako venkovan na polích, stal se učněm u ševce, ale není klidný: uvědomuje si, že do něho pronikají iluze ?dokonalosti, radosti, pokoje, mystiky, překonat toto tělo, které mě vězní, které mě dusí, jež mě udržuje v nízkosti?. Temnota, lež, hřích, zlo.. Dosáhl slávy, ale musí ještě hledat, klepat, zoufale se pachtit po smyslu věcí, zahalit se do svých myšlenek, projít cestou smrti a tam se ztratit.
Po záplavě tolika vzpomínek, některých útěšných, některých hořkých, se myšlenky autora Smrti Ivana Iljiče soustředí na jeho smrt, kterou cítí, jak se blíží. Pojímá ji podle svého náboženství: je to náboženství bez Nejsvětější Trojice, bez osobního Boha, bez vtělení Slova, bez církve, bez nesmrtelnosti duše. Smrt? To je ztratit se, utonout v nekonečném pokoji věčného příbytku Boha, kde se na všechno zapomene a kde se uvidí, že ?všichni jsou nic?.
?Uteču před sebou, před svým jménem, před svým tělem z vězení, kterým je tento smrtelný život; uteču, z pavučiny lží, donucování, uteču od svých knih, od stránek svých deníků, od své slávy. Ach, smrt, propast, budoucnost: budu žebrákem bez domova, bláznem Krista, ubohým žebrákem s holí v ruce, který bude chodit od jednoho kláštera do druhého, budu cizincem v každém domě a budu prosit o skývu chleba dům od domu. A budou se mě ptát: ale kdo jsi vlastně? Jak se jmenuješ? Odkud přicházíš? (str. 33 nn)
Je-li smrt něco jako ?ztratit se ve věčném příbytku Boha? tedy zničení ? zapomenutí, nicota ? osoby, pak současný život ztrácí svou cenu. ?Nemám ani otce a ani matku kromě Boha a země? (str. 34). Ale jaký to může být Bůh, když není osoba, není stvořitelem, není transcendentním bytím, k němuž se člověk může obracet? Tolstojův Bůh, pojatý podle imanentistického a naturalistického klíče, je maska otcovství. Země je ?moje matka?? Není-li duše nesmrtelná, člověk je plodem procesů země a v ní se také rozpadne. Kdo jsem? Jak se nazýváme? Odkud přicházíme? Zbytečné otázky.
Divadelní hra vyústí do výhledu na smrt: ?Optima, Astápovo, Astápovo...? jež se otevřela ve stanici Astápovo, kde byl ?stařec s dlouhým vousem a velmi sladkým výrazem? nalezen mrtvý. Má vzhled ctihodného patriarchy, je slavnostní ve své chudobě. Kdopak to je? V kapse mu najdou dokument: Lev Nikolajevič TOLSTOJ.
Text Vincenza Arnone, je spíše ?tolstojovskou recitací?, než nějaké drama. Tak to definuje sám autor. Dramatická akce je nahrazena nasloucháním ?hlasům? a přítomností Sofie a dětí, více stínů než aktivních postav. Autor chtěl upřesnit dva prvky: úzkostné otázky, které zmítaly Tolstojem v posledních dnech a výzvu k nenásilí jakékoliv druhu, to byl základ jeho náboženství. Tolstojův svět je jistě mnohem rozsáhlejší. Noc v Arzamasu je střízlivý a jasný text, který vybízí k přijetí a prohloubení. Sté výročí Tolstojovi smrti, které připadá na letošní rok (2010), k tomu poskytuje příležitost.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
