Kdo se pustí do románového díla Juliena Greena, vidí, jak se před ním rozevírají úděsné propasti, plné démonů, posedlých a bláznů. Čtenář je doslova omráčen a uvědomuje si, že stojí tváří v tvář střetnutí hříchu a milosti v houštině stínů a tajemných bytostí. Zatouží po nějakém opěrném bodu, po nějakém rozjasnění, po nějaké chvíli odpočinku. Na takové přání Green odpovídá 17 svazky svého
Deníku, definovaného jako ?mistrovské dílo niterné exegese?. ?Mezi jeho romány a jeho
Deníkem ? poznamenává bystře P. André Blanchet - není třeba volit, nýbrž přecházet z jednoho do druhého, od jeho postav k jeho osobě.
Deník zaznamenává, co se vynořuje z jasného vědomí jistého Juliena Greena, zatímco nám románové postavy odhalují nezměrnost nevědomí, společného všem.
Deník nás často vzdělává, povzbuzuje, ujišťuje, zatímco romány nás zneklidňují.? Bůh, který v nich táboří ? přímo v
Deníku, nepřímo v mnoha románech ? není Bohem filosofů nebo deistů, ani Bohem čiré spekulace, nýbrž živý Bůh, biblický Bůh, Bůh, který je a dává bytí, který sráží k zemi, ale i pozvedá, který láme srdce ale i zachraňuje.
Při četbě knihy Stanislava Fumeta o Leónu Bloyovi, Greenovi jezdí mráz po zádech a je pohnut: ?Nelze nám zabránit myslet, že tento muž (Bloy) dobrovolně upadl do rukou živého Boha, a Písmo svaté nám říká, že takový osud je strašlivý. On vstoupil do nadpřirozeného jako list unášený smrští ohně.? Když mu jeden katolík říká, že ?Bůh je násilný, láme srdce?, Green poznamenává: ?V roce 1920 zlomil mé srdce, aby tam vstoupil.? Hle, to je Bůh Juliena Greena: aby vstoupil do našeho života a zbožštil je, zboří každou závoru, překážku a nezáleží na tom, že nás to desorientuje a že nás to zraní.
Bůh vstupuje tím, že rozbíjí skla
Pro lepší pochopení jaké místo zaujímá Bůh v Greenově díle, je vhodné nastínit i když v hrubých rysech jeho duchovní dějiny. Narodil se v Paříži. Jeho rodiče, hluboce věřící protestanti s kalvinistickými odstíny, se tam přestěhovali. Jeho matka mu vštěpuje bázeň Boží, hrůzu z hříchu, nebezpečí ďábelských pokušení, povinnosti číst bibli, pravdu o předurčení. ?Jednou večer ? vypravuje Green, který má šest let ? jsem ležel na lůžku a strašně jsem se rozplakal. Moje matka přiběhla: ?Co je ti?? Vstal jsem a se slzami v očích jsem se jí vrhl do náručí, objal kolem krku a prosil: ?Mami, jsem spasen?? Čas mi nikdy nevezme tuto minutu. Přitiskla mě na prsa a pevným hlasem mi řekla: ?Poslyš. Ty věříš, že Ježíš je Bůh. Máš víru. Jsi spasen.? A sladce dodala: ?A nyní spi!?
V roce 1914 matka umírá a zanechává v synovi smysl pro neviditelné a sen stát se ?le Grand Prétre en personne, offrant un holocuaste á l´Etenrel? (zosobněným veleknězem nabízejícím holocaust Věčnému). V roce 1916, po četbě Víra našich otců konvertuje, stává se katolíkem spolu se svým otcem. Stržen náboženským nadšením touží po svatosti a po životě v klausuře. Stráví několik let ve Spojených státech, navštěvuje univerzitu, píše, poznává mravní nepořádek a odmítání Boha, u jiných i v sobě. Víru ztratí, když má 20 let; přispějí k tomu různé prvky: přitažlivost smyslů, především krásných těl; opojení hudbou (první noty Beethovenovy Deváté symfonie byly pro něho ?zjevením nového světa?), všechno smyslové a pozemské; přitažlivost nauk o převtělování duši a buddhismus, které neutralizují strach ze smrti; omráčení, které mu působí nesmírné touhy po radostech tohoto světa. Navzdory tomu se tu a tam vynoří víra, zasutá po troskami, připomenutá děsem z nicoty a smrti, roztříštěním některých pozemských cílů, výčitkami svědomí, že zradil dávné ideály. 11. března 1937 si poznamenává do Deníku
?Jedné noci jsem měl dojem, že na mne dopadla nějaká bouře a že se uprostřed oné bouře někdo ke mně snažil mluvit, že se chtěl dát slyšet, ale marně. Kdo to byl? Snad ten, který se skrývá hluboko v nás a vede nás k velikému světlu, od něhož zalétá paprsek pod temnou bránu budoucnosti a smrti. Četl jsem bibli, zamýšlel jsem se, a prosil, aby mi někdo podal ruku.?
Bůh mu podal ruku pomocí Traktátu o očistci od sv. Kateřiny z Janova. ?Hluboce na mne zapůsobil. Nikdy jsem nevěřil na náhodu. Tato kniha odpovídala na mnohé otázky, které jsem si kladl a stavěla na hlavu názory, o nichž jsem si myslel, že jsou ve mně pevně zakotveny; vyhranila v mé mysli nový proud idejí o duchovním osudu člověka.? K této druhé konverzi došlo v dubnu 1939 a byla také definitivní. Zapudil ?hinduistické fantazírování? a vědom si toho, že den spásy naléhá, ponechal Bohu, aby si vzal jeho život, rozbitý, nakolik bylo nutno, aby se v něm usídlil. Po druhé vstoupil do domu Juliena Greena tím, že ?rozbil skla?. Byla to tvrdá událost, ale také spásonosná. Jeho literární dílo ? jemuž se věnoval až do své smrti v roce 1998 ? je záznamem tvrdosti zápasu o to, aby byl neutralizován ?starý člověk?, který se v nás vzpírá a aby dal svobodu pohybu ?novému člověku?.
V každém z nás je hříšník i světec
Panoráma, na němž se otevírají jeho romány, nás ohromuje, táhne jím ledový vítr nevědomí. Podle Greena ?nejsme pány svých činů. Dno našeho bytí nám uniká. Jen Bůh je může dosáhnout, ovládat, upevnit. Toto dno, které určuje naše činy není nějaký prostor nebo nějaká moc, nýbrž ?Někdo? /.../, kterého nemůžeme dostihnout, kterého Bůh miluje? je to ?ten, kým jsem chtěl být /.../ který je tam a jeho smutek je mým?, smutek, že nejsem svatý.
V každém z nás je hříšník i světec. Oba se rozvíjejí na jim vlastní úrovni. Jeden i druhý ne jeden nebo druhý. Oba dva zároveň /.../ Je-li člověk hříšníkem, totiž má-li převahu nad světcem, světec se rozvíjí, jak může, jak může na úrovni představivosti /.../ Z toho vyplývá, že hříšník, když se obrátí, nikdy nezačíná od nuly. Během svého života hříšníka udělal krok vpřed. Světec, kterým měl být, udělal krok vpřed?.
Hříšník Green píše romány, aby umožnil světci, kterým má být, udělat pokroky na ?úrovni představivosti?, aby pokračoval v této konverzi, nikdy zde na zemi nedokončené. ?Mé romány dávají zahlédnout ve velkém víru, který je na dně mé duše, jak si myslím, a který vždy uniká jakémukoliv psychologickému pozorování, tajemnou oblast v níž pracuje Bůh.?
Tato podvojnost našeho bytí určuje ubohý stav člověka. Stvořen pro nekonečnost se ocitá ponořen do konečného; touží po věčnosti, ale je připoután hmotou. Jsme v Pascalově atmosféře: bez Božího světla je člověk ?nepochopitelná příšera, která si razí cestu neproniknutelnými temnotami?. S Božím světlem chápe odkud je neklid, nuda a láska a také určitá jednání jako je zločin a šílenství. A právě to chce Greene dokázat svým dílem.
Přeložil Josef Koláček.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
