Rádio Vaticana

Už jste se někdy naštvali na Pána Boha? Já ano. Kdykoliv narazím v evangeliu na něco, co se úplně příčí mému rozumu, mé logice, mé morálce, mým představám o spravedlnosti, dráždí mne to. A evangelium je takových momentů plné. Stačí připomenout podobenství o nádenících, z nichž každý dostane stejnou mzdu, ačkoliv pracuje jinak dlouho (Mt 20,1-16). Lukáš nám pár dalších ukázek posbíral v nedělním evangeliu (Lk 15,1-32). Například nechat jen tak devětadevadesát ovcí ? Lukáš říká doslova ? v pustině a jít hledat jedinou ztracenou, může jen pastýř, který snad ztratil rozum. To už je jednání ženy, která převrátí celý dům na ruby, jen aby našla jednu z pouhých deseti stříbrných mincí, které má, docela v normálu. Všem těmto nelogičnostem evangelia ovšem nasazuje korunu podobenství o marnotratném synu. Pro člověka, který uvažuje rozumně, je nepochopitelné až nepřijatelné.

Vžijme se do situace: Starší syn, který dře jako kůň, nic si nedopřeje a má v morálce jasno, se vrací večer utahaný domů. A tu je svědkem něčeho, co mu hne žlučí. V jeho očích zřejmě již senilní a láskou ke svému nejmladšímu synu zaslepený otec jedná jako by oceňoval jeho rozpustilý život. Ze svého staršího syna, poctivého dříče, tím dělá nepřímo hlupáka. Čeho je moc, toho je příliš. Starší syn dostává vztek. Vztek na bráchu, že to za něj celá léta musel odřít. A vztek na tátu, že mu to u něj prošlo a ještě s ním slaví jeho návrat. Je vůbec nějaká spravedlnost? Není pak lepší se na všechno vykašlat a také se oddávat radovánkám? A proč se vůbec snažit žít morálně, když nakonec se hostina nestrojí pro něho, ale pro zpustlíka? Takové vnitřní pochybnosti asi sžíraly frustrovaného staršího syna a možná se v něm trochu i najdeme.

Proč nám to Ježíš vypráví? Podobenství o ztraceném majetku a o dvou synech jsou v první řadě obraznou výpovědí o Božím jednání s hříšníkem, o touze po jeho návratu do Otcova domu. Možná nás to pohoršuje, ale Ježíš není moralista. Ano, jako Bůh je autorem Desatera a morálního zákona vůbec a vyžaduje, abychom ho zachovávali. Morálka je cestou spásy. Ovšem cestou, nikoliv účelem. Zachovávání zákona samo o sobě spásu nezaručuje. A ani nemůže, protože spása je vždycky nezasloužený dar Boží. Jen ten se spasí, kdo vstoupil do osobního vztahu se Spasitelem a dar spásy od Něj přijal. To je životní úkol každého člověka. U některých se neobejde bez dramatických existenciálních zkušeností, životních zvratů, ztráty veškerých jistot, morálních představ o sobě a dobrého mínění o druhých. Zazáří-li však na konci takového temného tunelu světlo poznání Boha tváří v tvář (srv. Job 19,25n), pak to všechno stálo za to a je co slavit!

Ale právě tato Boží svoboda, tolerance a trpělivost provokuje. Jak to že Bůh, svatost sama, to trpí a nezasáhne, hříšníka hned nepotrestá, ale nechá ho dotknout se dna. Tu zůstává rozum stát. Zůstává stát, protože to člověk nemůže pochopit jemu vlastními zákony spravedlnosti, ale musí ustoupit novému zákonu, ve kterém je obsaženo ?celé Písmo i proroci? (srv. Mt 22,40; Mt 7,12) ? zákonu lásky. A ten je nevysvětlitelným tajemstvím ukrytým v Božském srdci. Písmo svaté je nekonečnou řadou Božích iniciativ spásy vůči vyvolenému lidu, který si to vlastně nezaslouží, protože soustavně dělá pravý opak toho, k čemu se zavázal, a čeho se zřekl, počínajíc klaněním se zlatému teleti (srv. Ex 32,7-11.13-14). Tam, kde bychom očekávali zasloužený trest, Hospodin se nechá ukonejšit Mojžíšem, který se přitom výslovně odvolává na Abraháma, který dokázal s Hospodinem handlovat. Stojí za všimnutí, že jak Mojžíš, tak Abrahám v Písmě vystupují jako advokáti svého lidu i tam, kde by normálně člověk řekl: ?Ukaž jim to!? Jakožto skuteční velekněží usmiřují Boha s nevěrným lidem a jsou tak předobrazem Krista, ?který přišel na svět, aby zachránil hříšníky? (1 Tim 1,12-17). V tomto smyslu kardinál Špidlík rád stavěl otázku: ?Jaký je rozdíl mezi morální teologií a Písmem svatým? Morálka učí ? zněla odpověď ?, jak mají lidé žít, aby se spasili. Bible naopak ukazuje, jak se lidé spasí, přestože tak nežijí.? Je-li to tak, pak se ale těžko vyhneme pokušení hříchu, který morálka nazývá ?troufalé spoléhání na Boží milosrdenství?. Proč se pachtit, umrtvovat se a přemáhat? Proč si klidně nezahřešit? Vlastně měl ten mladší syn pravdu! Proč dělat tátovi ?vola? jako ten starší? Hlavně si užít! Stačí pak trochu pokání, když už ležím mezi vepři, ale ani o den dříve! Lex mere poenalis říkaval prý jeden spíše morálně ?velkorysý? právník, kdykoliv se mu podařilo paragrafy ohnout. Vykládal toto pravidlo po svém: Zákon platí, až když tě chytnou?

Přijali-li Židé zpočátku zákon jako výraz Hospodinovy vůle darovat spásu, časem nahradili živý osobní vztah k Bohu mrtvou literou. Ta pak se v rukou ?znalců zákona? stala nárokem spásy a nástrojem soudu bližního a nakonec i samotného vtěleného Boha. To se myslí pojmem farizeismus. I starší syn soudí bez milosrdenství bratra, nedokáže se radovat z jeho záchrany. Ne bratrova osoba je pro něj hodnota, ale peníze, které promrhal. Pohnut vztekem člověka, který si připadá, že přišel zkrátka, začne hledat viníka a nachází ho v otci. Zatímco z úst mladšího bratra tryskají pokorná slova vyznání: ?Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě?, starší syn soudí otce nevyřčeným ?Zhřešils proti mně. Kaj se!?

Otec je v bezbranné defensivě. Jediný argument, kterým se před starším z jeho synů chce ?ospravedlnit?: ?Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje!? vyšel naprázdno. Rozjitřený starší syn sotva mohl postřehnout, že jde o zcela klíčovou hodnotu, která mu unikala vlastně celý život. Byl příliš morálně samolibý než aby přijal synovský vztah s otcem a společenství s ním jako základní hodnotu, ze které všechny ostatní hodnoty a ctnosti, které přímo zosobňoval, teprve vyrůstají. Vytržené ze vztahu se ale hroutí a mutují ve vztek na Boha, bližního i celý svět.

Vztek zaslepuje. A tak starší syn nevidí, co vidí otec: synovu tvář. Nebylo proč ho trestat, neboť hřích je sám sobě už trestem a mladší syn vypil onen hořký pohár až do dna. A od toho dna se odrazil a našel cestu do otcova domu. Snad nikdo nevyjádřil okamžik návratu marnotratného syna existenciálně a teologicky tak silně, jako Rembrandt (1606?1669). Pohled do tváře zbídačeného syna a do ztrápené tváře otce usvědčuje z bláhovosti myšlenku, že starší syn ?o něco přišel?. Henri Nouwen (1932?1996) rozjímal nad Rembrandtovým obrazem snad celý život. Příběh marnotratného syna nazývá ?zhuštěným evangeliem?. I kdybychom z evangelia nic jiného neznali než toto podobenství, víme vše, totiž že takový je náš Bůh Otec!

Svatý Pavel to poznal. V jeho slovníku se proto množí slova díků: ?Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu. Že mne uznal za věrného a vzal mne do služby, ačkoliv jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství?? A pokračuje: ?Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě? (1 Tim 1,12-17). Kdo takto mluví, poznal cenu Otcovy milosrdné lásky. Tou je Boží syn sám. Nouwen to vyjadřuje drasticky: v marnotratném synu vidí obraz Krista, který se námi nechává stáhnout mezi vepře, jen aby nás mohl vytáhnout vzhůru k Otci.