Nový portál Vatikánského rozhlasu

Co může mít společného Friedrich Nietzsche se svatou Terezií z Lisieux? On hlasatel smrti Boha; ona svědkyně Boží přítomnosti? Zdálo by se že nic. Stojíme před dvěma protikladnými světy, živě vytesanými ve vlastním těle, jejich hlasy doléhají do dalekých horizontů. Bridget Edman měla odvahu se do toho pustit, studovat je a prezentovat je, zaměřujíc se na ideje, které ovládaly jejich život. Překvapivě odhalila některé důležité aspekty, které spojují jejich životní zkušenosti, ba dokonce je sbratřují. Spisovatelka předložila tyto aspekty ve dramatu ?Trny růží?, které je málo známé, i když má značnou hodnotu pro svůj obsah i pro scénickou originalitu.
Kdo je Bridget Edman? Narodila se 1957 ve Švédsku, v luteránské rodině, po pobytu v Holandsku a Velké Britanii se odstěhovala do Durbanu, v Jižní Africe, obrátila se na katolickou víru a v roce 1978 vstoupila do řádu bosých karmelitek v Johannesburgu. Nyní žije v klášteře v Kapském městě. Je autorkou duchovních děl a dramatických textů pro soukromá představení.

Trny růží mají hudební strukturu: mají pět jednání, inspirovaných X. Symfonií Gustava Mahlera. Každé jednání uvádí na scénu paralelní epizody z života Nietzscheho a svaté Terezie. V prvním jednání je vidět filozofa, jak sedí u psacího stolu. Je slyšet údery zvonů, které ho zneklidňují, protože mu připomínají Boha. Avšak Bůh je mrtev a on, Nietzsche, zůstal sám. Co na tom záleží? ?Nepotřebuji nikoho. Ani muže ani ženu, ani Boha.? Musí dosáhnout vrcholku, kde zazáří jeho génius. ?Ale to je děsné. Je tu chladno a samota. Nic nezůstává. Nic, ba ani sebevražda.? Zůstává nekonečno, které na něho upírá pohled a nahání mu strach. ?Ó hrozné nekonečno.?Je nutno bojovat, aby zvítězil nadčlověk.Ve vzrušeném rozhovoru se svým asistentem Petrem Gastem, vyhlašuje některé zásady nadčlověka: musí být sám, zřeknout se štěstí i lásky. ?Jednou jsem také já chtěl být šťastný. Chtěl jsem milovat. Ale nebylo nic a nikdo, kdo by zasluhoval mou lásku. Láska ponižuje, Petře. Dělá tě maličkým. Jenom slaboši, červové lidství milují. Silní bojují o moc a to dává dělat lidstvu pokroky a být více ušlechtilé.? Osud nadčlověka vyžaduje, aby kráčel vpřed v temnotě a prázdnu k horám, kde je mráz. ?Velikost je úděsná, Petře, hrozivá a osamělá.?

Také na Terezii, která zasvětila své mládí Bohu lásky, padne hrůza, když jí chrlení krve v klášteře v Lisieux, dává předtuchu blízké smrti. V nebi uvidí Boha, že ano? ?A blahoslavenou Pannu a maminku a tatínka? Protože ráj existuje, že ano? Řekni mi to! Řekni mi to!? Ale Bůh mlčí, smrt nahání strach, pochybnosti na ni útočí. ?Proč po mně žádáš tolik? Ty, ty, který opravdu jsi. Ach, Bože.? Utrpení těla i duše pokračuje, je stalé bolestnější. Nebe je pro ni zavřeno.?Ach, můj Bože, je taková tma, taková tma. Nikdy jsem nevěděla, že by bylo možné pochybovat. Chlad noci, temnoty, zima, prázdnota, jenom prázdnota, žádná posila, žádné ujištění? Můj Bože! Jsi tam? Proč jsi tak mlčenlivý? Jsi opravdu? Nebo není nic?? Železné sevření, které svírá srdce, trvá osmnáct měsíců ?a tyto měsíce byly jako staletí? vyznává. Také Nietzsche zůstal sám, zcela sám, na vysoko čnějícím vrcholku hory, v chladu, zabraný do vyhlašování svého poselství.

?Miloval jsem Lou opravdu? Ano, miloval jsem ji, jako jsem nemiloval žádnou ženu. Tenkrát to nebyl jenom živočich. Bylo cosi jiného, ale ona ? ta opice! Zrádkyně! Žena, omyl přírody! Měla by být zbičována! Nemám doslova nikoho. Ani manželku, ani Boha. A tedy to pro mne nemá žádný význam, žádný cíl, ani zde, ani potom, ono potom, které neexistuje? A tak se zakotvuji v mravním nihilismu, který není ničím jiným, než logickým následkem naprosté metafyzické porážky... Avšak je to těžké být bez domova... Nadčlověk. Ale mám strach. Mám tolik strachu.?

?Můžeme se bát společně?, říká mu nevinně Terezie, která je vedle něho ve šťastné scénické transposici. Rozhovor mezi dvěma tak rozdílnými osobami je prostý, střízlivý, zaměřený na málo věcí. Proč - ptá se ona ? nedělit se o strach a samotu? Proč se nestát přáteli. Proč nejít společně, nezáleží na tom, kam, i třeba na okraji propasti, ale společně? Její výzva je naléhavá.

Terezie: Pojď se mnou a stačí, prosím tě, pojď?
Nietzsche: A co budeme dělat?
Terezie: Kráčet.
Nietzsche:Kráčet a kam?
Terezie: Ke svobodě.
Nietzsche: A co ví o svobodě žena jako jsi ty? Ženy jsou pro to, aby byly otrokyněmi.
Terezie: To neříkáš vážně, že ano?
Nietzsche: A proč ne?
Terezie: A tedy kdo je svobodný?
Nietzsche: Kdo má moc.
Terezie: Všichni budeme mít moc.
Nietzsche: To je nemožné.
Terezie: Proč bychom ji nemohli sdílet?
Nietzsche: Nemíním se bavit o tomto argumentu s ženou, zvláště s tak mladou, jako jsi ty. Ženy jsou k tomu, aby byly otrokyněmi.
Terezie: To zní úděsně.
Nietzsche: Tím hůř.
Terezie: Naháníš mi strach.
Nietzsche: To by ti mohlo dát podnět k zamyšlení.
Terezie: Já jsem si jista, že jsem svobodná a že také budu.
Nietzsche: Svobodná padnout do propasti.
to vím. To všechno znám. Nemůžeme mít strach společně. Prosím tě.
Nietzsche: Já nemám strach!
Terezie: Ale jistěže ano.
Nietzsche: Ne!
Terezie: Můžeme mít strach společně a kráčet společně?
Nietzsche: A kam?
Terezie: Ke svobodě.
Nietzsche: A padnout do propasti?
Terezie: Padněme společně.
Nietzsche: Padá každý sám.
Terezie: Ale my si musíme jeden druhému pomáhat.

Rozhovor pokračuje. Nietzsche jí naznačuje svou teorii boje o přežití, která předvídá vyhlazení slabých. Terezie se nezalekne a trvá na své touze kráčet společně a také padnout do propasti, ale společně. A když se loučí, ona mu slibuje, že se vrátí, aby se s ním setkala. Brzo sama udělá úděsnou zkušenost propasti. Referuje o tom ateistický lékař, který ji ošetřuje.

?Náhle mi byla vzata jakákoliv jistota. Temnota, naprostá temnota mne zahalila a zůstala jsem viset nad propastí. Zpočátku jsem nevěděla, co se děje. Jakoby chladná, ledová ruka uchopila mou duši. Byl to nesnesitelný strach. Nechtěla jsem žít, ale neodvažovala jsem se umřít. Avšak zatímco jsem tam visela, aniž bych věděla, zda spadnu ? a kam ? Nebo zda budu i nadále viset na onom jediném vláknu, stalo se něco podivného. Viděla jsem život, celý život, svatý i hříšný, škaredý i krásný, malý i velký, viděla jsem do života, do celého života a byla to jedna jediná věc. Vstoupila jsem do myslí lidí a spojila jsem se s celým lidstvem, pochybujícím, trpícím. Kolik utrpení existuje! Byla jsem zcela sjednocena s nesmírným množstvím všech dob a všech časů. Byla jsem všude a byla jsem kýmkoliv. Byla jsem jedna jediná věc a já milovala všechny, jak jsem nikdy předtím nemilovala.?

I když visí nad propastí, Terezie ví, že ?že se vlákno nepřetrhne?, že nelze Boha ?vykořenit? ze svého života, že všichni kráčíme na okraji propasti a všichni toužíme po tom, abychom tam nespadli. Kvůli této zkušenosti cítí, že může jíst u stolu ateistů, že se musí považovat za přítelkyní Nietzscheho a kráčet s ním k pravé svobodě. Nejsme sami v temnotách noci nebo v chladu hory, jak si myslí on. Člověk je solidární se všemi, je třeba vzít se za ruce a dosáhnout spolu cíle. ?Ateista je můj bratr.?

V posledních scénách Nietzsche blouzní, a smíchává své blouznivé vidiny. Pak se vysílen zhroutí v naprosté temnotě. Také Terezie je v temnotě, která pochází ze smrti. ? Kalich je plný, plný až po okraj. Ale já jej budu pít. Ach, dobrý Ježíši! Já jej piji. S Tebou. Za všechny.? Umírá líbajíc kříž. ?Ježíši, miluji Tě.?
Na scéně se znovu objeví Nietzsche, ještě hodně vysílený. Znovu se objeví také Terezie, oblečená v bílém a zastaví se kousek od něho, ale on ji nevidí:

Terezie: Bonjour Monsieur, Nietzsche.
Nietzsche: Kdo jsi?
Terezie: Nevzpomínáš si na mne?
Nietzsche: Neznám tě.
Terezie: Ale určitě mě znáš(...) Přišla jsem vzít tě sebou.
Nietzsche: Proč bych měl jít s Tebou?
Terezie: Protože Tě mám ráda.

Rozhovor pokračuje jiskřivými replikami, které u ní mají tón klidného očekávání, v něm špatně skrývané touhy po citu a místech odpočinku, zatímco se v atmosféře šíří motiv vzkříšení pátého dílu Mahlerovy symfonie. Pak nastane mlčení. ?Zůstaň! Zůstaň!? jsou poslední slova, která pronese Nietzsche k Terezii.

Mluvili jsem o aspektech, které spojují oba hlavní představitele. Jsou v podstatě tři. Především zkušenost propasti, která formuje jejich život. V Nietzscheově propasti je prázdno, nicota. V Tereziině je Bůh (?On byl tam v propasti?), který na nás čeká a nás zachraňuje. On ?z vůle po moci, jež je podstatou člověka? a činí ze života boj: ?Buď člověk zabije nebo je zabit?. V ní vůle je výrazem lásky, která se dává všem bezpodmínečně, až k darovaní sama sebe. Nakonec oba dva mají vědomí, že mají splnit poslání. Nietzsche musí hlásat, že Bůh je mrtev a že ?život není nic jiného než kráčející stín, který nic neznamená?. Terezie musí učit ?malé cestě? totiž, že jsme všichni maličcí, a tedy ponechat Bohu, ?aby vzal opratě našeho života? a dát se Jím nést.

Přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky