Určitě nejsem jediný, komu se to přihodilo. Přijde mi na počítač e-mail s přiloženým textem a s prosbou poslat ho opravený zpět. Dám se tedy do práce. Upravuji, koriguji, přidávám a škrtám, třeba i půl dne. Když pak chci ale dokument konečně odeslat a kliknu myší, s hrůzou zjistím, že všechny mé úpravy jsou pryč! Svitne mi: neuložil jsem textový dokument do počítačové paměti: psal jsem tedy jakoby na vodě. Tu se mi chce se starozákonním Kazatelem zvolat: ?Marnost nad marnost, všechno je marnost? (
Kaz 1.2; 2,21-23)!
A přitom je to prkotina. Text se dá znovu opravit. Co však, když někdo přišel o plody celoživotní práce? Jako například můj děda z matčiny strany, architekt v Praze. V potu tváře vybudoval za První republiky stavitelskou živnost. Přečkal válku. Pak ale přišli komunisté a vyvlastnili ho. A tak místo poklidného stáří si musel chodit přivydělávat do své vlastní firmy jako polír. To už měl větší právo lamentovat s Kazatelem: ?vždyť se stává, ? píše Kazatel ? že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo?.
Zlo ano, dodejme, ale nikoliv to nejhorší. Děda sice třel bídu, onemocněl a brzy na to zemřel, ale pro lidi zůstal vážený ?pan stavitel? a hlavně: měl v duši mír. Hůř je na tom člověk, o kterém Kazatel říká že ?jeho srdce si ani v noci neodpočine?. Takového člověka nám líčí Ježíš v podobenství o chamtivém hospodáři (Lk 12, 13?21). I ten jistě pracoval, staral se a organizoval. Byl bohatý a ještě se mu ten rok hojně urodilo, takže už neměl, kam svou úrodu složit. Nespal, až přišel, jak na to: postaví nové velké stodoly a bude mít vystaráno. Jenže zapomněl na Hospodina, Pána života. A ten mu řekl: ?Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil??
Podobenství jsou obrazy, jejichž smysl není hned zřejmý. Musíme se k němu dobrat. A Ježíš nás v tom někdy docela rád nechává, abychom mentálně nezlenivěli. Sice nás přivádí na stopu, když vyprávění uzavírá slovy: ?Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem?, ale co konkrétně máme dělat, neříká. Varuje nás však hned z kraje: ?Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, není zajištěn tím, co má.? Není to jako s tím počítačem? Člověk se lehce přepočítá, neuloží-li plody své námahy do Boží paměti? Ale kam kliknout, aby se mé jméno dostalo ? tak říkajíc ? na harddisk Božího království?
Na pomoc nám přichází sv. Pavel listem ke Kolosanům (Kol 3,1-5.9-11): ?Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi?, nabádá. Apoštol vyžaduje dokonce ?umrtvit všechno, co je v našich údech pozemského? tj. neřesti. Kromě těch týkajících se šestého přikázání, jmenuje výslovně chamtivost, kterou nazývá dokonce modloslužbou. Chamtivost je tedy podle Pavla nejhorší, protože nejen odvádí od Boha, ale přímo Jej nahrazuje pozemskými statky. Co ty s člověkem mohou udělat, ví každý, kdo třeba jen z dálky zažil spor o dědictví. Celé rodiny se na to mohou rozpadnout. Je proto poučné, jak odhodlaně se Ježíš odmítá do takových sporů vůbec míchat. I Pavel je radikální: ?Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání?? vyzývá Kolosany a připomíná jim i nám, že tu sílu odpoutat se od toho ?co je na zemi? máme: v Kristu, ve kterého jsme pokřtěni. Starý Adam, který chamtivě hltal ze stromu poznání, zemřel, utopil se, řekli bychom, v křestní vodě. My ale jsme z ní byli vytaženi, Pavel říká vzkříšeni k novému životu: ?Jste přece už mrví ? píše ? a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.?
Teď ale otázka: Není ten náš skrytý život v Bohu někdy až moc skrytý a pro bližního neviditelný? Přičemž bližní ? jak víme z podobenství o Samaritánovi ? je ten, kdo mne zrovna potřebuje, bez ohledu na to, je-li ?Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný? protože vysvětluje apoštol ?všecko a ve všem je Kristus?. Možná by dnes napsal: Rus, Ukrajinec, Rumun a Albánec.
Znal jsem člověka, který jako horal moc nemluvil, ale o to víc z něj promlouvala slova evangelia: Franz Kargruber, farář (1975?1996) v malebné alpské obci Terenten v jihotyrolském údolí Pustertal, v kraji Vinschgau. Jako chlapec snil o tom, že Transsiberianou pojede přes celé Rusko. Cesta zůstala snem.Vlastně se uskutečnila r. 1990 po pádu železné opony, ale vedla ho jen na Ukrajinu, bývalou Podkarpatskou Rus. Bída, kterou tam tehdy otec Kargruber viděl mu nedala spát. Až přišel na to, co udělá! Začal obcházet školy v Pustertalu a brzy směřoval vagón plný školních lavic do Užhorodu k rozestavěnému řecko-katolickému semináři. Byl to jen začátek. Za šest let vypravil otec Franz s dvaceti dobrovolníky 36 vagónů a Tiráků s humanitární pomocí od nábytku, přes šatstvo, až po potraviny pro sociální střediska a sirotčince do Ruska, na Ukrajinu, do Rumunska, do Jugoslávie a do Albánie. Když v létě 1996 zemřel, akce se nezastavila, takže v červenci 2008 startoval už 150. transport na Východ. Bohužel poslední. Dobrodinci, kteří za 12 let dali celkem 303.917,94 euro se dnes už nenajdou. A hlavně: chybí spiritus novena, otec Kargruber. Teprve z jeho pozůstalosti se lidé v Terenten dověděli, že jejich pan farář vydal na pomocné akce v přepočtu 130 000,- dolarů z vlastních zdrojů. Byly to celoživotní úspory a když je vyčerpal, prodal i svůj vlastní byt. Peníze daroval mimo jiné na dostavbu řecko-katolického kostela na Podkarpatské Rusi, která kvůli nedostatku zdrojů stála. Tak žil jihotyrolský vesnický farář. A když vše rozdal, zemřel. Bylo mu pouhých 61 let. Byl nemocný? Věděl, že už nic nebude potřebovat? Bůh suď!
Jisté je, že život faráře z Terenten vykládá čtení této neděle jasněji, než sebelepší exegeze.Včetně 90. žalmu. Žalmista v něm prosí Hospodina: ?Nauč nás počítat naše dny, ? ať dojdeme k moudrosti srdce.? Ať tu moudrost srdce otec Kargruber vyprosí i nám. Abychom žili s vědomím, že zemřeme a že si s sebou nevezmeme nic, než to, co jsme darovali. Ne hned a ne všechno. Ale občas aspoň něco. Trochu i jako trénink proti chamtivosti: agere contra (jednej proti)!, řekl by sv. Ignác z Loyoly.
K osobě a díle faráře Franze Kargrubera:
(viz ?Caritas ? dritte Welt ? Ostkirche?, in: DER TERNER 2 (2008), str. 37,
?Stille, aber sehr wertvolle Hilfe aus dem Vinschgau 32 (2008), str. 1,
odeslat článek
vytisknout článek
