Nový portál Vatikánského rozhlasu

Otče, jak křesťané vnímají dialog s Izraelem, jakým směrem ho chtějí vést, navzdory tolika překážkám, které mu stojí v cestě?

?To je otázka, která rozděluje naše diecéze. Jak a zda vůbec navazovat dialog s Izraelem. Mírně zjednodušujícím způsobem by to šlo vysvětlit takto: jsou tu Jordánci, pro které Izrael stojí prostě na opačné straně mezinárodního politického spektra. Většina Jordánců Izraelce nikdy nespatřila a myslím, že stereotypně setrvává v přesvědčení, že Izrael je prostě náš nepřítel, s nímž válčíme po řadu generací. Druhou skupinou jsou Palestinci, kteří žijí na územích okupovaných od roku 1967 Izraelem. Pro ně jsou Izraelci něčím reálným, totiž buď kolonizátoři nebo vojáci nebo policajti. Přesně to je pro ně Izrael. Další skupinou jsou palestinští Arabové, obyvatelé Izraele od roku 1948. Ti jsou integrální součástí izraelské společnosti, ačkoliv se potýkají s marginalizací, bojují o rovnoprávnost a respekt k vlastní důstojnosti jako obyvatelé Izraele. Žijí v každodenním kontaktu s izraelskými Židy, setkávají se s nimi v běžném životě, v práci, v nemocnicích. Velmi dobře vědí, co je izraelská společnost, jakého jazyka užívá. Čtou hebrejské noviny, sledují filmy... patří k téže kultuře. Proto, abychom shrnuli, se nemůžeme divit, že úhly pohledu v otázce jak a zda vůbec navazovat kontakt s židovskou realitou v Izraeli jsou velmi různé.?

Před stavbou zdi nebylo vzácné vidět Židy, kteří například nakupovali v arabských vesnicích. Se zdí tohle skončilo. Lidé se už nesetkávají. Jaké to bude mít důsledky pro další vztahy?

?Tak tedy následky stavby zdi jsou skutečně dramatické. Izraelci, zejména ti, kteří nežijí v okolí Jeruzaléma, u hranic z roku 1949 nebo v koloniích se prakticky s Palestincem vůbec nesetkají. Palestinci se pro ně stali pouze hrdiny z médií. Jen tam je mohou uvidět. Ale abych se ještě vrátil k otázce, musím upřesnit, že sice je pravda, že před stavbou zdi Izraelci bývali na arabských tržištích nebo v restauracích, ale skutečný kontakt mezi těmito dvěma societami nikdy nebyl. Je mi opravdu líto, a říkám to jako Žid z Izraele, ale výuka arabštiny nebyla v izraelských školách nikdy vzata vážně. Izraelci se sice setkávali s Palestinci, ale byla to setkání velmi povrchní. Celý arabský svět se pozvolna a stále více vytrácel z našeho života. Nejen kvůli zdi, ale i proto, že nové generace přerušily vztahy s arabským světem, navzdory tomu, že jejich předkové velmi často pocházeli z arabských zemí. Arabský svět se pro ně stal nevyzpytatelnou záhadou. Myslím, že dnes stojí za to připomínat skutečnost, že mnoho Izraelců má arabsko-židovský původ. Dnes mluvíme často o arabských křesťanech, ale byly také časy, kdy existovali arabští Židé: Iráčané, Egypťané, Syřané, Libanonci nebo obyvatelé Jemenu. Celá ta židovsko-arabská civilizace byla zničena. Zanikla celá kultura. Právě to dává té zdi sílu, činí ji reálnější. Zeď není jen stěna, která rozděluje zemi, ale také propast mezi izraelskými Židy a arabským světem, která navázání dialogu velmi znesnadňuje.?

Jak v takové situaci nalézt společný jazyk a co mohou nabídnout křesťané se svým poselstvím lásky?

?Já si skutečně myslím, že právě jazyk lásky je tím pravým jazykem. Jsme křesťané a právě to je jazyk, kterým musíme mluvit. Navzdory nesmírným obtížím, které plodí trvající konflikt, navzdory ohromnému utrpení lidí, kteří v této konfliktní situaci žijí. Nutno dodat, že společný jazyk politiky byl příliš dlouho velmi povrchní. Především proto, že jeho tón byl udáván z venku. Jazyk celého mírového procesu a dialogu ustálily různé americké administrace, koneckonců v dobré víře. Ale ten jazyk se nemůže prosadit dokud obě strany dělí vzájemná nedůvěra, dokud se každá ze stran cítí být obětí, cítí se ukřivděná. Když tedy mluvíme o společné řeči, můžeme jen doufat, že povstane. Těžko si představit, jak by se to mohlo stát, když k reálnému setkání nedochází. A těžko si představit, co my, jako nevelká, dvouprocentní menšina, můžeme ještě udělat. Samozřejmě musíme sami nadále užívat onoho jazyka lásky, musíme překračovat hranice, vštěpovat dětem úctu k druhému a předávat poznání o druhém, v naději, že to bude světlem pro ostatní, že lidé mimo křesťanskou komunitu uvidí, že to má smysl. Otázka jazyka je nicméně zásadní. Nedávno jsem mluvil s dvěma palestinskými křesťany. Oba jsou velmi uvědomělými křesťany i Palestinci. Jeden pochází ze Západního břehu a jeho zkušenost je spojená výlučně s izraelskou okupací. Druhý pochází z hebrejsko-jazyčné komunity a je integrální součástí izraelské společnosti. Studovali jsme spolu na universitě. A co je důležité, mluvili jsme spolu všichni tři. Mohli jsme v praxi rozvinout právě ten křesťanský jazyk, který by se mohl stát svého druhu vzorem pro naši zemi. Můžeme si to přát, můžeme mít naději, že se to stane. Musíme proto pokračovat v práci nad tím jazykem lásky v situaci tolik lásky zbavené. Vidíme to kolem sebe. Slyšíme křiklavou rétoriku nenávisti. Podstatné je začít od našeho společenství, abychom potom zahlédli mezi muslimy a Židy ty, kdo se také snaží vytvořit jazyk podobný našemu. Nejsme sami. V muslimské i v židovské komunitě jsou lidé, kteří chtějí spolupracovat, budovat kulturu míru, úcty, spravedlnosti a důstojnosti. Musíme se tedy rozhlížet kolem sebe, abychom zahlédli to, co, jak doufám, se bude rozvíjet.?

Co byste otče vy, který jste vyšel z židovské tradice, přál Izraeli, co byste navrhl izraelským politikům?

?Myslím, že si musíme uvědomit, že mír má svou cenu, že je za něj třeba zaplatit. Mám štěstí, že jsem v izraelské společnosti vždy nacházel spřízněné duše, lidi, kterým záleželo na spravedlnosti, pokoji, lidských právech a úctě k důstojnosti člověka. Proto tak často zdůrazňuji, že je třeba dívat se kolem sebe. A pokud jde o naše politiky, musím říct, že se s nimi neztotožňuji, že se cítím vyobcovaný z aktuální politické scény Izraele. Jako Žid se domnívám, že zradili něco, co bylo v naší židovské historii velmi podstatné. Po dlouhá staletí jsme zakoušeli bezmoc. Copak jsme dnes beze zbytku ztratili jakoukoliv citlivost k bezmoci druhých, copak už necítíme, co to znamená být bezmocný?! Tak to vnímá také mnoho dalších Židů, kteří pociťují hluboké zklamání. Vidí totiž, že jsme se stali mocností podobnou jiným, bez jakéhokoli soucitu a citlivosti. Podstatnou se tu ovšem stává naděje, křesťanské poselství naděje: Bůh je věrný, je spravedlivý, milující. Nikdy neztrácet víru. I v nejtemnějších chvílích může přijít světlo. Konec konců je dobré mít na paměti zkušenost Jihoafrické republiky. Když v 80. letech procházela nejtemnějším obdobím svých dějin, většina lidí si nedokázala představit, že sotva za 10 let přijde politický přelom. Bůh působí nečekaně. To nám dodává sílu a odvahu jít kupředu. Bůh je věrný a nepřestává pro nás připravovat překvapení.?

Mluvil o. David Neuhaus SJ, vikář latinského patriarchy Jeruzaléma pro hebrejsko a ruskojazyčné katolíky žijící v izraelské společnosti.

Přeložila Johana Bronková