Nový portál Vatikánského rozhlasu

Probírali jsme v Nepomucenu s bohoslovci encykliku Spe salvi Benedikta XVI. z roku 2007. A tu narazíme v sedmém odstavci první části na něco pozoruhodného: papež kritizuje ekumenický překlad Nového zákona do němčiny. Ne celý, ale první verš 11. kapitoly Listu k Židům. Rozebírá ho tak podrobně, že není přehnané říci, že encyklika Spe salvi je na něm postavena. Je totiž definicí víry jako spásonosné naděje, což má Spe salvi (?Zachráněni v naději?) za téma. Tu definici uslyšíme v neděli hned na úvod druhého čtení: ?Bratři! Víra je podstata toho, v co doufáme, důkaz o věcech, které nevidíme.? Vlastně neuslyšíme ji přesně tak, ale trochu jinak, neboť liturgický text nahrazuje slovo ?důkaz? slovem ?přesvědčení?. Od ambonu zazní ona věta tudíž takto: ?Bratři! Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme?.

Nedivím se biblistům. Jak už mají vyjádřit dostupnou mluvou tak těžké filosofické pojmy, jako řecké hypostasis, latinsky substantia, česky překládané jako ?podstata, základ?, a dále elenchos, latinsky argumentum, česky ?důkaz?? A vůbec: čeho že je víra podstatou a důkazem? Nejsme naopak zvyklí podstatu víry hledat a rozumově zdůvodňovat? Ve snaze vyjít vstříc naší mentalitě nejsou překlady Písma svatého do moderních jazyků proto vždy doslovné, ale podle smyslu. Tak např. česká ekumenická bible z roku 1985 místo doslovného ?podstata? říká ?spolehnutí se?, zatímco ?důkaz?, nahrazuje obratem ?být si jist?. V ekumenické versi Listu k Židům tedy čteme: ?Věřit v Boha znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.? Autoři překladu, jako by si ale nebyli jisti, uvádí v poznámce pod čarou doslovněji, že ?Víra je základ poznání toho, v co doufáme, důkaz pro to, co nevidíme.? Podobně to vyřešili i němečtí kolegové.

Tu se ale papež-teolog hlásí ke slovu. Upozorňuje své bývalé kolegy, že přeložit pojem hypostasis/substantia slovem ?spolehnout se?, a elenchos/argumentum obratem být si ?jist?, či ?přesvědčen?, není sice samo o sobě chybné, nicméně to míjí smysl Listu k Židům. Takový překlad vidí víru především jako sílu osobního postoje a přesvědčení člověka hledícího vpřed. List k Židům naopak chápe víru jako zdroj síly Boží, která působí tady a teď. Židokřesťané v Palestině, jimž je List určen, byli už skleslí pro stálá pronásledování. Pisatel Listu jim 34. veršem desáté kapitoly připomíná: ?soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste nesli, když jste sami byli oloupeni o své živobytí, neboť jste věděli, že máte jiný zdroj (substantiam) lepší a trvalý.?

?Víra, komentuje Svatý otec, skýtá životu nový základ, na kterém člověk může stavět a právě tím je relativizován ten obvyklý základ, tj. hmotný příjem. Vzniká tím nová svoboda, totiž vědomí nové podstaty, která se zjevila zejména v mučednictví, kterým se lidé vzepřeli převaze ideologie a jejích politických orgánů a svou smrtí obnovili svět. Ukázala se rovněž ve velkém odříkání, počínaje starověkými mnichy přes Františka z Assisi až k lidem naší doby, kteří v moderních řeholních institutech a hnutích z lásky k Bohu opustili všechno, aby přinášeli lidem víru a lásku ke Kristu a pomáhali trpícím na těle i na duši. Dokazuje to, že tento nový život opravdu vlastní ?podstatu?, která vzbuzuje život pro druhé. Je důkazem, že budoucí věci, tj. Kristův příslib není jen očekávanou skutečností, ale reálnou přítomností?, říká papež.

Z tohoto hlediska snad nejlépe vystihuje ducha epištoly k Židům překlad patera Ondřeje M. Petrů O.P. vydaného r. 1986 v Římě, kde čteme: ?Když věříme, máme už v podstatě to, v co doufáme; víra nám dává pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme.? Ačkoliv i on nahradil objektivní ?důkaz? subjektivním ?přesvědčením?, Petrů vysvětlil, zcela ve smyslu papeže Benedikta, že víra aktivuje Boží neviditelné zdroje, kterých se stává viditelným důkazem tím, že dává žit i na ostří nože. Víra je živá, když roste. Už Tomáš Akvinský vysvětluje víru jako stálou připravenost duše, která nechá v nás ?klíčit? to, co je v ?podstatě? v nás už přítomno a co, jak doufáme, doroste v celek Božího království. Přicházejí tu na mysl Ježíšova slova: ?Když o něco prosíte, věřte, že jste to již obdrželi a budete to mít.? (Mk 11,24)

V tomto kontextu je třeba číst první nedělní čtení z Knihy moudrosti (Mdr 18,6-9), které s poukazem na příklad Otců před exodem z Egypta vybízí ?být dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili?. Novozákonní ozvěnu této výzvě dělá sám List k Židům tím, že vyjmenovává Abraháma, Izáka a Jakuba jako velké postavy víry, která nezklamala, a samo Lukášovo evangelium (Lk 12,32-48), když povzbuzuje slovy Krista: ?Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.?

Nestačí tu ale chvilkové nadšení. V desáté kapitole List k Židům vyžaduje trpělivost, vytrvalost a stálost, hyponome (Žd 10,36), která je opak hypostole (Žd 10,39), vyhýbání se otevřenému a přímému ? možná i nebezpečnému ? vyslovení pravdy. Skrývání se před lidmi ze strachu k nim vede podle papeže Benedikta k ?záhubě? (Žid 10,39), zatímco umění čekat a snášet trpělivě zkoušky je pro věřícího nezbytné, aby se mu ?dostalo splnění slibu? (srov. Žid 10,36). Je to pro Starý zákon charakteristické věrné a vytrvalé očekávání spásy ve světě, který Bohu protiřečí. V Novém zákoně tento postoj dostává nový význam: v Kristu se ukázal Bůh jako ?zdroj? budoucích věcí, počínaje jistotou již darované přítomnosti. Ta se stává čekáním s Kristem v perspektivě jeho definitivního příchodu.

Závěr, který z toho Benedikt XVI. dělá, je tak fascinující, že chápeme, proč mu na správné interpretaci onoho verše tolik záleželo. Tkví v něm vůdčí myšlenka celé encykliky Spe salvi ? zachráněni v naději. ?Víra ? píše Svatý otec ? není pouhým osobním nasměrováním k věcem, které mají nastat, ale jsou dosud zcela nepřítomny, nýbrž již nyní nám dává něco z očekávané skutečnosti, a tato již přítomná skutečnost je pro nás ?důkazem? toho, co ještě nevidíme?. ?Víra ? pokračuje papež ? vtahuje do přítomnosti budoucnost, která tak už není pouhým ?ještě ne?. Fakt, že tato budoucnost existuje, mění přítomnost; budoucí skutečnost se dotýká přítomnosti, budoucí věci se tak obracejí v přítomné a ty přítomné v budoucí.? Tolik Benedikt.

Ve světle encykliky Spe salvi lépe chápeme, proč ?bdělost? je evangeliem tolik ceněnou ctností, a proč Pán přichází vždy nečekaně a zásadně odjinud, než ho čekáme. On vlastně odnikud nepřichází, protože nikam neodešel ? je stále s námi. Nevidím Jej ale, pokud si vystačím z vlastních zdrojů. Základem a důkazem se víra stává, až když je to k nevíře ? nevím jak, a přesto žiji!?