Nový portál Vatikánského rozhlasu

Každý ve své noci - jeden z nejzdařilejších Greenových románů, a to z mnoha hledisek, je pokračováním románu Moira. Také zde se vše pohybuje pod nebesy tělesného násilí, boje mezi Bohem a satanem, mezi zpustlostí a touhou po spáse. Ano v románu je Bůh a jeho přítomnost se dá vycítit z temných pozadí silným a naléhavým způsobem, za kulisami je autor se svými osobními zkušenostmi a vytříbeným uměním. Román se čte s rostoucím úžasem nad houstnoucími temnotami a s nadějí na rozjasnění. Souhrn příběhu pomůže pochopit základní význam.
Wilfred Ingram je mládenec z jihu Spojených států, prodavač v obchodu s košilemi. Katolík, chodí do kostela, všichni ho považují za vzor čistoty, je schopen dávat rady duším a vést je. Nikdo netuší, že Wilfred je ovládán tělesnou vášní, že chodí do nevěstinců, a potom jde do kostela na mši svatou. ?Já jsem ztělesněná nečistota?, říká si sám pro sebe. Má víru, ale ta se zastaví v rozumu; jeho tělo ji neuznává. Nosí sebou růženec v kapse, ale když jde za ženami, vždycky ho nechává doma v zásuvce, aby malý Ukřižovaný neviděl špatné věci. Wilfred není pěkný ani bohatý, není rafinovaný, ale přesto má zvláštní kouzlo svádění; nejenom že ho všichni považují za vzor čistoty a víry; obracejí se na něho o duchovní radu, a prosí ho o modlitby, protože Bůh vyslýchá dobré křesťany jako je on.
Wilfred nenachází klid. Z dvojakosti jeho života doslova tryská nevolnost, strach z pekla na něho všude číhá, názor, jaký o něm mají lidé, ho otravuje, pronásleduje ho myšlenka, že Bůh vše vidí a zná. Vždyť ve chvílích, než odejde za nějakou ženou nebo když stojí před zrcadlem, vnímá, že mu kdosi v srdci nebo v hlavě říká: ?Jak dlouho mě ještě necháš čekat? Nevíš, že jsem zde a že na tě čekám od chvíle Tvého zrození?? Wilfred cítí, že ho Bůh všude sleduje, že je v něm přítomen Druhý, který může podat pomocnou ruku. To ho obtěžuje a mate. Je v něm jedna část, která chce zapomenout na druhou část, totiž zapomenout na křesťanský rozměr. Hlas Boží neexistuje? ?Já jej slyšel, ale umlčel jsem ho. Chci, aby mlčel. Já chci mít pohlavní styk, dokud mlčí onen hlas, protože mě otravuje a nahání mi strach.? ?Chodím za ženami a užívám si s nimi. Jdu k nim často a pokaždé je vystřídám, protože se do žádné nezamiluji. Od žen chci jen jejich tělo.?
Erotické omámení neuspokojuje. Čím více se propadá do hříchu, tím více slyší ?hlas?; také strach z pekla a potřeba být milován vzdorují omámení. Jeden homosexuál jménem Max ? daruje Wilfredovi Následování Krista a Duchovní boj. Uvede ho do zmatku jedna věta Následování: ?Co odpovíš Bohu, který zná všechny tvé nepravosti, ty, který se někdy bojíš tváře rozhněvaného člověka?? A tak se vlečou jeho dny mezi vírou a smyslností. Jednoho dne vstoupí do prázdného kostela. Jde ke zpovědnici, poklekne, pomodlí se ?Confiteor? a začne vyznávat všechny své hříchy, zatímco mu srdce mocně tepe. Odhalí také strach, že ?zastaralý návyk na zlo bude určovat jakýsi automatismus a že ho pak tento úděsný mechanismus přivede rovnou do pekla?. Čeká na kněžské rozhřešení. Vzpomíná si také, že jako dítě měl Pána Boha rád. Všechno, co míval z ještě nevyjádřené lásky, dával tehdy jemu. A pláče... jsou to slzy úzkosti.

?Ve zpovědnici nebyl nikdo a Wilfred to věděl, přesto tam klečel, jakoby jej někdo mohl vyslechnout. Když se pohnutí zmírnilo, znovu začal mluvit, ale nevěděl už, co říká. Prosil. Z úst mu vycházela nedokončená slova. Po dlouhé přestávce si šel kleknout do lavice. ?Pojď blíž?, říkal mu jakýsi vnitřní hlas. Přiblížil se tedy k oltáři ?Ještě blíž. Pojď mnohem blíž?, pokračoval hlas. Wilfred si klekl k mřížce oltáře a tam se zavřenýma očima zaklonil hlavu. Když se zvedl byla už téměř noc.?

Po návratu domů zaznamenává pocit pokoje a bezpečnosti. ?Byl by chtěl, aby byl někdo s ním a hovořil mu o Bohu. Stal se opět dítětem. Když pak nějaký den nato vykoná opravdovou zpověď, kněz mu naslouchá ?v hlubokém tichu a s obdivuhodnou pozorností, jako by byl u lože umírajícího?. Po rozhřešení mu říká: ?I kdybyste hledal, nevím jak, nikdo na světě vás nebude nikdy miloval, jako vás miluje Bůh v této chvíli. Kdybyste zemřel ve hříchu, byl byste zavržen, ale Bůh umí čekat. A očekává vás zde. Jste spasen!?

Wilfredovy dny ubíhají mezi dobrými předsevzetími a trapnými opětovnými pády. Některé události jím mocně otřesou. Jeden mladý kolega onemocní syfilidou a obává se, že zemře a za bude zavržen. Není pokřtěn, nemá víru, ale chce věřit ve vše, v co věří Wilfred a být katolíkem jako on, chce přijmout křest. Wilfred napustí sklenici vodou a vylévá ji na jeho čelo a palcem mu dělá kříže, zatímco jasně a zřetelně pronáší slabiky formule v ohromujícím tichu: Freddie, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého?. Položí sklenici a říká nemocnému (který brzo na to zemře): ?Jsi spasen. Není nic jiného... nemohu udělat jiné. Ty půjdeš do ráje?. Nemocný šeptá: Chceš mě políbit? Wilfred ho políbí a dává mu pochopit, ?že jednal na místě jiného?.

?Také bratranec, na první pohled dokonalý gentleman, ve skutečnosti homosexuál a nešťastný, vyznává Wilfredovi svou situaci a svou nostalgii po víře. ?Můj život ? píše mu ? ?se zvláštně podobá tomu, co se říká o pekle, protože já vůbec nemám lásku. A láska je podstatná věc a bez ní je rozkoš pouze parodie.? Také on, Wilfred, si uvědomuje, jak potřebuje lásku. Milovat a být milován. Touhu po lásce v něm vzkřísí sestřenice Febea. Avšak ta je vdaná a cizoložství je hrozný hřích. Jak divná je jeho existence. Cítí, že by měl pomáhat druhým, aby se spasili, a brzdí ho jeho hříchy. Manžel Febey čte úryvek evangelia, který uvádí jména dvanácti apoštolů. Po skončení četby říká: ?Všimněte si, že všichni, kteří jsme tu, bychom mohli dát své jméno na místo jména Jidáše. Nikdy jste se nad těmito věcmi nezamyslili??

Wilfred nechce být Jidášem, chce zachraňovat duše. Zdědil po jednom strýci pěknou sumu peněz a rozhodne se pomáhat chudým, aby ?znovu našli Boha v jeho očích?. Ale jak je to těžké prokazovat blíženskou lásku. Zfackoval Maxe a rozhodne se zajít za ním a prosit o odpuštění. Avšak setkání je dramatické. Max v zajetí alkoholu a ve vzteku nad svou zpustlostí na něho vystřelí z pistole. Pak zděšen nad svým vražedným činem, pláče, přiblíží se ústy k Wilfredovu uchu a prosí ho:

?Řekni mi, že mi odpouštíš! Neodcházej, aniž bys mi řekl, že mi odpouštíš! Řekni pouze ? ano! Řekni mi ?ano? pro Kristovu lásku! Tehdy se zázračným i trýznivým úsilím Wilfredovy oči pomalu stočí ke vrahovi, ale jeho pohled téměř ihned zhasl. Jedno slovo však vyslovil, jedno slovo, které smazalo všechno, protože vyjadřovalo největší lásku. Tehdy Max sotva slyšel, jak jeho ústa šeptají ?Ano?. V té chvíli Wilfred ztratil vědomí a dva policisté přibíhali z opačných stran.
Pan Knight, jeho synovec, řekne: Nikdy jsem neviděl na lidské bytosti takový výraz štěstí, jako byl ten, které vyzařoval z Wilfredovy tváře. Pro něho slovo mrtvý nemělo žádný význam. Žil, říkám vám, zdálo se, že žije! Na chvíli jsem zůstal ohromený, pak jsem slyšel, svůj hlas, který se ptal kněze: ?Ale opravdu je mrtvý? A on mi odpověděl: ?Ano, jestliže slovem mrtvý míníte říci, že jeho srdce už nebije?. Nevzpomínám si, co jsem mu odpověděl, ale to nebylo důležité. Já nemohl odtrhnout oči od Wilfreda. Zdálo se, že se usmívá nad mým překvapením a že zná tajemství, která si držel pro sebe.?

Nelze ho poslat pryč

Základní myšlenkou románu ?Každý ve své noci? je Boží přítomnost v našem životě. Ať to víme nebo ne, Boha neunaví stát nám na blízku, mluvit k nám, zneklidňovat nás, zasahovat nás, vždycky kvůli plánu lásky a spásy. Wilfredovi se někdy stává, že slyší ve své hlavě nebo ve svém srdci něco nebo někoho, kdo mu říká: ?Dokdy mě necháš ještě čekat? Nevíš, že jsem zde a že na tebe hledím od chvíle tvého zrození?? Hledí a zneklidňuje a to natolik, že Wilfred sejme ze stěny kříž a zavře ho do zásuvky: ?A nyní se cítil svobodnější a méně pokrytecký. Zdálo se mu, že může odkládat, aniž by měl výčitky nebo starosti, že se bude zdát jiný, než byl při vyvolávání nebo předjímání svých rozkoší.? Uzavřel ho do zásuvky. Avšak Boží hlas se i nadále dává slyšet a to mnohem silněji a zabraňuje mu, aby si klidně hověl v hříchu.
Nejdrásavější svědectví o přítomnosti Boha nám podává Max. Je to ubohý ďábel, kořist neřesti, ale má chvíle ohromující jasnozřivosti, především když bedlivě zkoumá duši. Vytušil Wilfredovo drama a ve vzrušeném rozhovoru mu říká:

?Bůh nás sleduje krok za krokem. Ty si to neuvědomuješ. Někdy je mu třeba říci, aby zmizel, jako by to byl nějaký žebrák, aby se na chvíli vzdálil, ale pak se stejně vrátí.? Jeho pohled plál podivným světlem. ?V jistých dnech ho člověk nedokáže poslat pryč.? A naléhá: ?Víš, Wilfrede. Táhni pryč, Pane, nech mě bavit se. Chci jít a hladit krásné tělo, po němž tak dychtím, i když budu muset hořet. Ty mě nudíš, Pane. Dej mi pokoj!? Ale On nejde pryč. Je zvyklý na nadávky. Římští vojáci ho tolik bili... když se potácel pod nějakou ránou, dali mu jinou ránu, aby ho napřímili. ?Vidíš tu scénu??

Wilfred ví, že člověk zůstane s peklem, jestliže Bůh odejde. Tommymu, který se zřekl víry, říká pádně: ?Víš, co to znamená odloučit se od Boha? To je peklo.? Tato vyhlídka desorientuje Wilfreda, který i v nejkritičtějších chvílích naléhavě prosí Boha, aby s ním zůstal: ?Můj Bože, zůstaň. Zůstaň se mnou až do konce!? Je ubohých hříšníkem? Ano, ale Bůh ho přesto miluje, protože Bůh miluje všechny, i toho hrubiána se zarudlýma a ušima chlupatýma jako uši nějakého zvířete, který se mu hnusí. ?Existovala na světě bytost, ptal se sám sebe, jež by mohla milovat tak hroznou bytost? Pak ale pomyslel, že ji snad miloval Bůh?. Boží láska je tak veliká, že se přemění v pokoru a přijímá nadávky všeho druhu. To vytuší Max. Říká Wilfredovi, který ho přišel navštívit:

?V podstatě vy ho (Boha) milujete. Milujte Toho, kterého zde nechci jmenovat. Ne v tomto pokoji, ne na tomto divanu. Na tomto divanu! Já jej svým způsobem mám rád. Jinak bych ho nenutil sestoupit do bahna. Kdysi jsem měl z něj strach. Nyní už ne! On se mi dává. Když se mluví o pokoře jistých lidí, je mi k smíchu. Jejich pokora je cosi úděsného. Nahání mi to strach, ale potom? Je to jeho vášeň, jež znovu začíná a pokračuje ve svatokrádeži: nadávky, plivance, rány vojáků... a on nic neříká, nemluví ke mně, ale já ho potřebuji: Nikdy jsem to nikomu neřekl, Wilfrede, jenom tobě, bylo třeba, abych to někomu řekl, řekl jsem to a opakoval jsem to.?

Boží pokora je ?úděsná?. Málo spisovatelů jako Julien Green dalo vidět, jak se Bůh tak snižuje, že to člověka rozklepe. Ponižuje se, protože nás miluje. Pouze tato bláznivá láska nám dává věřit, že jak ubohý Wilfred tak temný Max jsou spaseni.

Přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky