Nový portál Vatikánského rozhlasu

Znali jsem Erika-Emmanuela Schmitta jako autora nevázané fantazie, se satiricko-humoristickým nádechem, bohatého obsahem, originálního. Hra Návštěvník toto přesvědčení potvrzuje a zesiluje. Autor uvádí v tomto dramatu na scénu Sigismunda Freuda a Boha. Ne nějakého abstraktního Boha, čirou transcedenci, nýbrž vtěleného Boha, který navštíví zakladatele psychoanalýzy. Mezi oběma se rozvine rozhovor, hned naježený a polemický, hned nostalgický a srdečný. Vstupují do něho problémy, které se jich týkají, s obžalobami, které vznáší obvinění jak na Boží tak na Freudovo dílo. Diskuse, která je rozdělena do 17 scén, je živá, pronikavá, lahodná, také pro špetku humoru a ironie, které se prolínají replikami. Hned je jasné, že Schmitt zná dobře jak Freudův život a myšlení tak některé teologické a filozofické problémy.

Jsme ve Vídni v dubnu 1938, během nacistické okupace. Freud se chystá opustit svou residenci, aby unikl před Gestapem, které pořádá honičku na Židy. Je nemocný. Má rakovinu, která mu sžírá jícen (umírá pak následujícího roku). Dcera Anna ho ošetřuje s láskyplnou oddaností. Skupina nacistů vtrhne do jeho bytu, prohledá jej, pak odchází, ale odvleče sebou dceru. Freud zůstává ohromen, téměř zoufalý, když tu se před ním objeví jakýsi neznámý člověk, elegantní, ve fraku s rukavicemui, v plášti a s hůlkou v ruce. Kdo to je? Nějaký zloděj? Jak sem vstoupil? Freud: ?Ptal jsem se vás, kdo jste?? Neznámý: ?Stejně byste mi nevěřil. Co tak si trochu povykládat? Jste pro?? Freud je rozmrzelý, ale také překvapen několika replikami vetřelce, týkajícími se jeho minulého života i jeho budoucnosti. Ví také o jeho poslední knize ?Mojžíš a monoteismus?. Protože si myslí, že trpí nějakou úchylkou, stále více zvědavý se rozhodne provést na něm hypnózu. On to přijímá a lehne si na lůžko, zatímco Freud vezme kyvadélko a kývá jím pomalu před očima pacienta, který usíná, zatímco nedefinovatelná hudba naplňuje scénu neskutečností. Výslech je překvapující.

Freud: Jak se jmenuješ?
Neznámý: Člověk má jméno pro sobě podobné. Já však jsem jediný svého druhu.
Freud: Kdo jsou tvoji rodiče?
Neznámý: Nemám je.
Freud: Zemřeli?
Neznámý: Jsem sirotkem od narození.
Freud: Nemáte na ně žádnou vzpomínku?
Neznámý: Žádnou.
Freud: Proč nechce mít vzpomínky?
Neznámý: Chtěl bych je mít, ale nemám je.
Freud: Proč chce zapomínat?
Neznámý: Nikdy na nic nezapomenu, avšak nemám vzpomínky.
Freud: Kdy jste poznal Sigismunda Freuda?
Neznámý: Po prvé, kdy se dal u mne slyšet, řekl: ? Jsem Sigismund Freud, mám pět let, existuji.
Freud: Ale vy jste mnohem mladší než Sigismund Freud. Kolik máte let?
Neznámý: Nemám žádný věk.
Freud: Vy jste nemohl slyšet Sigismunda Freuda, vždyť jste se ještě nenarodil.
Neznámý: To je pravda, nenarodil jsem se.

Výslech pokračuje. Některé repliky neznámého jsou udivující a Freuda ohromují. Že by pacient byl Bůh? ?Musíte mě omluvit, nedokážu uvěřit, že jste vy Bůh.? ? ?Já to vím. Ty ve mne nevěříš. Doktor Freud je ateista, velkolepý ateista, ateista, který přispívá ke konverzím Je to katechumen nevíry.? A neznámý vyloží velmi přesně termíny, teorii Freuda o původu ideje Boha. Bůh? Halucinační ukojení, fantastické promítnutí. ?Člověk si vyrobí Boha, protože příliš baží po tom, aby tomu věřil. Potřeba vytváří předmět.? Také Freud si to uvědomil.
A neznámý? Je to prostě blázen a vůbec ne nějaký Bůh! Vždyť policie právě pátrá po nějaké bláznu, který uprchl z blázince. Nazývá se Walter Oberseit. Říká se, že vešel do budovy, kde bydlí Freud. Hle, to je onen neznámý, který potají vstoupil do profesorova bytu a dělal, že je Bůh. ?Waltere Oberseite, vy jste brilantní podvodník, ale musí se uznat, že vaším učitelem podvádění je Bůh, sám Bůh. Bůh není k ničemu. Atomy, náhody, a náraz částic stačí, aby se vysvětlilo, že vesmír je tak nespravedlivý. Bůh je naprosto neužitečná domněnka. Rozum rozptýlil přízraky... Od nynějška nebudou svatí, pouze lékaři... Skutečnost bolesti vylučuje existenci Boha. Hleď, tu jsme jen my dva, dva mužové se svým utrpením... A proto neexistuje Bůh... Nebe je prázdná střecha bolesti lidských bytostí...?

Na toto ateistické řečnění Freuda neznámý odpovídá s klidem. Ukazuje, že za hrůzy ve světě není odpovědný Bůh, nýbrž člověk. A přimhouřenýma očima, zasněným tónem jasnovidce ohlašuje ničení, jež dopadne na svět: ?rudý mor? na Východě a ?hnědý mor? na Západě, deportace, plynové komory, bestiálnosti. ?A přijdou jiné morové rány a všechny vyvolá tentýž virus, tentýž, který ti brání, abys uvěřil ve mě: pýcha. Nikdy lidská pýcha nevyrazila tak daleko. Byly doby, kdy se člověk spokojoval, že vzýval Boha, dnes přejímá jeho místo. V člověku je božská část a právě ta dnes umožňuje popírat Boha. Vy nejste nijak menší, skoncovali jste se vším: svět není nic jiného než produkt náhody, zmatené střety molekul... A protože není žádný pán, člověk diktuje zákon.? Ničící zákon, který zotročuje, narkotizuje, oslepuje. Peníze budou prohlášeny za boha, a celý svět bude kráčet vpřed v temnotách. ?Po tobě, Freude, bude celé lidstvo samo ve svém vězení.? Zděšený Freud namítá: ?Vždyť tohle jsem nechtěl!? Uvědomuje si, že se obrátil na neznámého, jako by byl Bůh, svírá hlavu v rukách, naříká, snaží se ovládnout. Vrací se ale otázka: Kdo je ten neznámý? Jeden nacista přináší neočekávanou zprávu: byl vypátrán Walter Oberseit. Byl skryt za popelnicemi. A tedy kdo je ten neznámý? Aniž by to výslovně prohlásil, neznámý se projeví jako Bůh, vtělený Bůh. Všemohoucí? ? ptá se Freud.

?Ztratil jsem všemohoucnost i vševědoucnost ? odpovídá mu ? v té chvíli, kdy jsem učinil lidi svobodnými.? ?Proč jsi je stvořil takto?? ?Z téhož důvodu, který dává dělat hlouposti, který dává dělat všechno a bez něhož by nic nebylo... z lásky.?

Freud by dával přednost Bohu, který hřímá, ustaranému, mstivému Bohu, se zakaboněným čelem a blesky v rukou... ?Vy všichni lidé dáváte přednost hroznému Otci než láskyplnému Otci. Avšak Bůh miluje, pláče a trpí! Ach, ano ? pokračuje neznámý ? tobě by se líbil Bůh, před kterým člověk padá na zem, a ne Bůh který pokleká...? A pokleká před Freudem, a láskyplně drží ruku, zatímco kolem zní Mozartova hudba ?Mozart! Ten mi dával věřit v člověka...? zvolá Neznámý. Setkání se chýlí ke konci.

Neznámý: Už jdu pryč, Freude. Nemám otce, ani matku, ani sex, ani podvědomí. Nemohl jsi pro mne udělat nic, ale aspoň jsi mi naslouchal. Díky.
Freud: Opouštíš mě?
Neznámý: Nikdy jsem tě neopustil.
Freud: Už tě nikdy neuvidím?
Neznámý: Kdykoliv budeš jen chtít, ale ne očima.
Freud: A jak tedy?
Neznámý: (položí mu prst na jeho srdce): Byl jsem zde, Freude, vždycky jsem byl tam, skrytý. A tys mě nikdy nenašel. A nikdy jsi mě neztratil. A když jsem tě slyšel říkat, že nevěříš v Boha, zdál ses mi jako slavíček, který naříká, že nezná hudbu.

Freud, stále pronásledovaný pochybností, požaduje, aby neznámý zmizel před jeho očima jako zázrakem. Ať se jasně ukáže. ?Bůh ?odpovídá neznámý ? který by se jasně ukazoval jako bůh, by nebyl Bohem, byl by nanejvýš králem světa. Já se halím do temnoty, potřebuji tajemství, vždyť co by jinak zůstalo pro vás, abyste se rozhodli? Jsem tajemství, Freude, ne záhada.? Dříve než zmizí, mu říká: ?Až do dnešního večera sis myslel, že život je nesmyslný. Od nynějška víš, že je tajemný.?

Závěr dramatu je vypočítán na účinek. Neznámý vyskočí na římsu a zmizí. Freud ještě v zajetí představy, že to byl zloděj, uchopí pistoli a střelí po mizícím. Pak se podívá z okna: ?Nezasáhl jsem jej.?
Je to složité drama, dobře vybudované, plné ohlasů, které kladou otázky všem. Jeho idea je jasná: Bůh se nedá vykořenit z lidské duše, protože je jejím stvořitelem. Kristus je ?pohoršlivým tajemstvím?, ale uklidňuje, protože zjevuje Boží lásku. Náš život je nutno chápat ve stínu této lásky.

Přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky