V době chabého občanského nadšení a existenciálních nejistot představuje církev jednu mladou ženu ? Kláru Badano, která zemřela ve svých necelých 19 letech v roce 1990 na nemoc, která vzbuzuje strach ? a dává ji za příklad možnosti, jak se vymanit z tupého snění duše, v níž vyhořela radost a naděje.
Dnes, kdy se křesťanská víra začíná stávat úzkou stezkou, jež je věcí volby, tvoří postava nové blahoslavené, za kterou byla včera liturgicky prohlášena, otázku jen zdánlivě čistě katolickou. Díky způsobu, jakým žila Klára svůj nečekaně krátký život, dává její beatifikace mocný signál a křižuje se s otázkami lidí všech míst a přesvědčení. Klára Badano není příkladem křesťanství chápaného jako reziduum chlácholivých legend určených prosťáčkům, nýbrž příkladem svobody ducha vtělené do všední dynamiky našeho současného života, kdy v nejvíce sekularizovaných společnostech bývá kladena otázka, zda náboženská víra není jen průhledná vytáčka. Je příkladem křesťanství, které mění život, protože proniká mysl i srdce. Především mladých, ale i každého hledače smyslu.
Blahořečením této dívky se církev staví do pozice seriózního naslouchání žádosti po autenticitě, kterou mladí předkládají každé autoritě. Mladá Klára čerpala moudrost života nikoli z abstraktních teorií, ale spíše z typického rozhodnutí mladistvých, které dospělí žijí někdy v určitém rozčarování, tj. stavět všechno a hned na lásce ve snaze ji zvěčnit. To je ostatně společný jmenovatel světců bez ohledu na jejich životní data. Všichni jsou zamilováni do Ježíše Krista, kterého si vybrali za absolutní dobro svého života. Toto následování dává vytrysknout nemyslitelným energiím využitým ke štěstí druhých. Svatí dosahují vlastního štěstí tím, že se stravují ve službě bližním, chudým a slabým vůbec, považovaným za živé obrazy Boží. Jde o tajemné štěstí odporující zlu a utrpení, do něhož je vpletena osnova každého života.
Svatost nenabízí život magický či paranormální, nýbrž cestu, na níž mohou všichni bez rozdílu vstoupit a kterou mohou všichni absolvovat, žijíc evangelium a největší přikázání, které obsahuje: miluj Boha všemi svými silami, a miluj druhé jako Ježíš Kristus miloval tebe.
Klára Badano je dívka, která se vroucně a záhy zamilovala do Ježíše Krista. Žila a zemřela provázena touto velkou láskou. Neměla čas na svoje utrpení, ale oči a srdce pro druhé. V neustálém dialogu s Jediným Živým se bez kázání stala konkrétním důkazem toho, že Bůh není hazard, na něhož se potmě sází, nýbrž zajímavý diskutér, který může změnit kvalitu žití i umírání, je-li hledán a dotazován.
Když církev rozpoznává svatost mladíka nebo dívky, zapaluje svíci v temnotách doby, místo aby proklínala tmu. Do vnímání námah života, které denně každý zakouší, tak přidává alternativní pomoc: pochopení, že život není celý tady, že smysl života není uzavřen pouze mezi narozením a smrtí a že pokud milujeme, lze žít odpovědně a spokojeně a to i v jakémkoli druhu utrpení a slabosti.
Mladí jsou z definice nositeli života a těžko se smiřují s bolestí. Mládí se oplakává, je záviděno; je to dobro toužebné, ale přechodné. Rádo se znovu dobývá zpět. Křesťanská svatost má hodně co do činění s tímto lidským cítěním, protože ho zakouší a snaží se jej uzdravit jinak než vědecky: láskou. Schopnost milovat je jediný elixír, který zajišťuje mládí srdce a ducha a to i v tom nejvíce odpuzujícím a nevyhnutelném fyzickém skonu.
Dříve než úsudek jsou svatí trasou prožitého života. Církev se posuzuje podle svatých a nejenom podle hříšníků. Pokaždé když prohlásí nějakou osobu za blahoslavenou či svatou, zejména je-li mladá, obnovuje své rozhodnutí měnit sebe samu k lepšímu. Na svatých 21. století staví Benedikt XVI. zdar opravdové reformy církve zahájené Druhým vatikánským koncilem.
Klára Badano je první osobou pocházející z hnutí fokoláre, která se stala svatou. Jiná Klára, zakladatelka tohoto rozsáhlého hnutí mužů i žen, které chce proměňovat svět láskou, dala této mladé učednici přezdívku Luce, Světlo, takže nová blahoslavená se nyní jmenuje Chiara Luce Badano. Je to světlo vnitřní, jak známo, které otevírá mysl a probouzí srdce.
Z deníku Osservatore Romano 26. září 2010
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
