1. Cítíme v srdci prázdnotu, již by nedokázali naplnit všichni tvorové dohromady. Nemůže být naplněno ničím jiným než Pánem, naším počátkem a koncem. Tuto prázdnotu naplňuje vlastnění Boha a to nás dělá šťastnými, zatímco ztráta Boha ji opouští a dělá nás nešťastnými. Dříve než naplní tuto prázdnotu, Bůh nás přivede na cestu víry pod touto podmínkou: že ho vždy považujeme za svůj poslední cíl a užíváme tvory s uměřeností a jejich užívání vztahujeme k jeho službě. Když ze své strany věrně přispíváme ke slávě, kterou chce Bůh dostávat ode všech stvořených bytosti, pak nám Bůh sdílí svého ducha, aby naplnil prázdnotu, kterou v sobě cítíme a aby nás udělal šťastnými. Jestliže mu ale v tom nejsme věrni, On nás ponechá v této prázdnotě, která, není-li naplněna, tvoří naši svrchovanou mizérii.
2. Stvořené věci chtějí zastupovat náš poslední cíl a my sami na prvním místě chceme být cílem pro nás samé. Nějaké stvoření nám říká: ?Připoj se ke mně a já tě učiním spokojeným?. Uvěříme mu a ono nás zklame, a pak druhé a třetí nám opakují totéž vybídnutí, ale zklamou nás stejně. Ze všech stran nám stvořené věci lichotí tím, že slibují, že ukojí jakékoliv naše dychtění. Avšak navzdory tomu, že všechny jejich přísliby jsou jen lži, my jsme přesto vždy ochotni dát se svést. Je to, jako by se někdo snažil naplnit dno moře, jež zůstalo prázdné vodou nabranou do dlaně.
Hle právě proto nejsme nikdy spokojeni: když přilneme ke stvořeným věcem oddálí nás od Boha a uvrhnout do trýzně, neklidu a bídy; vlastnosti tak neoddělitelné od stvoření jako je pokoj a štěstí neoddělitelné od Boha.
3. Podobáme se oněm osobám postiženým nechutenstvím, jež po ochutnání nějakého jídla, je odmítnou, natáhnou ruku po druhém, jež nechají jako to předtím: tak nenajdou nic, co by bylo podle jejich chuti. Vrháme se na všemožné věci, aniž bychom dosáhli úplného uspokojení. Pouze Bůh je svrchované dobro, jež nás může udělat šťastnými; a mi si namlouváme: ?Kdybych byla tom místě, kdybych měl to místo, byl bych spokojený. Ona osoba, jež po tom dychtí, je opravdu šťastná!? Marnost!...
I kdyby člověk dosáhl nejvyššího postavení a funkcí, nemohl by být zcela šťastný. Hledejme tedy Boha, jenom Boha, protože pouze Bůh může ukojit každou naši touhu.
4. Kdysi se ďábel skrýval za božskými podobami, když se v modlách prezentoval pohanským národům jako autor a cíl všeho, co existuje ve vesmíru. Stvořené věci opakují tak trochu tutéž hru. Berou na sebe rysy podobné Bohu a dávají nám na srozuměnou, že nás uspokojí tím, že nám nabídnou to, čím by nás ukojily. Avšak co předkládají neslouží k ničemu jinému než k tomu, aby zvětšily prázdnotu v našem srdci, kterou nyní nevnímáme. Nebude se moci dobře vnímat, leč ve druhém životě, když duše po oddělení od těla má téměř nezměrnou touhu, aby se viděla zacházena Bohem; taková touha, frustrovaná očekáváním dává našemu duchu trýznivě zakoušet téměř nezměrný trest.
5. V hodině smrti pochopíme své velké neštěstí, že jsme se dali oklamat a okouzlit stvořenými věcmi. Budeme se divit, že jsme chtěli kvůli malicherným a nízkým věcem odhodit velká a vzácná dobra; a spravedlivým trestem našeho pošetilého jednání bude stav, že budeme po určitou dobu zbaveni patření na Boha, bez něhož nic nemůže uspokojit našeho ducha. Je nepochopitelná touha, kterou máme, vidět a vlastnit Boha, jako je ostatně nepochopitelná trýzeň, která v nás vyvěrá z takové neukojené touhy.
Proto se musíme rozhodnout velkomyslně se zřeknout všech iniciativ, které bychom mohli svévolně podniknout, všech záměrů,chtění a nadějí po těch věcech, jež by mohly lichotit naší sebelásce, krátce všeho co je překážkou k šíření Boží slávy.Toto všechny vyjadřují biblické výrazy: kráčet v Boží přítomnosti, mít upřímnou duši,, kráčet v pravdě, hledat Boha celým srdcem. Bez toho nebudeme moci nikdy být spokojeni.
6. Proč se zamilovat do stvořených věcí, jak to bohužel děláme? Jsou tak omezené a tak zbavené solidních dober, že největší rozkoš a celé uspokojení, jež si od nich můžeme slibovat, je pouze marné a vysněné štěstí, které místo, aby nás ukojilo, jenom vydráždí hlad, protože naše dychtění je nezměrné a může být ukojeno pouze vlastněním svrchovaného dobra. Nadto stvořené věci mají krátké trvání a buď nás brzo opustí nebo my budeme donucení je opustit.
Co pak se týká zvláště lidí, není nám snad známo, že mají rádi jen sami sebe a že ve všem hledají jen svůj zájem? Onu trochu dobra, věrohodnosti a autority, kterou mají zaměřují ve svůj prospěch; i kdyby měli každé dobro v hojnosti, neužívali by je jinak. Co nekonají čistě z lásky k Bohu, to konají ze sebelásky, také ve všem, co dělají pro druhé, neztrácejí z očí sami sebe. Ani se neukazují nám nakloněni, věrni a přátelé, leč že v tom nacházejí svůj prospěch.
Jak se tedy můžeme spoléhat na přízeň a na přátelství lidí?
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
