Považujte mě za sen? je scénický průzkum, jak jej definuje sám autor Italo Alighiero Chiusano, v němž je představen z různých úhlů a téměř v policejním rytmu svět Franze Kafky, obývaný sny, nočními můrami, strachy. V tomto díle se životopisný prvek roubuje na visionářský a alegorický svět a vyjadřuje se stručnými rozhovory, bohatými na vzpomínky a ohlasy, takže strhává čtenáře nebo diváka do kafkovské atmosféry. Inscenace je surreální.

V potemnělém prostředí se objevují K. (Kafka, krátce předtím zesnulý) a Greg (chrobák z Metamorfózy), kteří přišli z jejich limbu. K. má temný oblek, je vysoký a hubený; Greg má na hlavě černý cylindr, plášť, který zahaluje všechno; při pohledu na něho, jak se pohybuje, se zdá být broukem velikým jako tele. K. vyskočí Gregovi na hřbet a honem do Prahy, udělat interwiev s Hermannem Kafkou, otcem Franze. Pro tuto příležitost se dělá novinářem: černé brýle, fousky a tvrďák. Je snadné si představit průběh interwiev mezi otcem (mohutným mužem, s vousy, silným hlasem, se zadržovanou nebo rozpoutanou energií) a synem (který přišel ze záhrobní). Vír otázek je naléhavý.
Proč ? ptá se K. ? otec nevychoval syna v židovském náboženství tím, že by mu předal ?nejintimnější duchovní poselství, po němž Franz žíznil?? Proč zatížil svou energickou účinností ne příliš silná ramena Franze? Proč, když byl Franz maličký a plakával, proč ho vyhnal na balkon a zavřel skleněné dvéře, ponechávaje ho v noční košili, zcela samotného. Proč znevažoval literární genialitu syna?
Reakce obžalovaného je tvrdá. ?Nejsem mystik ani intelektuál. Sám jsem se vypracoval. Víš, jaké zaměstnání měl můj otec? Ano, ano pane: byl řezníkem. A připomínám ti, že sama bible doporučuje nešetřit holí, když se chtějí dobře vychovat děti. Já chtěl Franze dobře vychovat. Jeho díla jsou snad krásná, ale já jim málo rozumím. A to málo mi nedává pokoj.?
Otázky a odpovědi zrcadlí proslulý Dopis otci, v němž Franz líčí situaci mezi despotickým otcem, zdravým a mohutným, samá práce a obchody, a slabým, neklidnýma nejistým synem. ?Byl jsem rozdrcen ? vyznává ? prostou existencí Tvého těla.? Skončilo to tím, že se považoval za příživníka, za nečistého chrobáka, jak ho obvykle nazýval otec, za vetřelce, který není schopen žít, a snad je i vinen, že existuje. V této atmosféře sklíčenosti, deprese a existenciálního ustrnutí probíhal jeho život a vznikala jeho literární díla.

Druhé interwiev je s Max Brodem, největším znalcem Franze Kafky. K. je v masce univerzitního profesora, kafkologa. Rozhovor začíná škádlivou otázkou: ?Doktore Brode, vy jste byl Kafkovi andělským přítelem. Urazíte se, když vám řeknu, že Kafka, aspoň při četbě, může být trýzeň, oheň, který tě osvítí, ale také pálí, stravuje tě? Nebo se mýlím?? ?Ne. Máte úplně pravdu. Sám Kafka chtěl, aby knihy, opravdové knihy, byly takové: pohyby půdy, zemětřesení, psychické revoluce. Ba dokonce říkával: jako sekera, která roztíná náš vnitřní led.?
Přiléhavější otázky se týkají intimního života spisovatele. ?Myslíte si, že by se Kafkovi nelíbilo, aby byl milován?? ?Jistě se mu nelíbilo, když mu to někdo říkal. Ale jsem stejně jistý, že měl trýznivou potřebu být milován na hluboké úrovni. Aspoň mít skrytou jistotu. Byl úchvatně prostý, měl bezpodmínečnou lásku k pravdě, dokázal naslouchat v účastném mlčení. Když mluvil, v těch slovech byl docela jiný způsob vidění života. Někdy z něho sálala úzkost, která ti brala dech... někdy zásahy bleskem hodné velkých mystiků. Tváří v tvář záhadám světa a tragédii existence míval záblesky svrchovaného štěstí, humorného štěstí. Ze svého židovství měl bystrý, trýznivý, dramatický smysl. A psal, aby se zpovídal, aby podával svědectví o dramatičnosti života, i když to pro něho znamenalo mučivé trýznění výčitkami.? ?Jeho mistrovské dílo?? ?Metamorfóza - odpovídá Brod - člověk chrobák, kdo si na něj někdy vzpomene?? K. vzdychne: ?Ani já ne, bohužel.? Brod: ?Bohužel?? K.: ?Neříkej mi, že ta historka není trýzeň.?

Třetí interwiev je věnováno Felicii Bauer, bývalé Kafkově snoubence. Probíhá v jedné kavárně v Berlíně. K. má na tváři černou masku. ?Vy jste onen Kafkův čtenář, který mě chtěl poznat?? ptá se žena. ?Omračoval mě elektrickými, velmi silnými a zároveň hrozně delikátními slovy?, vyznává. ?Všechno, co se v něm odehrávalo, bylo tajemné, a ani on sám se v tom nevyznal. Převládal dojem, že všechny jeho spisy mu byly jakoby ve snu, nebo v jasném deliriu, diktovány.? Jejich snoubenecký vztah ? dvakrát přerušený ? ji ?spálil, vnitřně vyhlodal?, strašně ji unavoval a přiváděl k zoufalství.
?Byla jsem při velmi krásných, oslňujících geniálních věcech, které jsem nechápala. Ale také při velmi krutých, úděsných, které jsem chápala ještě méně. Téměř se mi zdálo, že jsem v nějakém chrámu archaického, krvavého náboženství, ale také plného kouzla. A on, můj muž, byl obětí svázanou na oltáři, připravený, aby byl obětován; a zároveň kněz-kat s nožem v ruce, připravený obětovat mě a obětovat sám sebe?.
Aby potvrdila své dojmy, Felicie odkazuje na tři texty, které ?nahánějí hrůzu?: Proces, Zámek a Doupě.

V posledním interwiev vystupuje doktor Klopstock, Kafkův ošetřující lékař, který se o něj staral v posledních dnech života. Byly to nesmírně bolestivé dny kvůli souchotinám, které z něho udělaly bolestí přetékající stín. ?Jenom jeho oči září jako lampy, když na tebe hledí?, vzpomíná lékař. Vzpomíná také na ženy jeho života, kromě Felicie Bauer, na Milenu Jesenskou, Doru Dymant, která o něj pečovala v posledních dvou letech až do smrti. Umřel v blouznění 3. června 1924.
V poslední surreální scéně se za všeobecného mlčení Felicie ptá K., který se probral z agonie: ?Opravdu tě nemáme považovat za mrtvého?? ?Za mrtvého? Ach ne!? odpovídá on. Zvedá ruce jakoby chtěl letět a říká: ?Považujte mě... za sen!?

Text Chiusana, bystrého znalce Kafky, vyzdvihuje základní prvky spisovatelova díla ve scénickém provedení vynikající úrovně, který uchvátí čtenáře či diváka a dává mu vnímat drama člověka tváří v tvář gordickému uzlu života, bez jistých zakotvení, bez vlasti, bez cíle, s duší, v níž plane neuhasitelná nostalgie po pravdě a spáse. V VII. scéně Chiusano formuluje ústy K.(afky) podmanivý výklad Greg(ora Samsy) v Metamorfóze. Onen člověk-hmyz, který přijímá výkupné utrpení je symbolem Krista. ?Ty jsi malý Kristus?, mu říká K. a připomínám mu, že otec po něm hodil jablkem.

?Zranil tě, tvé krovky brouka. Už ses neuzdravil, byla to gangréna, otrava krve, smrt. Nevzpomínáš si? S jakou sladkostí jsi to tehdy všechno přijal! Byls člověkem, stal ses ohavným hmyzem: trpělivost. Rodina se od tebe odtáhla: trpělivost. Také tvá sestra Tě krátce na to začala ignorovat: trpělivost. Tvůj otec tě smrtelně zranil: trpělivost. Slyšel jsi, že se odtud šeptalo na tvůj účet, jako se šeptá o umírajícím, který by udělal dobře, kdyby už odešel: trpělivost. A pak smrt, hrozná pro tebe, téměř svátek a úleva pro všechny. Byl jsi obětním beránkem, ukřižovaným a poplivaným vykupitelem: trpělivost, ale ne trpělivost otroka, který ohýbá svá ramena, protože se nemůže vzbouřit. Klidná trpělivost, ta tvá. Téměř radostná: trpělivost mystika pod bodnými ranami, trpělivost toho, kdo miluje a rád se obětuje za druhé.?

Je Chiusanův výklad příliš shovívavý? Myslím, že ne. Ospravedlňují jej některé významné repliky Kafky: ?Kristus trpěl za lidstvo?, ?Kristus, žid, který přinesl celému světu své poselství spásy?, Kristus ?je propast světla?. Je vlastně třeba zavřít oči, aby do ní člověk nespadl.

Přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky