Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ve dvou rozebíraných románech Juliena Greena je Bůh přítomen a působí, v mnoha jiných je nepřítomen, ztracený ve svých nebesích. Člověk zůstává sám, se svým soudem a s průvodem, který jej doprovází: zoufalství, nuda, osamocení, temnota. Green nás přenáší do tohoto pascalovského klimatu, poznačeného naší ubohostí a slepotou: ?Plavíme se po nezměrném moři, stále nejistí a nestálí, vrháni z jednoho konce na druhý /.../ Toužíme po tom, abychom našli stálou rovnováhu, poslední základ, abychom na něm vybudovali věž, která se tyčí do nekonečna; ale každý náš základ pukne a země se otevře do propasti.?

Leviatan je ovládán pocitem osudovosti: Guéret, hlavní postava, se považuje za hloupého ubožáka, kterému zavázali oči, aby si s ním hráli na slepou mouchu. A aby se točil dokola, hned vykročil vpravo a vlevo, směšný a omámený, stále starší a zklamanější. V románu Varuna Jeanne vyznává, že ?pochopila, že jsme slepí a hluší, že přicházíme z noci, aniž bychom něco věděli o svém osudu?. Hlavní představitelka Adrianna Mesurat, když nejprve shodí otce ze schodů, vytuší ?aniž by si to uvědomila, že se dala chytit do nástrahy? slepým pudem: ?Je to osud, je to můj osud!? Oči Emily v Mont-Cinére, ?nezrcadlily nic jiného než nudu duše, která neví, kam jde, ale která představuje svůj osud?. Zešílí a zapálí dům nudy, který přemění v hromadu popele. V románu Být někým druhým Fabien, aby unikl svému osudu, prostřednictvím ďábelské formule, se stává ?druhými?, ale v každém ?druhém? nachází mizérii a frustraci a touží po tom, aby se stal sám sebou. Mnohé postavy Obojaké nevinnosti jsou ovládány zvráceným vkusem, ba dokonce jakýmsi povoláním k ďábelskému a upadnou do života, který má příchuť pekla. Stíny a drama Jihse odehrávají pod nebesy Zla, které řádí v jejich životě.

K jakému závěru se dostanou tyhle Greenovy postavy? K nutnosti úniku. Ale ?kam? a ?jak?? Romány nám nenabízejí žádnou uspokojující odpověď. Tu dává Green v mnoha úryvcích svého Deníku. Vychází z předpokladu: člověk byl stvořen Bohem, aby ho poznával a miloval. To se uskutečňuje prostřednictvím víry v Ježíše Krista. Důsledek je prostý: ?Člověk zbavený Boha se ocitá tváří v tvář strašnému tajemství smrti a neméně strašnému tajemství existence. Rázem se všechno stává absurdní.? Hřích vzdaluje člověka od Boha a zbavuje ho jeho přítomnosti a lásky. ?Hřích dělá z křesťana něco podobného jako je ryba lapající po dechu, která na trávě zápasí se smrtí, protože křesťan potřebuje Boha, jako ryba potřebuje vodu.? Hřích, který má Green na mysli, je určitě prvotní hřích. ?Odstraňte prvotní hřích a jakákoliv psychologie se stává nepochopitelná.? Avšak i osobní hřích nás odcizuje Bohu, oslabuje nás a činí z nás modloslužebníky. ?Mám své modly. Jednou z nich je tělo, jinou jsou peníze a pak ?já?, jistě nehroznější ze všech.?

Následky hříchu jsou ničivé. ?Hřích mění pro oči hříšníka zorný úhel celého světa. Všechno se vrátí na své přirozené místo tím, že kvůli tomu opustí nadpřirozenou úroveň.? Protože ale přirozená úroveň je zkažená následkem prvotního hříchu, hříšník bloudí temnotami, strachy a otroctvím. Kam se uchýlit? ?Kina jsou malými útočišti proti zoufalství; a tak i bary a domy, kde se člověk hodinu nebo dvě baví, ale Bůh je jediné velké útočiště pro nesmírnému zoufalství Satana, který se je snaží nám komunikovat.? Jeden mladý ateista vyznává spisovateli, že ?skutečnost, že člověk nevěří, činí všechno prázdným, nudným a nesmyslným?. Tato situace z nás dělá šílence, sebevrahy a vrahy.

Naštěstí Bůh nás neopouští, protože je láska. ?Kdyby jen na okamžik Bůh přestal odpouštět, naše země by se roztříštila na kousky.? ?Lazarovo tělo už páchlo, když mu Ježíš přikázal vyjít ven z hrobu. Jako Bůh rozvazuje nejpevnější pouta, s jakou jemnocitností a s jakou moudrostí, to ví mnozí konvertité.? Bůh nás osvobozuje od strachu ze smrti: ?Můj Bože, kdybys nebyl, jaký bychom měli strach! Především strach ze smrti?. ?Žijeme, a to je pravda, v zemi strachu, jímž je život. Země byla vždycky místem nebezpečí. Pouze Bůh nám může dát smysl nepřemožitelného bezpečí, pokud se jen o něho opíráme.? Jsou dny, v nichž se satan prožene určitými dušemi jako uragán, uragán nečistoty; nesmíme se bát, ale jen si vzpomenout, že ?ďábel je už přemožený? a že Boha neunaví nám pomáhat, i když mlčí nebo ustoupí stranou, aby nás nechal projít. Bůh k nám mluví i v mlčení, zneklidňuje nás, narušuje náš ?klid? bodavým neklidem. V Deníku je ohledně toho velmi významná a podmanivá stránka.

?Myšlené dnes. Člověk říká: ?Tělesná rozkoš činí život snesitelným?. ?Vezmu ti tuto rozkoš?, odpoví někdo. ?Mám četbu, ta mi zůstává.? ?Vezmu ti četbu, zraním tvé oči.? ? Zůstává mi hudba.? ?Vezmu ti sluch.? ?Zůstane Bůh.? Bůh zmizí a člověk se přizpůsobí této nepřítomnosti ? přítomnosti. ?Vezmu ti i tuhle jistotu.? Nyní je prázdnota a noc. ?Dobrá?, říká Pán, ?já jsem zde. Tys mě našel. Chceš vědět, kde jsem byl. Byl jsem v tvém srdci, v tvé hlavě. Skrýval jsem se ve vzduchu tvých plic. Byl jsem neúnavným prouděním krve, které proudí ve tvých žilách. Jsem duší tvé duše.?

Jeho přítomnost nám připomíná že...

?Skrýval jsem se ve vzduchu tvých plic.? Tento Bůh, skrytý ve vzduchu našich plic, nám opakuje, že všechno je ?ailleurs?, všechno je jinde, všechno nám připomíná ?Ztracenou Zemi, zemi jinde, jež bude lidstvo vždycky znepokojovat?. Ještě nám připomíná, že Bůh snadněji vstupuje do duše poničené smysly, než do duše zabarikádované za vlastními ctnostmi. Nakonec nám připomíná ?jak mnoho je Bůh přítomen kolem nás! Kdyby tomu tak nebylo, nezbývalo by než vzdát se pozvolné smrti.?

Přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky